Recenze

Brněnská profesionální scéna BuranTeatr se představila zase s jedním typem projektu, který vůbec není na jevištích běžný. Místo Carrollovy Alenky v říši divů se hrála Alenka v říši znaků. Upřímně řečeno, hrát nonsens „Alenky“ a ještě (také) pro neslyšící je hodně bláznivý projekt. Ale hravost celé té férie nabízí nečekané možnosti, díky kterým „Alenku“ takto inscenovat lze.

Johan Huizinga v knize Homo ludens odmítá staré definice, které hru považují za něco, co slouží k biologickému účelu. Vnímá hru jako kulturní jev. Spatřuje její podstatu zakotvenou hluboko v estetičnu, ve schopnosti pobláznit. A právě Lewis Carroll pracuje se svými postavami a situacemi. Jak píše Oleg Sus ve svých Metamorfózách smích a vzteku: „Nesmyslnost vyplývající z mechanického a nekontrolovaného užívání jazyka dává podnět k šaškovinám, vyplazujícím jazyk na přísnou logickou stavbu výpovědí.“ No jen si představme takový Carrollův veršík: Je smažno / lepě švihlí tlové / se batoumají v dálnici / chrudošiví jsou borolové / na mamné krsy žárnící. (překlad, pokud se vůbec dá o takové práci tvrdit, že jde jenom o překlad, Jaroslav Císař).
A teď si řeknete, že tu nádhernou Carrollovu nonsensovou knížku předložíte ve znakové řeči neslyšícím divákům. To je přece bláznovství! Úplně mimo je potom neznalý divák, poučen z krátkého textu bulletinu představení, kde se vysvětlují jednotlivé typy komunikace s neslyšícími. Jde o český znakový jazyk, který je diametrálně odlišný od znakové češtiny, a ještě se do toho vloudí znaky uměleckého tlumočení, kde komunikace „…nespočívá v doslovném převedení jednotlivých vyslovovaných replik do znaků, ale v komplexním překladu s výrazným autorským podílem.“

Dost, stačilo, tomu už normální, i zkušený divák, nemůže rozumět. Ale pak se nasvítí jeviště. Formou pantomimy, fyzického projevu herce začínáme chápat souvislosti. Neděje se to, co by divák očekával, tedy jevištní tvar, který by byl předváděn do znakové řeči někde bokem, zkušeným komunikátorem pro neslyšící, tak, jak jsme zvyklí u televizních zpráv pro neslyšící komunitu. V tomto představení všichni protagonisté jednou mluví, jindy gestikulují a vysvětlují ve znacích a pohybech. Zvučné slovo se střídá s tichem, dokonce i když se postavy hádají. A ta Carrollova „Alenka“ na jevišti je překvapivě dramatická… Najednou si i slyšící divák začíná uvědomovat, že ony gesta a znaky mají v rámci děje napětí, jsou ozvláštněním výrazu, divák tomu všemu začíná, alespoň částečně rozumět. Vzniká nový, nečekaný jevištní tvar, jakési nové estetično, které diváka vzrušuje, uspokojuje touhu po dramatičnu.

Nevím, do jaké hloubky neslyšící chápou jednotlivé konkrétní situace „Alenky“. Pokud Carrollovu pohádku znají, tak si z toho představení odnášejí hodně. Ale co když „Alenku“ neznají? Nemohl jsem se na milém pohoštění po premiéře zeptat. Neumím se zeptat neslyšícího. Bohužel.

Podívejme se, kdo představení Alenka v říši znaků „spáchal“. Inscenátoři použili Carrollovu předlohu Jaroslava Císaře, v dramatizaci Sabiny Macháčové. Dramaturgem je Lukáš Rieger a režisérkou zdařilého imaginativního představení je Gabriela Ženatá. Překlad znakového jazyka realizovali a s hereckým týmem procvičovali Radka Kulichová a Veronika Mikulová. Na scéně a v kostýmech Anny Chrtkové do hudby Ondreje Kalužáka hráli: Alžběta Vaculčiaková, jako Alenka. Je to neuvěřitelně náročná role, plná psycho fyzických zvratů, kde se počítá s odezíráním neslyšících. Jde o expresivní výrazy, jaké se v běžném divadle nevidí. Všechny ostatní role, od kočky a housenky, přes královnu, květinu, zajíce i kloboučníka hráli: Veronika Mikulová, Lucie Ingrová, Radka Kulichová, Daniela Tesaříková, Petr Németh a Marcel Krištofovič. Všichni hrají tělem, mluví a hned zase odpovídají znakovou řečí (proboha kterou, stále to nedokáži rozeznat) a především tvoří zvláštně imaginativní jevištní tvar. Neumím si představit, co to dalo práce smísit běžné herectví a pohyby tělem, rukama, tváří, dát vše režijně dohromady. Asi hlavním atributem bude ono umělecké přetlumočení pro neslyšící. Zároveň se však musí myslet i na slyšícího diváka, aby to nebyl jenom experiment pro handicapované. To vše se povedlo.

Nový titul v repertoáru BuranTeratru si zaslouží obdiv. Tito kumštýři mají odvahu hledat a nacházet, mají odvahu šlapat po neznámé půdě, navíc hodně pomáhají dnes tolik omílané mezilidské komunikaci. Kdyby to nebylo tak zprofanované, chce se říct: Odvážnému štěstí přeje...