Recenze

Fuck me or kill him! To je, oč tu běží
psáno z představení: 13.6.2017, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: KIVA
foto: KIVAfoto: KIVAfoto: KIVAfoto: KIVAfoto: KIVA
Krátce po sobě se na pražských jevištích objevila dvě různá zpracování Shakespearovy nejtemnější tragédie Macbeth. Inscenace v ABC a v Komedii, kde našlo azyl Divadlo Na zábradlí, se však snad ani nemohou lišit více.

Zatímco Městská divadla pražská hrají Macbetha s minimem škrtů, režisér David Jařab využil Shakespearův text pouze jako inspiraci a napsal zcela nový scénář. Nevyužil však žádný z českých překladů a Macbetha napsal ve velmi jednoduché angličtině, které porozumí téměř každý. Kdyby ne, k dispozici jsou české titulky.

Jařab navíc nechal herce jednotlivé věty, často jednoslovné, pronášet s přehnaně zdůrazněnou britskou výslovností, což samo o sobě přináší řadu komických situací. Redukce slovní zásoby ovšem není jen schválností pro pobavení obecenstva. Dobře vystihuje dnešní dobu, protože právě jednoduchá angličtina je dnes univerzálním jazykem, kterým se člověk domluví kdekoliv na světě. Na druhou stranu s takhle základním jazykovým vybavením musí nutně docházet k nedorozuměním, od kterých není daleko k násilí. V neposlední řadě je nejspíš primitivní angličtina i narážkou na trumpovštinu, což signalizuje i podtitul Make Macbeth Great Again. Trochu problematická je rytmizace této strohé řeči, která některé scény neúměrně prodlužuje.

Na americké reálie odkazuje Macbeth i stylovou výpravou, kde na zdi visí lampičky z bizoních lebek, celý příběh se odehrává v místnosti, která připomíná zašlý hotelový pokoj. Takový, ve kterém většina lidí upotřebí právě tu „basic“ angličtinu, kterou je napsaná Jařabova variace Macbetha. Hudební podkres tvoří temné kytarové riffy, za ústřední píseň zvolil režisér Wayfaring Stranger od Johnnyho Cashe.

Inscenace svou stylizací asi nejvíce odkazuje k poetice komiksů s drobnou příměsí westernu. Kromě textové složky zredukoval Jařab výrazně i počet jednajících postav. Pro srovnání – v Khekově verzi v Divadle ABC se objevuje 19 postav, na Zábradlí si vystačí s devíti. Pro člověka neznalého Shakespearovy předlohy tak může být někdy trochu obtížnější odhalit motivace postav, jelikož ty vedlejší nedostávají příliš prostoru, což je možná trochu škoda. Režisér se ovšem rozhodl, že svou pozornost zaměří na ústřední manželský pár, jejichž vztah je také klíčem k interpretaci celé hry.

Macbetha hraje Miloslav König jako nejistého muže, který primárně netouží po moci, ale po tom, aby mohl žít dle svých přání. Macbeth je skrytý homosexuál, více než po své ženě touží po nejlepším přiteli Bancovi. Jenže prostředí připomínající mafiánskou rodinu mu neumožňuje své touhy veřejně ventilovat. Sexuální frustrace se v něm hromadí, stejně jako v jeho ženě, kterou není schopen uspokojit a dát jí vytoužené dítě. Anežka Kubátová v roli Lady MCB není prvoplánově krutou postavou, která by manžela nutila k uchopení moci. První vraždu sice spáchá na její pokyn, z její strany je to ovšem jen výkřik zoufalství, kdy dává svému muži na výběr: „Fuck me or kill him!“, přičemž důraz klade viditelně na první větu. Macbethovo rozhodnutí zavraždit Duncana je tak pro ni zklamáním. Veškeré její další chování pak vychází z premisy, že když nemůže být ženou, bude aspoň královnou.

V Shakespearově hře mají důležitou úlohu postavy čarodějnic, které jakožto mystický prvek sdělí Macbethovi věštbu, jež je počátkem jeho krvavé cesty na trůn. Vzhledem k tomu, že inscenace Divadla Na zábradlí interpretuje Macbetha freudovsky, nemá prvek nezměnitelného osudu pro hru takovou váhu. Čarodějnice jsou nahrazeny dvěma chlapíky s banjem a bezdomoveckým vzezřením, jejich předpovědi jsou spíše lakonické.

Jařabova nová inscenace, kterou se vrátil do prostoru Divadla Komedie, je povedenou černou komedií, která se snaží o originální uchopení notoricky známého kusu. Vesměs se jí to daří, přináší vlastní výklad, že nenávist a války mají vlastně jednoduchý prazáklad v obyčejné frustraci (ať už sexuální či jiné) jednotlivých aktérů. Je to možná velké zjednodušení, které se ovšem ve své podstatě dotýká pravdy víc, než by nám bylo milé. Protože takový frustrovaný jedinec se k moci může dostat kdykoliv a kdekoliv, následky pak mohou pocítit všichni. I když se základní princip se zjednodušenou angličtinou po čase trochu okouká, podařilo se Jařabovi vytvořit silné jevištní obrazy. Patří mezi ně i ten poslední, kdy se jediný přeživší Macduff ptá nad mrtvolami ostatních: „What to say?“


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.