Recenze

Předně je třeba říci, že pokud někdo půjde na Paní Bovaryovou brněnského HaDivadla s vidinou citlivé adaptace známého díla, bude pravděpodobně zklamán. Umělecký šéf souboru Ivan Buraj napsal vlastní, velmi aktuální hru, která se Flaubertovým románem volně inspiruje. Některé motivy a situace zůstávají zachovány, ale jinak se jedná o dílo bez reziduí minulosti.

Ema Bovaryová je žena v domácnosti. Nemá žádnou práci, jelikož se právě dle svých slov věnuje projektu hledání sebe sama. Její muž Karel je začínající lékař, jenž ale není schopný ze svých výdělků splácet půjčky, které si Ema nabrala. Zoufalou nudu vesnického života se Ema pokouší řešit nevěrou. Její sny a cíle jsou ale s železnou pravidelností rozmetány na kousky. Co jí tedy zbývá?

Režisér Ivan Buraj vytvořil v inscenaci nepříjemný, ale pravdivý obraz o dnešním způsobu života. Nechápe konzumní společnost v tom pejorativním smyslu slova – jeho hrdinové nejsou lidé hromadící majetek a trávící veškerý čas v nákupních centrech. Jsou to jen lidé, pro které veškeré činnosti ztratily smysl. Krásně to ilustrují scény, ve kterých se Ema doma nudí – surfuje na internetu, listuje módním časopisem, cvičí na karimatce… To všechno jsou věci, které každý z diváků důvěrně zná, jelikož jsou součástí jeho každodenního života. Tady ovšem působí dojmem pekla, jelikož jedinou motivací k provádění těchto ritualizovaných činností je vyplnění času.

Táňa Malíková je jako Ema Bovaryová velmi přesvědčivá. Má sny a touhy, jejich naplnění se ale nijak nepřibližuje. Místy se chová až dětsky naivně, podléhá iluzím o světě i svém životě. Jindy ale dokáže být cynická, manželství jí rychle přestalo přinášet uspokojení a Ema se nesnaží vztah s Karlem (Jiří Valůšek) posilovat, naopak se od něj v těžkých chvílích odtahuje.

Inscenace studuje především vnitřní svět hlavních postav, zabývá se jejich pocity a reakcemi ve složitých životních situacích. Do společenského kontextu zasazuje režisér Buraj inscenaci jen zlehka. Zatímco v postavě pracovníka nebankovní společnosti (Zbyšek Humpolec) se jedná o povedené připomenutí toho, jak snadné je dnes upadnout do dluhové pasti a půjčky splácet dalšími půjčkami, je oproti tomu hláška „žádný Arabáše tady nechceme“ v projevu na Agrofestu, kde se seznámí Ema s milionářem Rudolfem, jen zbytečným výkřikem do tmy.

Ve Flaubertově průkopnickém románu se cíleně pracuje s ironií a rovněž Burajova inscenace vypráví příběh jednoho zmařeného života s velkým nadhledem. Herci si od svých figur drží odstup, z toho pramení drobné vtípky, jako je třeba prosba do publika, aby jim někdo udělal rodinné foto, jelikož Karel nemá mobil s fotoaparátem. V tomto ironickém pomrkávání umí výtečně „chodit“ především Marie Ludvíková jako matka Karla, trochu méně přesvědčivý je Cyril Drozda, který ztvárnil Emina otce. Oba rodiče jsou ovšem zástupci jiné generace, svým dětem nerozumějí, jejich návštěvy jsou mladému páru často spíš na překážku.

První polovina inscenace báječně buduje atmosféru umožňující tragické vyústění, ale zároveň zůstává vtipná a svižná. Část po přestávce je poněkud problematičtější. Režisér Ivan Buraj je evidentně velkým příznivcem projekcí, kamera je ostatně používána i v první části. Stejně jako v ostravské inscenaci Odsun!!! se bohužel režisér rozhodl část inscenace odehrát ve foyer a zákulisí divadla a do sálu toto dění přenášet jen na plátno pomocí projekce. Kdyby se jednalo jen o jednu scénu, bylo by to zajímavé zpestření, jde však o celou pasáž z Paříže, takže divák snad dvacet minut nevidí naživo hereckou akci. To je pro tempo inscenace vražedné. Naštěstí závěrečné scény jsou emocionálně natolik silné, že tento nedostatek brněnské inscenace dokáží vyvážit.

Za co je ovšem režiséra nutno pochválit je kongeniální využití hudby. Ta místy duní až morávkovským způsobem, překvapivý výběr písní má ale mnohdy silný dopad – především píseň Sag mir, wo die Blumen sind v okamžiku, kdy se Ema pokouší opustit manžela a začít nový život s bohatým Rudolfem, nebo Take Me Home, Country Roads hrající ve finální scéně Eminy sebevraždy.

Paní Bovaryová asi nebude jednoznačně přijímanou inscenací, zvolené jevištní prostředky mohou některé diváky odradit. Pod režijní taktovkou Ivana Buraje ovšem vzniklo působivé dílo s velmi aktuálním vyzněním. Bude velmi zajímavé sledovat, kam se HaDivadlo pod Burajovým uměleckým vedením posune.