Recenze

Řediteli Hudebního divadla Karlín Egonu Kulhánkovi se povedl famózní producentský kousek. Stylem práce i výkony interpretů v muzikálu Jekyll & Hyde skladatele Franka Wildhorna a libretisty Normana Allena si tyto renomované broadwayské tvůrce získal natolik, že spolupráce vyústila ve světovou premiéru původního amerického muzikálu Carmen právě v Praze. Překlad a české texty písní připravil Adam Novák. Pro titulní roli se od začátku počítalo s Lucií Bílou a jak se ukázalo při ostrém startu nového muzikálu, obsazení této fenomenální zpěvačky je trefou do černého. (Pozn.: původně se počítalo i s Terezou Duchkovou, která však k velké lítosti diváků přerušila veškeré své divadelní aktivity.)

Příběh Carmen, uhrančivé ženy a symbolu spalující vášně, se dočkal mnoha zpracování, divadelních i filmových, na vrcholu pochopitelně stojí strhující Bizetova opera na liberto Henri Meilhaca a Ludovica Halévyho. Jaká je muzikálová Carmen amerických autorů? V prvé řadě jde o příběh, který je klasickou Carmen pouze inspirovaný, ubírá se svou cestou. Pojmenování muzikálu „Carmen“ je v jistém smyslu parazitující, už jen proto, že možná má více společného s veristickými Leoncavallovými Komedianty. Zcela autorská je taktéž hudba Franka Wildhorna. Jste-li ovšem znalci nebo máte na to uši, možná rozpoznáte malé kompoziční injekty, kterými autor šibalsky přiznává okouzlení Bizetovou hudbou. Podobnost, dá-li se to tak chápat, lze spatřovat i v neustálé oscilaci poloh dynamických a lyrických.

Ještě jedním přívlastkem je pojmenována jinakost tohoto muzikálového díla – jde o Carmen moderní. Libreto vypráví tragický příběh krásné cikánky Carmen, putující skrze abnormalitu světa a jeho přetvářku jako cirkusačka, jako narušitelka běžných i těch nejstupidnějších konvencí strnulého, přesto „in“ života kdesi v provinčním maloměstě. Je ženou silného sexuálního magnetismu, schopnou oblouznit celou pánskou společnost. Touhou zahoří nejen policista José, ale i jeho nadřízený Zuniga či nastávající tchán Mendoza, mafiánsky střižený starosta města. Mladíka Josého vášeň spálí nejvíce. Vlastně tomu napomůže i upjaté panenství jeho snoubenky Kataríny. Žárlivý drsňák a cirkusový vrhač nožů Garcia v narafičené bitce sprovodí ze světa Zunigu, aby se vlivem okolností podezřelým a následně štvancem stal José. Carmen zachraňuje situaci odhozením ironické masky a činem vedeným pravou láskou. Pravdu se celé město dozví jen za cenu nejvyšší... Začneme-li se ptát, proč a o čem se tato muzikálová Carmen hraje, odpovědi nenalezneme. Všechny motivy nestálosti citů, xenofobních projevů nebo rozbíjení konvencí zůstávají nerozehrány, tudíž v dramatických situacích jsou zcela nefunkční. Ve schematickém vzorci libreta nehoří vášní srdce, ale něco zcela jiného – to je moment, který k současnosti bezděčně míří. S výjimkou vtipné scény, kdy Carmen zasvěcuje na pláži místní ženy do triků svůdnosti, je celé libreto když ne tematickým kompilátem, tak prostinkou „argentinskou telenovelou“.

Co si ovšem počít s faktem, že naivismus libret současných muzikálů je často stejně jen odrazovou floskulí k hlavnímu inscenačnímu záměru, jenž ad hoc počítá s velkou show pro diváky. Jak moc implementace atrakcí do dějové linky se vzdaluje smyslu divadla, nechť každý posoudí sám.

Hudební divadlo Karlín avizovalo velkolepou podívanou. Skutečně revuální obrazy zaplňují celé jeviště cirkusovou akrobacií, kouzelnickými čísly a ohňové efekty pocítíte i v prvních řadách termickým rázem. Kromě toho před diváky defiluje i pár zvířátek – lvi Leon a Tarzan, vzadu zahlédneme velblouda, lama je vedena po forbíně a had dokonce hledá svou myš v publiku. Oči nestíhají zaznamenávat vše. Zručně aranžované velkoscény s výtvarně dominantní postavou Vyvolávače patří k tomu nejefektnějšímu, co můžete v Praze vidět. Vzápětí však dění může vystřídat dialog (příp. akční scéna) v nediagonální nudné aranži…

Podezírám amerického režiséra Gabriela Barreho, že pracuje s kýčovitostí dění na jevišti záměrně, aby z chatrné předlohy vůbec něco vytěžil. Možná by to mělo své opodstatnění. Nejde jen o svět klasického cirkusu, který si s kýčovitostí spojí dnes každý. Co je zvláštní, v rámci koncepce celé inscenace kýčovitost funguje, dokonce vyloudí potlesk i tam, kde bych to osobně nečekal (např. když se po smrti Zunigy kašírovaný vodopád zbarví krví). Diváci se tím kýčem evidentně baví, ale ne proto, že by jim to připomínalo přesah k fenoménu doby, ale kvůli efektům.

