Recenze

Klicperovo divadlo v Hradci Králové se nebojí do svého repertoáru zahrnout opravdu tu nejklasičtější klasiku, jak každou sezonu dokazuje ve svém dramaturgickém plánu. Od Shakespeara přes Goldoniho a Molièra až po Puškina nabízí divákům tituly mnohdy na první pohled přežité, ale chopí-li se jich kreativní tvůrci, dokážou být ozdobou repertoáru divadla. Nejčastěji (po svém) uchopuje klasiku umělecký šéf divadla David Drábek, čas od času jsou oslovováni ke spolupráci další tvůrci. Již podruhé v Klicperově divadle režíruje dvojice SKUTR a opět jde o originální pohled na klasiku. Přestože se v režijním pojetí oba přístupy diametrálně liší, dokážou vždy vytvořit doslova neúnavná a svébytná díla.

Stalo se tomu i v případě inscenace Evžen Oněgin, kterou nastudovala zmíněná dvojice Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský neboli SKUTR. Stejně jako v případě Labutího jezera je Evžen Oněgin také a v první řadě zbaven velké části textu. I když jsou zachovány pouze zásadní momenty děje, atmosféra příběhu na ničem netratí. Absence slov je nahrazena harmonickou kooperací gest a pohybů doprovázených podmanivou hudbou Michala Nejtka, přičemž vážnější melodie střídají lidové písně Ruska v produkci samotných herců.

Evžena Oněgina ztvárňuje Miroslav Zavičár, který zde naprosto popírá zaškatulkování do komických rolí. Jeho Oněgin působí přes svůj pesimismus a deprese jako sebejistý muž zmítající se v nudném světě marnotratnosti a fádnosti. Nepostrádá však charisma a autoritu. Podléhá svému mamonu, bohémství a pudovosti na úkor obyčejných lidských citů, jakým je třeba láska. Což se mu posléze vymstí.

Lenský Vladimíra Polívky již takovou sebejistotou neoplývá. Spíše dojímá svou láskou k povrchní a veselé Olze (Marie Poulová), jíž obdiv mužů není cizí. Lenský je sympatický a citlivý idealista, který přes přátelský vztah k Oněginovi nepřejde jeho zradu na večírku u Larinových a vyzve Evžena na souboj.

Nevýraznou a zdrženlivou Taťánu hraje Pavlína Štorková. Její postavě byl zachován větší prostor k promluvě v podobě interpretace nezapomenutelného dopisu, v němž Táňa odhaluje své city k Oněginovi. V této scéně Štorková propůjčuje své postavě živočišnost, odhazuje uzavření a klid a Táňa ovládaná silnou vášní a láskou doslova šplhá po Oněginovi, který se jako její představa vyskytuje na jevišti.

Herecký projev všech zúčastněných je opřen o výrazná gesta. Postavy střídmou mluvou a za pomoci hudby a scény Jakuba Kopeckého vyjádří beze slov veškeré sdělení a smysl. K tomu dopomáhá i využití projekce na přední průhledné plátno, které spuštěné odděluje vnitřní svět domů od vnější ulice. Když Oněgin reaguje na Tánin dopis, stojí s ní před plátnem, na nějž jsou promítnuty stromy, přesněji letmý náznak stromoví, a tklivá melodie stačí k navození atmosféry Tánina zklamání, když se dozvídá o neopětování Oněginova citu. Pavlína Štorková nehnutě stojí s prázdným úsměvem, vnitřně tak vyjadřuje bezmoc své postavy. Takovými momenty beze slov, zato se zpřítomňováním atmosféry a emocí, je inscenace z větší části protknuta. Stejně jako u Labutího jezera, jevištní řeší je silná imprese, kterou umí dvojice SKUTR navodit a při níž je krásné slyšet i ticho.

Celý příběh se odehrává na jedné scéně připomínající zimní zahradu ruského statku obepnutou zdmi složenými z drobných oken. Změny prostoru totiž nejsou pro sdělení příběhu příliš důležité, na vše vystačí důmyslná práce s herci, kteří naplňují promyšlený režijní koncept.

Nutno říci, že v Oněginovi Klicperova divadla není hlavních rolí. Samozřejmě zásadní motivy náleží známému kvartetu – Oněginovi, Lenskému, Olze a Taťáně, nicméně díky redukci textu se dostává stejné pozornosti všem přítomným, od neodbytného Zareckého (David Smečka) přes svůdnou tetu (Kamilu Sedlárou), osvobozenou nevolnici Anisju (Isabela Smečková Bencová), jež přes svou volnost zůstává přikována ke statku, až ke kočce Černoočce (Natálie Holíková), která Oněgina doprovází a které dokáže pouze on být věrný.

Kostýmy Simony Rybákové dostávají ve spolupráci se SKUTRy zcela jiný výtvarný nádech, než jaký se projevuje v inscenacích Davida Drábka. Postavy jsou oděny vesměs do světlých pastelových tónů, čímž působí jednoduše, lehce a stejně jako všechny ostatní složky navozují pocit, dojem, náladu, atmosféru.

Ti, kteří nečetli nebo ještě nedočetli literární předlohu, snad přišli o krásu Puškinových veršů. Ovšem ti, kteří navštíví Evžena Oněgina Klicperova divadla, sice přijdou o slova, ale rozhodně ne o silný a citlivý zážitek z příběhu nešťastného a rozpustilého statkáře, jenž promarnil svou příležitost.