Redakční hodnocení

Bohužel s inscenací Tomáše Loužného jsem se opět nepotkala. Jakkoli působivě a obrazotvorně svou inscenaci buduje, opět jsem bojovala s temporytmem a ani v sebeabsurdnějších situacích, plných výsměchu lidstvu a jeho pochybnému pinožení jsem nedokázala udržet plnou pozornost. Výstup se vzpomínkou na někdejší utrpení mi bohužel nepomohl, z celkového kontextu spíš vytrhoval. Vzpomněla jsem si při sledování na předvánoční hostování Krajiny se sklady, jež na mě přes svou neuchopitelnost paradoxně působila mnohem intenzivněji a pochopitelněji.

75% - Magická inscenace, v níž se osudy postav žijících proplétají s osudy postav dávno mrtvých, s ozvuky minulosti - to vše v západní pohraniční oblasti republiky, v kraji, na němž se dějiny 20.století podepsaly zvlášť urputně a nesmazatelně. Inscenaci se ponurou atmosféru mnoha míst v Sudetech, odtrženost těchto periferií - skladů, ubytoven a odpočivadel u silnic - a bezvýchodnost života v nich daří vykreslovat velmi působivě a za mě i věrně, a to i přes zmiňovanou magičnost a místy nepřehlednost danou jak množstvím postav, tak onou kombinací magičnosti a realističnosti. Na pozornost je inscenace náročnější, ale zaujala velmi.

55% - Boleslavské divadlo v Dokonalé svatbě jistě našlo vděčný divácký hit, který přivede řadu diváků. Na mě byla inscenace místy tlačená trochu moc na sílu, jak v některých situacích (úvodní pozdrav ženicha a svědka či vstupy matky), tak po stránce výtvarné. Rovněž režijní a herecká pojetí svědka (P. Mikeska) a nevěstiny matky (I. Nováčková) mě příliš nezaujala.

55% - Ledňáček zcela zjevně nebude patřit k mým oblíbeným textům. Už úvodní situace mi přišla tak nerealistická a za vlasy přitažená, že jsem pak obtížně přijímala i celý zbytek inscenace, poměrně vleklé a nepříliš záživné. Ta se z mého pohledu navíc úplně nepotkala ani s hereckým obsazením (anglická strohost a současně elegance se nedostavily), v němž mě jako jediný skutečně přesvědčil Jaromír Dulava, ani s prostorem. Komornější sál by jí slušel výrazně víc.

75% - Působivá koláž obrazů, hudby, zpěvu, tance, divadelního herectví i filmů pro mě na jevišti ideálně zhmotnila poetický a surrealistický svět, jak jej vytvořil Nezval. Děj samotný se v té změti dojmů, scén a obrazů místy lehce ztrácí, ale tím dokonaleji dává vyniknout snové realitě.
Oceňuji výpravu i hudbu. Silné herecké, taneční i pěvecké výkony v individuálních rolích pak inscenaci ještě pozvedají.

65%. Atraktivní téma absurdních politických pletich, které se v Kremlu odehrávaly po Stalinově smrti, pojali v Dejvicích jako frašku. Členové politbyra jsou pojati jako věčně opilé kreatury, jsou to zároveň iniciátoři násilí i jeho oběti, paranoia je všudypřítomná. Asi nejlépe si s touto polohou poradil J.Plesl jako Chruščov. Nedávno jsem viděl na Kladně Stalinův poslední western a myslím, že M.Hanuš dokázal tuto historickou událost zpracovat poutavěji - více vynikly bizarní detaily i tragičnost skrývající se za černým humorem. Problém je hlavně v pojetí Beriji (T.Jeřábek), který zde nepůsobí jako tak výrazná hrozba pro ostatní soudruhy.

