Divadlo v Dlouhé přizvalo k režii Ibsenovy Divoké kachny diváky rozporuplně přijímaného Jana Nebeského. V programu k inscenaci je uváděno, že díky překladu je možno hru vnímat současně. Ano, zcela určitě má divák nesledující hru v originále výhodu současného jazyka (v tomto případě byl použit překlad Františka Fröhlicha vzniklý u příležitosti nového nastudování ve Stavovském divadle v roce 1993 v režii Ivana Rajmonta). V Divadle v Dlouhé k tomuto přidali ještě další pozitivní vklad: hru oprostili od nudných popisných pasáží a monologů a zaměřili se na základní dějovou linii, kdy Gregers Werle po letech přichází do své rodné vesnice, ubytuje se u svého přítele Hjalmara Ekdala, přičemž svého otce skoro ignoruje, a začne Ekdalovu rodinu svým jednáním ovlivňovat. To vše vyvrcholí tragickou smrtí jednoho z členů rodiny.

Jan Nebeský se textu chopil po svém, děj přesunul do dnešních dnů. Rodinu Ekdalových vnímá jako nižší vrstvu společnosti „nováckého“ typu, čemuž odpovídá i scéna Jana Štěpánka tvořící neútulný a nevlídně vzhlížející obytný pokoj rodiny. Kostýmní výtvarnice Jana Preková však vytvořila až přehnaně ošklivé kostýmy a zvláště v případě služebné Sörbyové postrádaly absolutně jakýkoli smysl. Skoro všichni účinkující byli oděni v tepláky či jiný nevábný oděv, vyrobený z neforemného materiálu, který často tvořila koženka či kůže.

Ačkoli Nebeského nastudování Divoké kachny zcela určitě nepatří mezi ty klasické, je zapotřebí uznat, že díky jeho koncepci hra ani na chvíli nenudí a pořád je co sledovat a objevovat (díky zvláštním myšlenkovým pochodům režiséra toho k objevování opravdu není málo).

Asi nejzvláštnějším a nejdiskutovanějším nápadem bylo obsazení Jaroslavy Pokorné do role čtrnáctileté Hedviky. Pokorná si s rolí dovedla poradit znamenitě a v mnoha okamžicích jsem díky jejímu suverénnímu herectví Hedviku vnímal jako mladičkou dívenku a ne jako herečku zralého věku. Právě díky nesymbióze reálného a hereckého věku postavy a herečky vynikla čistá duše dítěte, které však až příliš brzy poznává skutečný lidský svět. Chvíle prozření se stává v inscenaci nejsilnějším momentem, při němž zcela určitě i divák silnější „nátury“ dojde k určitému citovému pohnutí.

Inscenaci zdobily i další výrazné herecké výkony. Blýskli se zde Jan Vondráček jako Hjalmar Ekdal, hostující Lucie Trmíková v roli Giny či Marek Daniel představující Gregerse Werleho. V dalším jmenování bych mohl pokračovat, snad jen výkony Tomáše Turka a Miroslava Hanuše mohly být propracovanější a výraznější, aby celkově zapadly do hereckého nadprůměru. Inscenace Divoké kachny zatím patří, dle mého názoru, po herecké stránce k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost v tomto divadle zhlédnout.

Ačkoli si ani tentokrát Jan Nebeský neodpustil své nesmyslné a nepochopitelné režijní vklady (koncepce v tomto případě byla jasná a zřetelná) v podobě několika perverznějších scén (močení paní Sörbyové, zvracení a závěrečná naháčská scéna první části – ta doslova volá po škrtu!), podařilo se mu nastudovat kvalitní a zajímavou inscenaci, která nenudí a má mnoho silných okamžiků, kdy si divák může uvědomit jak je kolikrát nesmyslné jeho počínání ovlivněné předsudky a kdy se může stát nevratně bolestně osudným. V Divadle v Dlouhé vznikla moderní a zároveň velice svérázná verze Ibsenovy Divoké kachny, která ukazuje, jak tragických rozměrů může nabýt lidská dobrotivost...

Hodnocení: 70 %