Už v muzikálu Jekyll & Hyde jsme od Franka Wildhorna neslyšeli „smršť hitů“ (včetně rozsáhlejších sborových písní), což mnohé pražské diváky zklamalo. Frank Wildhorn je podle mého názoru typickým autorem, k jehož hudbě si najdete cestu na druhý poslech. Na silnou a snadno zapamatovatelnou muzikálovou notu neskládá, avšak ani nejde o rutinu a jeho písně melodickou linku mají. Jen se musí soustředěně hledat, neboť tam, kde je jich více po sobě, žádná vyčnívat nebude. V případě Carmen slyšíme i mně osobně velmi sympatické náběhy do rocku, dále swingu či blues, ale bohužel s téměř okamžitými bezpečnými návraty k latinskoamerickým rytmům nebo tomu, čemu jsme si navykli říkat popová hudba.

Oblíbeným terčem v reflexích muzikálů jsou písňové texty a zejména jejich převody do češtiny, jde-li o cizojazyčná díla. Překladatel Adam Novák by mohl vyprávět. Ctít duši slov a významových konotací při takovém přebásnění je disciplína obtížná i ošidná. V případě Carmen „česká“ symbióza s Wildhornovou hudbou působí zcela přirozeně. Texty jdou po rytmu, často je zvolena jednoduchá, zato souznící „zkratka“, která se pravděpodobně stane předmětem poznámek recenzentů. Snad nezastíní můj názor, že „převod“ Carmen je zatím nejlepší prací Adama Nováka.

Carmen – Lucie Bílá všechny své písně zpívá s přehledem a energií, jaká se jen tak nevidí a neslyší. Hraje si s každou replikou jak v textu písně, tak mluveném slovu. Zřetelně z její postavy cítíme ten zvláštní druh fatálního smutku, i kdyby tato šelma ironicky šermovala slovy sebevíc. Její postava ční nad ostatními i díky interpretačnímu nadhledu. Je proto škoda, že pompéznost celku činí výkonu Lucie Bíle tak trochu medvědí službu.

K vystoupení dalších vzhledem k alternacím jen stručně. Klíčovou postavu Josého podle mého názoru Robert Jícha zbytečně ochuzuje o plachost či zmatenost a zbývá mu jen hromádka nerozhodnosti a touha, s níž neví, kam se obrátit. Jíchovi uškodil i kiks v nazvučení při zásadní písni Josého „Cizinec – můj stín“. Školometským způsobem hraní mě nezaujala ani Markéta Poulíčková jako Katarína. Je to zvláštní zpěvačka – mnoho let zkušeností, ale těžko se hledá definice její techniky, včetně vyslovování některých hlásek. Při interpretaci sólové písně „Svatá Tereza“ byl problém patrný zejména. Postava bouřliváka Garcii v podání Martina Pošty je plochá až běda, zřejmě režiséru stačilo, že se k ní interpret jen prořve. Tomáš Trapl je vždy jistota na jevišti, v muzikálu Carmen si však víc zahraje, než zazpívá. Pak divák může zalitovat, že starosta Mendoza skvělého hráče a zpěváka Jiřího Korna má tak malý prostor, přesněji nemá co hrát a zpívat. A nad krásným hlasem Pavly Břínkové (Teta Inéz) jistě kdekdo zkonstatuje, že tohle ale patří do zcela jiné „operety“. Pohlazením po duši je zpěv Athiny Lagonské v roli Vědmy.

Pokud přijdete na divadlo velkolepých scén a vynikající Lucii Bílou, neodejdete zklamáni. Snadno si pak nevšimnete, že „nová“ Carmen nepřináší nic osobitého, uhýbá od otázek lidské vášně (které by byly s to vytvořit skutečné dramatické situace) a ani se nepřiblížila svým výkladem plně k modernímu času. Jako závažnější problém bych ale stejně pořád viděl v prapodivné a stále přetrvávající komerční strnulosti pražské muzikálové scény, která nezdravě funguje jako akvárium plné zlatých rybek, pro které nevidíme ty barevné (pokud vůbec existují).

Hodnocení: 60 %