75 %. Komiksový román se v inscenaci Dejvického divadla povedlo uchopit a převést na jeviště po všech stránkách zdařile. Přepáleně nadsazená, herecky kompletně ode všech skvěle vyst(ř)ižená grotesknost funkčně slouží celkovému vyznění. Divák se díky rozehraným situacím a plejádě gagů neubrání salvám smíchu, přitom ale současně palčivě rezonuje neustále zpřítomněný hořký podtón skutečnosti, jak moc celý ten kolotoč zdánlivě bizarně absurdních situací odráží reálný předobraz, jehož prostřednictvím, žel, se zdaleka neohlížíme jen za minulostí. Závěrečné gesto účinně odzbrojí silou své jednoduchosti, demonstrující tolik děsivou a mrazivou pointu.

75 % Připomínají sbírku kuriozit a z jejich ne-talentu se vyděluje cosi originálního, ryzího, vzpírajícího se konvencím. Hra pootáčí úhly pohledu způsobem, jenž doba zaměřená na dokonalost a škatulky potřebuje. Po expozici talentové soutěže sledujeme typické „mikuláškovské“ schéma proudění postav jevištěm a je to opět vtahující. Nakolik za sestavou jsou skutečné předobrazy, si netroufám komentovat, zato zřetelně vidíme vklady herců do úkolu poprat se s neobvyklými figurami, zatížených vnitřní bolestí, a předvést hudební bizár. Z mozaiky se nejvíce rozvine zejména hypnotický příběh Daniela (David Petrželka je velmi platnou akvizicí inscenace).

Vykloubená doba a Hamlet opět přemítá a šílí. Skutři se skrze Hamleta vyslovují k nepravostem a podivnostem a ta výpověď se po mém soudu nemíjí s příčinami. Horší je to s účinkem na diváka, mnohé je zjednodušeno, na pomalejší odvíjení se musí naladit, zvláště když ústřední figuru režie staví mj. na křehkosti hereckého typu Pavla Neškudly. Hamleta ztvárňuje vlastně pozoruhodným způsobem. K silné výpovědi přispěje i Gertruda pojatá ve stylu Emílie Marty, výstup Herce nebo Oféliina vnitřní bezradnost. Neuvěřitelnou práci v pozadí odvádí Csongor Kassai (Duch). Propojení s vizualitou a hudební složkou je v případě Skutru další inscenační pilíř.

Koncept hudební revue s nápaditou choreografií diváka vtahuje s každým obrazem nebo písňovým číslem a výborně funguje i ten jednoduchý syžet konfrontace moderního ďábla a šoubyzové ikony své doby, která z pozice star poklesla na dno skoro zapomnění z příčin zcela neuměleckých a jejíž zazáření je vlastně záhadou. Miroslav Hanuš scénáři dává chytrý humor, nezřídka eruptivního účinku, a oproti námětově podobným inscenacím Tomáše Dianišky pracuje s méně komplikovanou faktografickou rešerší. A co více dodávat, když Jan Krafka je dokonalý cover! Snad jen, že by mě zajímal obsah těch škrtnutých 10 minut z kladenské inscenace.

Českému publiku již známá komorní hra se úplně nepotkává s prostorem velkého auditoria, přestože o pointování situací a břitký britský humor je dobře postaráno. Jedno scénické ozvláštnění k tomu. Překvapivé zapletení „ledňáčkovských“ vztahů (od autora záměrné připodobnění) je rozehráno pod pláštíkem poněkud jednotvárné nonšalance, v podání Miroslava Hanuše a Jaromíra Dulavy však poměrně přesvědčivě i zábavně. Když se někdo snaží ještě stihnout alespoň něco z toho, co mu životem proteklo mezi prsty, smutnosměšně to působit bude. Z tohoto kontrapunktu vzešel i nejvíce groteskní výstup ve druhé části.

