Recenze

Jak přežít apokalypsu?
vydáno: 29.11.2016, psáno z představení: 28.11.2016, Lukáš Dubský
foto: Petr Florián
foto: foto: foto: foto: foto:
Když se řekne Ptáci, většina si vybaví kultovní horor Alfreda Hitchcocka. Ještě předtím, v 50. letech minulého století, ale vznikla povídka Daphne du Maurier, která se stala nejen předlohou populárního filmu, ale i divadelní adaptace. Tu v roce 2009 napsal irský dramatik Conor McPherson a Komorní činohra ji uvedla v české premiéře.

Divadelní verze má ovšem s tou filmovou společný jen námět a výchozí situaci. Na divadelních prknech se nechodí okolo horké kaše a diváci jsou vhozeni přímo doprostřed apokalypsy. Dva úplně cizí lidé – spisovatelka Diane a nezaměstnaný Nat – jsou nuceni zabarikádovat se ve vesnickém domě a zachránit si tak život před útočícími hejny ptáků. Vyjít z domu je možné každých šest hodin – útoky opeřenců se totiž řídí přílivem a odlivem. Nestejnorodý pár začíná obtížný život v provizorních podmínkách. Ten naruší vpád mladé dívky Julie, která rovněž hledá úkryt. Všudypřítomné nebezpečí, které není představováno jen krvelačnými ptáky, ale i rabujícími bandami či sousedem s puškou, má zhoubný vliv na psychiku, postavy se stávají čím dál paranoidnější, ztrácejí zábrany a zdá se, že brzy budou nebezpeční sami sobě...

Ptáci v Komorní činohře jsou především psychologickým dramatem. A je to tak dobře, protože hororové scény se na divadle dělají těžko. Potvrzuje to i tato inscenace – úvodní scéna, kdy hlavní hrdinové opevňují dům před nálety ptáků, i následný Dianin úklid mrtvoly, působí spíš rozpačitě než děsivě. Apokalyptická situace světa rozvráceného vnějšího hrozbou je však pro režiséra Martina Vokouna jen odrazovým můstkem k výpovědi o mezilidských vztazích a jejich dynamice. Každá z postav má nějaké tajemství, které se postupně vyjevuje a vysvětluje tak motivace a chování jednotlivých hrdinů.

Sledujeme postupné seznamování Diane a Nata, které spojí snaha o přežití a zpočátku postupují ve zdánlivě idylické shodě. Vždyť cíl mají stejný. Jenže jak se agónie světa prodlužuje, vyvíjí se i vztahy, k čemuž výrazně přispívá i vpád třetí osoby. Láska se míchá se žárlivostí, nemožnost kamkoliv uniknout dohání postavy ke krajnímu jednání. Boj na život a na smrt se neodehrává jen venku za zdmi venkovské usedlosti, ale i přímo v myslích aktérů.

Vypravěčkou příběhu je Diane, jednotlivé scény jsou uvozovány jejími deníkovými zápisky. Diana Šoltýsová měla v této stěžejní roli obtížnou úlohu, jelikož je primárně určena pro starší herečku. Ambivalentní vztah Diane s Julií (Barbora Vovsíková) tak úplně nefunguje, obě od začátku působí spíš jako sokyně, Dianin mateřský pud je zatlačen do pozadí. Jinak ale Šoltýsová zručně buduje postavu zklamané spisovatelky od racionální ženy, kterou by člověk chtěl mít po svém boku v podobně zoufalé situaci, až po nevypočitatelnou psychopatku.

Daniel Bambas hraje Nata jako jednoduchého člověka, který za sebou táhne trauma způsobené tím, že ho bývalá partnerka nechala zavřít do ústavu a zakázala mu styk s dětmi. Nat je od začátku nervově labilní, dokáže být ale také velmi praktický. Skličující jednotvárnost dnů řeší čím dál větším přísunem alkoholu.

Julia je trochu záhadnou postavou. Divák se dozvídá, že se snad měla po okolí potulovat s rabujícími bandami, Vovsíková ji ale nehraje jako drsňačku. Místy působí vyloženě dětsky, aby pak smyslně koketovala s Natem a vzápětí dokázala Dianě recitovat Bibli.

Výprava, jejíž autorkou je Agnieszka Pátá–Oldak, se povedla. Obvykle bývá spíše kontraproduktivní „zaneřádit“ scénu velkým množstvím rekvizit, v Ptácích to ale funguje. Hyperrealistické řešení scény zvyšuje pocit úzkosti, divák vidí postavy vykonávat každodenní činnosti, jako je topení v kamnech nebo vaření čaje, některou rutinu zkrátka apokalypsa nepoznamená. Zdařilá je rovněž zvuková stránka inscenace – žádného ptáka za celou dobu nezahlédneme, ale zlověstný křik za okny dokáže slušně stupňovat napětí.

Ptáci jsou zručně napsaná hra, která se nesnaží řešit aktuální společenské problémy – postavy takřka vůbec nehledají příčiny zániku světa, tak jak ho známe – ale soustředí se na vnitřní svět hrdinů. McPhersonova hra se tím stává srozumitelnou pro široké spektrum diváků a je možné ji uvádět v kterékoliv době.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.