Recenze

A pak už zůstala jen zničená země...
vydáno: 2.5.2017, psáno z představení: 27.4.2017, Lukáš Dubský
foto: Alena Hrbková
foto: foto: foto: foto: foto:
Chladná industriální scéna, nad kterou visí desítky židlí. Každá židle přitom symbolizuje jeden ztracený život při cestě titulního „hrdiny“ na vrchol mocenské pyramidy. A další židle přibývají... Takhle slibně diváky přivítá nové nastudování Shakespearovy hry Macbeth v Divadle ABC. Scénické řešení Michala Syrového bohužel slibuje víc, než inscenace režiséra Pavla Kheka nakonec nabízí.

William Shakespeare napsal Macbetha v době výrazných společenských změn. Po smrti královny Alžběty nastoupili na trůn Stuartovci a traduje se, že právě pro krále Jakuba dramatik svou hru na motivy skotských dějin napsal. A vzhledem k tomu, že Stuartovci odvozovali svůj původ také od mýtické postavy Banqua, který je ve hře zákeřně zabit, není divu, že je Macbeth prezentován jako bezohledný tyran. V dnešní době je Macbeth často vykládán jako cesta politika k absolutní moci a jako ukázka devastujících účinků, jaké taková moc má pro celou zemi.

Jenže právě dost nejasný výklad patří k největším problémům Khekovy inscenace. Proč hrát Macbetha právě dnes a právě takhle? Celkem precizní formulaci lze najít v explikaci dramaturgyně Věry Maškové v programové brožuře. Do samotné inscenace se už ale tyto myšlenky podařilo promítnout jen výjimečně. Zároveň Macbeth v ABC také hodně bojuje s tempem. Ačkoliv se jedná o Shakespearovu nejkratší tragédii, trvá inscenace dvě hodiny a 45 minut, přičemž hlavně první část představení má hodně hluchých míst. Většině scén, ve kterých není přítomen Macbeth ani jeho žena, schází jakékoliv napětí. To může být dáno tím, že se hercům příliš nepodařilo výrazněji charakterizovat vedlejší postavy, které tak splývají v jeden uniformní dav. Toto vyznění podporuje i nepříliš šťastné řešení kostýmů, jejichž autorkou je Agnieszka Pátá-Oldak. Herci také trochu bojují s blankversem, místy se soustředí spíš na to, jak to říkají, než co říkají. Asi nejzajímavější výkon předvádí Aleš Bílík, jehož Malcolm představuje prototyp slabého politika, který je možná čestný, ale bude mít velký problém shromáždit kolem sebe dostatečný počet podporovatelů, aby svrhnul nenáviděného diktátora.

Do hlavní role obsadil režisér Milana Kačmarčíka, který ale k vyjasnění režijního záměru příliš nepřispěl. Divák tak trochu tápá, co je jeho Macbeth vlastně zač. Je to chladný manipulátor, který se touží dostat k moci za každou cenu? Nebo je to slaboch ovládaný ambicemi vlastní ženy? Na začátku hry nepůsobí Kačmarčíkův Macbeth nijak démonicky, z vývoje událostí se zdá spíše překvapen. Po moci otevřeně netouží, ale jakmile ji jednou získá, má velké obavy, aby ji neztratil. Vypadá to tedy, že jeho činy jsou poháněny především strachem. Svědomí se ale začíná ozývat a postupně dochází k úplnému rozpadu Macbethovy osobnosti. Když se pak dá do pohybu Birnhamský les a krutý diktátor cítí, že přichází hodina jeho zkázy, dodává mu Kačmarčík vnějškovou stylizaci upomínající na poslední chvíle Adolfa Hitlera v berlínském bunkru, jak je ztvárnil třeba Bruno Ganz ve filmu Pád Třetí říše – schoulený postoj, třesoucí se ruka za zády... Naneštěstí tato podobnost působí spíš směšně než mrazivě.

Diana Šoltýsová hraje Lady Macbeth jako ambiciózní ženu z vyšších kruhů, která vidí ve věštbě čarodějnic šanci na ten „sladký život“, který si vždy představovala. V Khekově inscenaci ovšem Macbethova žena není hlavní hnací silou, její souhlas je pro Macbetha jen potvrzením správnosti zvolené cesty. Tři čarodějnice jsou pojaty celkem zajímavě jako lehké děvy v laciném baru Wasteland. Jejich věštba má výrazně erotický nádech, dál už se však s tímto motivem v inscenaci nijak nepracuje.

Shakespearův Macbeth má potenciál v této době, kdy jsou různí autoritativní vůdci na vzestupu, rezonovat. Pražská inscenace ovšem tohoto potenciálu nebyla schopná úplně využít. Najdou se v ní ale i silné scény, třeba vyvraždění Macduffovy rodiny nájemnými zabijáky. To je okamžik, kdy se do inscenace vkrádají silné emoce podporující obraz zničené země, která zůstává po bezskrupulozní cestě k absolutní moci.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.