Recenze

Chvíli se může zdát, jako by šlo o Kafkův Proces, chvíli se zase ocitáte v padesátých letech tvrdé totality a nakonec vám z této hádanky bez konce vyjde čistě a jen Martin McDonagh, tedy bezbřehá syrovost a zvrácenost lidských pocitů a jednání, jak už tomu u McDonagha bývá.

Na Malé scéně Východočeského divadla v Pardubicích hostovala 14. dubna 2016 divadelní společnost Divadlo Perštýn s McDonaghovým dílem Pan Polštář. Už samotná hra bezesporu nepostrádá přitažlivost. Když se k ní však připojí mladá, leč přemýšlivá a talentovaná režisérka Tereza Karpianus s neméně dovednými mladými herci kolem sebe, vznikne inscenace, jež rozhodně stojí za vidění.

Zpočátku se ocitáme v policejní kanceláři, v níž jsou přítomni dva „státní orgáni“ a jeden vyslýchaný spisovatel, který však absolutně netuší, co se s ním děje a proč se ocitá na takovém místě. Jeho povídky nejsou politicky angažované a proti ničemu a nikomu mířené. Snad se v nich jen poněkud příliš objevuje smrt dětí. Ani to by samo o sobě policistům nevadilo, kdyby se přesně popsaná usmrcení záhy neobjevila i ve skutečném světě. Není tedy divu, že prvním podezřelým je sám autor. Nadále se rozvíjí příběh odhalující rozmanitou škálu emocí, zvratů a překvapení, syrovosti, ale i humoru, který ve správný čas dodává recipientovi možnost vydechnutí, úsměvu a následného nádechu před dalším úderem, neboť McDonaghovy příběhy nejsou monotónní a postavy jen černé, nebo bílé.

Pan Polštář je spletením příběhů fikce a reality, které už ani sám autor Katurian Katurian nedokáže zcela jasně oddělit a nechává se jimi unést. Nechápe policejní obvinění, ale ještě hůře snáší přítomnost svého psychicky poznamenaného bratra Michaela, který se u výslechu ocitá též. Důvod jeho přítomnosti se pomalu vyjasňuje, ale nikoli zásluhou policistů.

Děj je kompozičně vystavěn jako vyprávění povídek Katuriana protkané skutečným světem vyšetřovací vazby. Povídkář Katurian nejprve působí jako křivě nařknutý dobrodinec, ovšem postupné přibližování obsahů jeho povídek napovídá, že nejen bratrova mysl bude něčím poznamenaná.

Účinek celkového vývoje a odkrývání pravdy umocňuje zmíněná režie Terezy Karpianus, ale také střídmá, přesto velice rafinovaně a účelně řešená scénografie Terezy Vítů. Jednotlivé povídky jsou divákovi při vyprávění promítány na zadní prospekt, na němž je různými symboly prezentuje Josef Láska. Příběhy se člověku ilustrují v hlavě velice živě už při samotném vyprávění, ovšem zmíněná projekce, v níž se pracuje s jednoduchými obrázky, čímž nakonec vzniká jakási dětská kresba, jejich účinek ještě více umocňuje.

Vyzdvihnout můžeme herecké výkony všech zúčastněných protagonistů. Ondřej Rychlý jako Katurian Katurian vytváří postavu na první pohled uvědomělého autora s vysokou empatií, ale postupně herec odkrývá její determinaci, zážitky z dětství, které spisovatele dovedou k radikálním činům. Rychlý zvládá tento přechod od bílé k černé velice jemně a nepatrně, přesto uvěřitelně. Josef Láska oproti tomu ztvárňuje Katurianova bratra Michaela, jehož od osmi let rodiče mučili, čili i on je poznamenaný. Láska po celou dobu nevychází z roviny duševně chorého, opožděného člověka, který nezapře svou lásku k bratrovi. A přestože je Michael starší, dodává mu Láska svým projevem dětskost a bezprostřednost. A právě poslední zmíněná vlastnost ho dovede k překvapivým a děsivým činům, které však dokáže Láska svým roztomile naivním projevem obhájit, a člověk nemá potřebu jeho jednání odsuzovat. Nechává se ovlivňovat bratrovými povídkami. Tu šťastnou „O zeleném prasátku“ stvořil Katurian bohužel jen jednu.

Své zážitky a emoce v sobě skrývají i oba vyšetřující policisté, Ariel (Filip Müller) a Tupolský (Ondřej Novotný). Müller velice chladným projevem s patřičnou dávkou arogance vytváří postavu „zlejšího“ policisty, který si drží odstup od spisovatele. Čiší z něho autorita, ale zároveň se sem tam objeví i zrnko lidství. Policista Ondřeje Novotného je sice ten „hodnější“, jenž se snaží komunikovat s obžalovaným, dává mu občas prostor k vyjádření, přesto i Novotný svou postavu trefně prokresluje rozmanitými nuancemi a nedrží ji v jedné rovině. Čiší z ní paradoxně více odcizení než z Müllerova Ariela, ale i to má svá opodstatnění.

Pan Polštář je zkrátka další z McDonaghových děl, jež v sobě skrývá rozmanité emoce, zvraty a překvapení, které nenechají diváka netečným. Irský autor ve své tvorbě brojí proti lidské zkaženosti a své názory dávkuje pomalu, ale s jasným sdělením. Chytře komponuje vtip, ironii, morbiditu, ale i lásku. I v Panu Polštáři se lidé kolikrát zasmějí, jelikož autor umí tragično velice vkusně odlehčit a mladí herci Divadla Perštýn ztvárnit, ovšem s přibývajícím dějem a objasňováním situace smích střídá spíše mrazení v zádech a mysl diváka je rozhodně aktivizována a po zhlédnutí má o čem přemýšlet. A jak se říká, o tom to je.