45%. Po hudební stránce není Troja špatná, ale postupem času už písně začínají splývat. Starověký příběh je předán v přehledné zkratce, člověk se v něm neztrácí. Dialogy jsou bohužel plné otřesných klišé, i z toho důvodu je činoherní složka slabinou muzikálu (po herecké stránce zaujmou snad jen O.Kříž a A.Bartošová). Naopak pěvecky se jedná o povedené dílo, nejvíce mě zaujali P.Ďuriačová, N.Ďuricová či J.Konečný, příliš se nedařilo snad jen O.Havlovi. Na scénografii se šetřilo, ale projekce jsou povedené, líbily se mi i kostýmy. více v článku na blogu

Tento kus se zdárně vyhýbá většině úskalí hitmuzikálů. Hlavně má slušné libreto, které jednoduchému příběhu o lásce dodalo spoustu osvěžující nadsázky. Ve většině případů potěší i nové aranže Elvisových písní. Mimořádně silný je Srdcový král po herecké stránce - J.Kříž si užívá roli frajírka Chada, M.Tomešová hýří energií jako Natalie a nezapomenutelná je M.Křížová jako sarkastická Sylvie. Chytré využití točny minimalizuje přestavby, takže má inscenace spád, snad jen ve druhé části působí některé scény trochu natahovaně. Řekl bych, že v Praze momentálně není k vidění lepší komediální muzikál. více v článku na blogu

Na mě tentokrát Mikuláškova mozaika skečů zapůsobila. Úvod koncipovaný jako talentová soutěž je mimořádně vtipný, i když i tam probleskují temné podtóny. Druhá část odehrávající se na oprýskané hotelové chodbě zase disponuje typicky lynchovskou atmosférou. Vše to spojuje postava mladého hudebního podivína Daniela bojujícího s bipolární poruchou. Herecká souhra je na tradičně vysoké úrovni, dobře do souboru zapadli i A.Kameníková a D.Petrželka. Povedené po hudební stránce, hlavně interpretace písně People Are Strange. Pokud člověku nevadí, že je to po formální stránce stejné jako několik dalších inscenací na Zábradlí, lze to jedině doporučit.

Povedené! Musím přiznat, že tady se u mě J. Mikulášek opět po čase dobře trefil. Moc se mi líbila celková poetika, kterou si tato inscenace v celém průběhu krásně drží. První část s uměleckou soutěží považuji za hodně vydařenou. Nádherná přehlídka rozličných postav, jejichž potenciál se povedlo vytěžit opravdu na maximum. Druhá část v hotelu pak má takový přízračný mysteriózní nádech ala Twin Peaks. Hra k tomu postupně dále rozvíjí osudy jednotlivých postav, což jako celek zdařile udržuje divákovu pozornost. Po herecké stránce rozhodně skvělá souhra všech aktérů. A nelze nepochválit i výtečnou hudbu a jednotlivé písně. Rád doporučuji. 75%

Smíchovská inscenace určitě zaujme hereckými výkony, především P.Stach výborně vystavěl postavu učitele dějepisu, jenž si během představení prochází uvěřitelným vnitřním vývojem. Povedená je inscenace i po hudební stránce, jakkoliv v tomto případě odkazuje na Vinterbergův film. Režisér T.Zielinski se hodně soustředí na přesné rozehrání komických scén silné opilosti, což se setkává s velkým diváckým ohlasem. Dramatizace se narozdíl od filmu soustředí pouze na ústřední čtveřici, což mi přijde trochu nešťastné, protože mizí sociální prvek, divák nemá šanci zjistit, jak postavy skutečně fungují ve společnosti, je odkázán jen na jejich popis.

65%. V Pardubicích původní filmový scénář hodně prokrátili a vznikla tak svižná inscenace. Hlavním tahákem je Josef Láska v roli Kristoffera, zaměstnance IT firmy ztvárnili herci v nadsázce jako různorodé typy. Není to žádná řachanda, v druhém plánu se skrývá temnější podtón manipulace v lidských vztazích, který se ale na povrch dostává spíše v náznacích. Dobrým režijním nápadem je makabrální tanec na výletě ve Švédsku.

