Recenze

Městské divadlo Brno svým dramaturgickým výběrem prvních dvou činoherních inscenací pro sezonu 2014/15 přestalo cílit na masové publikum a zaměřilo se spíše na méně známé kusy, jejichž režiséři si vystačí s minimalistickým klíčem a dbají na dobré herecké výkony.

První takovou inscenací je adaptace Gogolova nedokončeného románu Mrtvé duše v režii Hany Burešové, která - jak se stalo nepsaným pravidlem - každoročně otevírá Činoherní scénu MdB.

Po loňské premiéře Všemocného pana Krotta – brilantně stylované černé komedii, která se však s některými diváky nesetkala (k vidění byly i odchody v průběhu představení), mohly být Mrtvé duše podobnou sázkou na „nejistotu“. Přesto inscenace vznikla, a to je jedině dobře. Mrtvé duše jsou výtečnou groteskou kritizující společnost. Kabaretní styl, který je sám o sobě parodující, navíc připívá i k divácké atraktivitě inscenace.

Druhou premiéru na Činoherní scéně měl na starosti taktéž hostující Mikoláš Tyc. Po loňském úspěchu inscenace Podivného případu se psem bylo jen otázkou času, kdy dostane další režijní příležitost v MdB.

Tentokrát si Tyc vybral divadelní drama německého autora Heinricha von Kleista Princ Homburský. Kleistovy hry nejsou v České republice moc známé, ale občas můžeme na jevištích vidět jeho o něco známější hry Rozbitý džbán nebo Amfitryon. Princ Homburský je spíše výjimkou, přesto se však poměrně nedávno hrál v Divadelním studiu Marta v režii Ivana Buraje. Bylo to moderní pojetí dramatu o lásce, cti a spravedlnosti, které dokonce zabodovalo v anketě Divadelních novin.

I Mikoláš Tyc s dvě stě let starým dramatem nakládá jako se současným textem. Toto „nakládání“ není ale tak násilné, jak by se mohlo zdát. Téma cti a spravedlnosti je sice už notně archaické, nicméně nalezneme v něm jisté přesahy i do současnosti. Právě skrze ně Tyc rozehrává soukromé drama jedné identity uvízlé v manipulativní společnosti.

Inscenace, pod nimiž je Mikoláš Tyc podepsán, bývají vizuálně jednoduché, a to je i případ Prince Homburského. Moderní scéna Karla Čapka na první pohled působí jako pěst na oko, avšak později se ukáže, že byla velmi dobře zvolena a je tedy i vysoce funkční. Po celé délce jeviště je šikma s posuvnými schody. Díky ní mnohem více vyznívá jedno ze základních témat hry, které by se dalo shrnout ustáleným spojením: „ocitnout se na šikmé ploše“. Hra si totiž po celou dobu pohrává s možností, že vše, co se kolem Prince děje, je jen nějaká snová až abnormální realita. A právě oranžově podsvícená šikma je toho ideálním zobrazením.

Jednoduchá je i kostýmní výprava Barbary Wojtkowiak. Na rozdíl od barevného podsvícení scény jsou kostýmy vyvedeny výhradně v černé a bílé barvě. Díky závalu černé má divák již od začátku pocit, že se stal smutečním hostem na jakémsi podivném pohřbu. O to víc na sebe poutá pozornost postava Natálie, která má jako jediná bílé šaty. Toto odlišení podprahově působí na naše smysly a jemně upozorňuje na to, že právě Natálie je skutečným hýbatelem děje a nikoli titulní Princ Homburský.

Všechny složky, které z inscenace dělají inscenaci, spolu skvěle korespondují. Jedinou výjimkou je představitel titulní role Prince Homburského Lukáš Janota. Jeho herecký výkon by se dal označit jako rozporuplný. Mladý herec má totiž docela velké problémy s intonací. Místy dokonce až takové, že tím mění nejen význam slov, ale i celkové vyznění divadelního obrazu. Janota totiž příliš vehementně akcentuje Kleistem jemně naznačenou nadsázku. Kvůli tomu některé scény dostávají komediální ráz, i přesto že k smíchu opravdu nejsou. Pokud si ale odmyslíme zavádějící intonaci, hraje Janota výtečně. Bravurně ztvárňuje všechny princovy polohy od snílkovské až po tu hysterickou ve vězení. Bude to bezesporu jeho životní role.

Hlavní ženskou postavu Natálie Oranžské ztvárnila Eliška Skálová. Na první pohled byla Natálie nevinnou, naivní dívenkou, která okolo sebe neustále potřebuje mít svou tetu (Lenka Janíková), ale na ten druhý byla schopná stát se generálem a povolat vojenské pluky tam, kde jich bylo zrovna zapotřebí. Hereččina proměna, která se odehrála mezi třetím a čtvrtým dějstvím, byla pozoruhodná. Dívenka byla najednou tatam a místo ní stál na jevišti generál.

Poslední stěžejní postavou hry je kurfiřt Viktora Skály. Jeho úloha v dramatu je složitá. Kurfiřt je divákům představen jako všemocný kníže, kterému se líbí dělat si s každým, co se mu zachce. S tím, jak se mění postava Prince Homburského, mění se i kurfiřtův charakter. Začíná mít pochybnosti o svém rozhodnutí a chce jej přehodit na někoho jiného, aby se mu ulevilo. Později však nalézá řešení a vrací se zpět ke své manipulativní povaze – i když jen v lehkém náznaku. Skálovi nedělalo problém zahrát sebezpytující kurfiřtův charakter ani jeho rozmařilou polohu.

Mikoláš Tyc si dal velmi záležet na tom, aby přítomnost jednotlivých postav na jevišti byla vždy opodstatněná. Žádná z nich není na jevišti jen proto, že to režisér vyžadoval. Všichni herci jsou mimořádně soustředění a nevypadávají ze svých rolí ani ve chvílích, kdy jsou na jevišti de facto do počtu. Tento režisérův perfekcionismus výborně fungoval po celé představení, avšak jeho bezesporu nejdokonalejším příkladem je válečná scéna. V té se boj explicitně neukazuje, ale vše se odehrává (za pomocí světel a zvuku) v herecké akci, během které jsou navíc herci otočeni k divákům zády! Díky tomu působí tato scéna mnohem sugestivněji, než kdyby se herci dívali do publika (jak tomu často bývá).

Princ Homburský Městského divadla Brno je po Mrtvých duších druhým velkým a velmi příjemným překvapením. Obě nové činoherní inscenace snad přispějí k tomu, že se MdB v očích některých pochybovačů zbaví nálepky divadla líbivého.