Recenze

Je-li živější žít...
psáno z představení: 30.4.2002, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Petra Steinerová
foto: Petra Steinerováfoto: Petra Steinerová
»Musíš! Budoucnost!«

Oblomovština! Od euforie k úpadku? Choroba s diagnózou charisma a duševní inteligence s absencí smyslu života a konstruktivních činů? Jinakost v pragmatickém světě? "Zbytečný člověk", ač sympatický. Je-li živější žít - a Oblomov to jistě ví, tak proč raději smutně rezignuje? Co jiného může narušit domovsky teplou pohodlnost než atak přicházející činorodosti. Fenomén lenosti ve stavu "opatrné" extáze žije neustále s předpokladem, že bude vynesen do míst, kde se prohání svěží vítr, ale dlouhého trvání to mít nebude. Ať uvnitř, či vně mezi dýněmi jako hrom defilují věčně stejné dny a kolem introverta Oblomova krouží vyhraněné postavičky s několikerými životními recepty. Ta reflexe vědění o tom "jak žít" je však zdánlivá, neboť realita světa začíná především u namlouvání. A končí u vlastní sebeprezentace vůči okolí - agresí, mentorováním (byť přátelským), totální apatií, nebo celkem rozumným přijímáním života tak jak je. Počínání seřizovačů lidské nedokonalosti, ale přesto pořád jedinečných bytostí, je a bude marné. Marnost je pochopitelně i důsledkem unavenosti jednoduchým životem. Vzniká tíha. Reálně přítomná v herecké akci. Proto ta marnost v Dejvickém divadle je nesmírně sugestivní a s blížícím se závěrem inscenace Oblomov tu tíhu nelze reálně nepocítit i na divácké straně.

Pozoruhodné především je, jak se ke katarzní rezonanci dospělo. Myšlenkové, emocionální a výrazové vzorce jsou zcela jiné, než bychom u ruské klasiky mohli čekat. Jsou současné. Na malém jevišťátku života se situace přeskupují jak v kaleidoskopu, díky humorně loutkové stylizaci postavy jako by o sebe "zakopávají" a dějem procházejí s groteskní expresí. Prudké střihy vtahují do reality, ale je v tom i nadsázka, smysl pro výrazový úlet. Zvláštní roli hraje psychologie studu, představená v takové podobě, jak jej známe z dnešního navazování vztahů, nejsme-li si zas tolik jisti sami sebou. Krobotova dramatizace je velmi podnětná transgrese staré látky. V bravurních dialozích se jemně odráží životní pocit naší doby a ten úsměv, co mrzne na rtech (v hledišti i na jevišti), jako by ani nevycházel z rozporu pasivnosti a činorodosti. Tomuto Oblomovovi bude vždy bližší chalát a otázka „Kam bych chodil?”, vždyť služka Anisja uvaří a nemytý sluha Zachar (možná) opraví spadlou pavlač. Poučujícímu Štolcovi zůstane jistý workholismus, Olze spontánnost a (ne)vědomí vlastní emancipace. Křikloun Tarantěv těžko se promění v mírného beránka, jeho sestra Agafja se nezbaví své prostoty a úředníček Alexejev neopustí své provinční světonázory a pravděpodobně si už v životě nepořídí nový frak. Smějeme se tedy odrazům reality, dokud zlověstný pozoun nenaznačí tragický rozměr. Nenaplněnost "velké" lásky Oblomova a Olgy (cit, s nímž Oblomov nepočítal) ale snad přináší příslib lásek "malých". Dejvické divadlo inscenací Oblomov jako by si definitivně našlo svou dramaturgickou pozici: znázornění realismu skrz hru, která nutně počítá s orientací na sílu osobitosti herce.

Oblomov je složen ze zdánlivě nesourodých hereckých konstant, avšak pointy a groteskní výraz dosahují vzácné jednotnosti, cennější o to víc, že se v těch figurkách můžeme poznat. Výborné výkony všech herců podtrhují opravdovost charakterů, jež ztvárňují. Přitom mnohdy postačí divadelní cesta náznaku. Ivanu Trojanovi jeho Oblomova věříme od samého začátku. Přesnost "lenivého" výrazu jde skrz podstatu duše a patologické uvažování, tam někde uvnitř cítíme ten boj s nebezpečím konstruktivní změny, až ta apatie je nám taková jako sympatická. Něco podobného prezentuje, i když v hrůznější podobě, Zachar (Igor Chmela), zádumčivý Oblomovův solitér, co je schopen zdůvodnit svou zablešenost i apaticky vysvětlovat, proč je zbytečné se mýt. Oblomovovým aktivním protihráčem je Štolc Martina Myšičky a Olgu, která si prožívá první zamilovanost (a zklamání), hraje charismatická Lenka Krobotová. Loutková expresivní stylizace našla také mimořádně trefné uplatnění hostujícího Jiřího Macháčka v roli Alexejeva. Tento frontman MIGu21 a nezapomenutelný "hulič" ze Samotářů zahrál ušlápnutého, leč přemýšlivého panáka s afektovaností dávných časů, ale ten pasivní odpor už má cosi z dnešku a jedinečná nadsázka (přemýšlení nahlas, životní nemotornost) činí z Alexejeva figuru téměř nadčasovou. Setrvává v zajetí svých řečí o mořské obludě, kličkující slepici, o kávě i o ženění, jimiž říká nic, a vlastně všechno.

Hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.