Režisér D. Hrbek spolu se svým inscenačním týmem vytvořil perfektní komediální inscenaci, která hýří úžasným humorem, jenž rozhodně není prvoplánový, přičemž z ní čiší hořké podtóny narážející na prapodivné názory naší současné politické garnitury... Inscenaci vévodí F. Rajmont, jehož výkonu nelze nic vytknout. V roli Albina vyváženě balancuje na hranici, kdy je jím ztvárněná zženštilost vtipná, nikoli trapná. Pevně věřím, že se mu s reprízami podaří tuto laťku udržet. Z dalších výkonů bych rád zmínil T. Petříka, J. Mansfelda a M. Krause, který do souboru ŠD neskutečně přirozeně zapadl. Pokud smích prodlužuje život, mám pár let navíc. Díky!

Inscenace má šťávu a sympaticky energický náboj. Příjemně pobaví, pozitivně naladí a několikrát i regulérně dojme, nenásilně také reflektuje přetrvávající homofobní předsudky a jednostrunnost morálních měřítek v otázce modelu funkční rodiny. Oceňuji ukočírovanou míru humorných a odlehčujících momentů, daří se zde nesklouzávat k laciné parodii či prvoplánové podbízivosti. Filip Rajmont toto plně prokazuje v opravdu trefně a graciézně vystižené roli Albina. Dlužno dodat, že duch kolektivní herecké partneřiny je zřejmý napříč obsazením. Absolutní hvězdou mého diváckého srdce se ovšem stala drag queen Salome v neodolatelném podání Jana Mansfelda.

Po vydařené Moskoviádě tvůrčí tým v čele s Dušanem D. Pařízkem naplňuje prostory Divadla X10 a divákovy smysly zejména další pozoruhodnou inscenací neotřelého ražení. Opět nejen působivě zobrazuje, současně nabízí i náhled na téma v širších geopolitických a společenských souvislostech. Funkční princip propojení Remarquova sugestivního líčení nelehké situace vojáků v bahně zákopů a azylu lazaretů první světové války s moderním jazykem současné hry ukrajinské autorky, dotýkající se problematiky ukrajinských uprchlic, akcentuje bolestné skóre zpřetrhaných rodinných i přátelských vazeb a zbytečných, násilných ztrát životů a domovů. Silný zážitek.

75%. Tenhle muzikál je výjimečný v tom, že se v českém prostředí pokouší o hudební divadlo světové úrovně, a navíc se mu to docela daří. Hudba R.Schenka je originální, moderní s folklorními motivy a plná vícehlasů. Uherské koně aspirují na jasný hit. Ústřední pár v podání S.Janotové a O.Studénky je veskrze sympatický, Studénka bohužel s rolí dost bojuje po pěvecké stránce. Nejzajímavějším charakterem je záporák Kudla, kterému J.Mach dává uvěřitelnou motivaci a dost ho tím polidšťuje. Pochmurnou atmosféru velice dobře prosvětluje L.Bartolšicová jako všeznalá Adléta. Jednoduchá scéna dobře evokuje prostředí, přestavby ale působí zdlouhavě. více v článku na blogu

55 %. Dvě starší divačky svým opožděným příchodem do divadla naruší začátek představení Rusalky, jejich přestřelka s dirigentem a následná jevištní akce slibně naznačí mód humorné nadsázky a hravosti. Ten ale není rozvíjen úplně důsledně, místy se poněkud vytrácí, mj. vlivem zbytečně natahovaných scén. Ocitneme se každopádně ve snu (kdo a o čem sní neprozradím), který boří pravidla reality, nahlédneme během něj do tajů divadelního zákulisí, i za nostalgického ozvuku z historie budovy. Oslovily mě herecké výkony J. Preissové a J. Tesařové, byť jejich role mají tak trochu upozaděný prostor. Inscenaci mile oživuje Hugo Haas v podání S. Rašilova.

55%. Tvůrci se rozhodli Shakespearův text modernizovat, což je logické, lidé se dnes smějí jiným věcem než na začátku 17. století. Dělat humor pohybující se na hranici trapnosti je obtížná disciplína, tady se to podařilo tak napůl. Některé vážnější motivy hry nevyznívají moc silně, ale daří se tematizovat obtížnou zachytitelnost reality. Herecky inscenaci vévodí H.Drozdová, jejíž Viola je asi jedinou charakterově výrazně propracovanou postavou. Na první pohled zaujme nápaditá scéna D.Stojčevského. více v článku na blogu

V rámci žánru thrilleru jde o zdařilou inscenaci poučeně pracující se stupňujícím se napětím. R. Goščíková v roli oběti vytvořila uvěřitelnou postavu, jež musí adekvátním způsobem reagovat na nepředvídatelné jednání psychopata, který jí pod záminkou vnikl do bytu. Toho adekvátním způsobem ztvárnil J. Fanta lehce si pohrávající s různými tvářemi této duševně nemocné osobnosti. Herec by snad jen mohl trochu ubrat na hlasitosti svého projevu. Napínavá inscenace dávkovaná občasným humorem mě oslovila.

75 %. Inscenaci dominuje pečlivě budovaná tísnivá atmosféra, každou vteřinou zřetelněji předznamenávající směřování příběhu k nevyhnutelně tragickému vyústění. Citově roztoužených pět sester v nerovném zápase o možnost žít po svém tvrdě naráží na chladný, morálně upjatý řád své matky, ze kterého jim v zaslepenosti vírou a pýchou na majetkové poměry rodiny není ochotna nic slevit. Intenzitu bouřlivého tepu potlačovaných vášní působivě dokreslují též pohybové a taneční prvky v rytmu flamenca, za skvělého hudebního doprovodu kapely RAZAM. Herecky velice solidním výkonům kraluje Regina Rázlová, bezchybně interpretující roli Poncie - té, která ví.

Rozsáhlý román K.Tučkové se zabývá především pronásledováním řeholnických řádů za komunistického režimu, důležitým tématem je ale také postavení žen v katolické církvi (i obecně). Režisér D.Gombár se snažil zachovat mnohovrstevnatost předlohy, což má za následek, že je místy docela znát, že jde o adaptaci literárního díla. Některé pasáže jsou prostě jen odvyprávěny. Působivé motivy ovšem inscenaci nabízí a herecky jde o sevřený, kompaktní výkon převážně dámského obsazení. Osobně mě nejvíce zaujaly R.Coufalová, D.Velčická a M.Krajčová.

Rozhodně povedené. Podařilo se přenést určité kouzlo a ducha filmu i sem na divadelní prkna. Přispěla k tomu určitě zdařilá scéna a kostýmy. Po hudební stránce se též nejedná o žádné zklamání, ba naopak, řada písní svým provedením opravdu potěší a umocňuje budovanou atmosféru. Snad jen samotný scénář se dosti striktně drží filmu, často slovo od slova. Obsahuje snad skoro všechny filmové scény a určité proškrtání by myslím prospělo. Po herecké stránce však výborný O. Rychlý, jemuž zdařile sekunduje M. Lambora. Tato dvojice zde funguje stejně dobře jako ve filmu. Z ostatních výtečná hlavně K. Daňhelová, která kraluje po pěvecké stránce. 75%

Ústřední postavou Topolovy Sestry je Potok, tápající mladý muž, hledající opěrný bod, smysluplnou jistotu v euforické době začátku devadesátek, času plného chaosu, kdy s náhle odšpuntovaným rozvolněním poměrů probublával pozvolna na povrch i společensko-politický kal a pachuť deziluze. Inscenace poměrně zřetelně sleduje a akcentuje dvě základní linky: bytostnou lidskou potřebu opětovaného citu a téma svobody, jakožto věru nevyzpytatelné materie, se kterou naučit se správně pracovat je velmi nesnadné. Ostatně, nic si nenalhávejme, neumíme to doposud. Oceňuji přehlednou strukturu děje, záživné, plynulé zpracování a vyrovnanost hereckých výkonů.

75%. Michal Hába variuje Büchnerovu hru doplněnou dalšími zdroji a pohrává si nejen s autorovými tématy. Jeho variace je nesmírně zábavná, plná odkazů, myšlenek, souvislostí zjevných, ale také souvislostí nezjevných, které je někdy nesnadné nalézat. Scénář, byť kvalitní, by snesl určitou revizi a téměř dvouhodinová inscenace (bez pauzy) krácení a oproštění o zbytné opakování některých motivů (např. Mariino hudební téma). Výtečná práce s herci, kteří skvěle zvládají a chápou specifickou koncepci. Většina diváků během večera zdaleka vše nepochopí, přesto se pravděpodobně neztratí natolik, aby je přestalo bavit při představení přemýšlet.

55%. Korespondence dvou osobností, které významně obohatily světovou literaturu, má svou hodnotu. Monology oba herci podávají působivě a barvitě, režisér se snaží mluvené slovo oživit rozmanitou scénografií a dalšími nápady. Podstatná část problémů, o nichž si muži píší, je značně specifická pro určité společenské kruhy. Vyřčená slova bezesporu lépe ocení ten, kdo o mužích něco ví, případně se setkal s jejich tvorbou. Pokud divák na Houellebecqa nebo Lévyho dosud nějakým způsobem nenarazil, záleží ve velké míře na jeho trpělivosti a vnímavosti.

65%. Pro režiséra J. Mikuláška je příznačné výrazně stylizované divadlo a pro dramatizaci Balzacova rozsáhlého románu je takový přístup možný. Vizi se však podařilo naplnit jen částečně. První scény vzbudí velká očekávání, každá věta a každé gesto jsou pointovány s přesným smyslem a podtextem. S postupem děje se takové přesnosti daří dosáhnout jen v určitých obrazech, převážně těch, v nichž se řeší Lucienovy vztahy s ženami. Vypovídací schopnost některých scén z redakce a souvisejících prostředí občas vázne, krácení by bylo ku prospěchu. Silný herecký soubor režijní koncepci dobře slouží. Významným kladem je i scénografie M. Cpina.

Oddechový muzikál se v Brně povedl. Největší nedostatky vidím v samotném libretu, kterému se nepodařilo vytěžit potenciál téhle originální rodiny. Černohumorné scény vycházejí na výbornou, škoda, že je ve druhé části příliš často střídá trochu jalová romance. Samotná inscenace ale má celkem grády díky povedeným hereckým výkonům (nejvíce mě zaujali T.Navrátilová a E.Mertová) a velice hezké scéně, kostýmům a líčení. Hudba A.Lippy hodně pracuje s latinskoamerickými rytmy, což mi celkem konvenovalo. více v článku na blogu

75 %. V silně emotivní, audiovizuálně kompletně nadmíru působivé inscenaci se úspěšně daří propojit svébytnou poetickou optiku Nezvalova "černého románu" s tvůrčími principy Laterny magiky a činohry ND. Snová, surreálná obraznost iniciačně-rituálního dívčího kroku směrem k dospělosti zde ve shodě s předlohou podněcuje divákovu fantazii, okouzluje i děsí zároveň. Herecké, pohybové i taneční akce jsou symbioticky plynulé, promyšlená je práce s přestavbou a obměnami scény. Zaujme též étericky křehká krása zpěvu Anety Kalertové, která nechá vyniknout kontrastu neposkvrněné čistoty a naivity s úzkostnými představami o všelikých zkaženostech světa.