Recenze

Je to v troubě
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 13.2.2003, Michal Novák
foto: Yvona Odrazilová
foto: foto:
Osiřelý západ? Brutální i dojemný příběh dvou bratrů, opilého faráře a jedné holky. O tom, jak je celý svět v troubě. V Činoherním klubu mladý režisér Ondřej Sokol vytvořil svérázný mikrosvět tragické reality bytí. ...Takový bordel na jevišti jsem už dlouho neviděl, stejně tak fyzické nasazení herců a hlavně tu nádhernou pravdivost čtyř postav "současného" světa s jeho vyprahlostí (osiřelostí?) hodnot. Režie vše zasazuje do roviny tragikomické brutality a herci skrz parádní grotesku hrají o tak vážných věcech, jako je násilí a svět, co ztrácí svůj morální základ. Osiřelý západ je pozoruhodným počinem a působí jako malý zázrak vedle jiných unavených "živočichopisů" Činoherního klubu z poslední doby (Jednou k ránu, Lesoduch, Jak se bavil pan Sloane), kterým už dobrých pár let chybí něco jako přesah s přesným zásahem.

Mladý irský dramatik Martin McDonagh svým stylem navazuje na Syngeho Hrdinu západu a volně myšlenky násilí obecného a násilí mezi bližními rozvíjí ve své Connemarské trilogii (Kráska z Leenanee, Lebka v Connemaře, Osiřelý západ), ale i v dalších hrách z periférie, tvořících tzv. Aranskou trilogii (Kripl z Inishmaanu, Poručík z Inishmoru, Víly z Inisheeru). Jistě se dočkají rychlého uvedení v českých divadlech. Móda přece velí "cool" či drsný pohled na svět vůkol. Jenže s cool sekularizací dramatu to není tak jednoznačné. Donagh nešokuje, jen hledá smysluplný způsob existence, odkrývá pravdivý obraz světa a metaforicky poukazuje na krizi hodnot. To s vlnou coolness nemá zas tolik společného. V Osiřelém západu navíc je přítomen viditelný prvek absurdity, vycházející z obecné nicotnosti důvodů, které vedou k agresivitě. Za vnitřním bojem bratrů Colemana (Jaromír Dulava) a Valena (Marek Taclík), jejich neutuchajícím proudem surového jazyka, násilných ataků, líčení pastí či dělání naschválů, možno spatřovat pouhý způsob existence. Ta, podporovaná vzájemnou závislostí bratrů v rámci svérázného principu soužití, vytváří řadu vyhrocených střetů, pomocí nichž lze ve světě bez boha přežít. Agresivita totiž znamená možnost přiblížení. Malichernost motivů tomu odpovídá (např. Coleman zabil otce jen proto, že byl osočen kvůli vlasům), pak tedy chipsy či sporák se mohou stát vyššími hodnotami a drsný naturalismus hry nabývá charakteru ironické grotesky.

Antihodnoty neurčitého zapadákova lze jistě vztáhnout na beznaděj celého lidstva. Otec Welsh (Michal Pavlata), farář podléhající alkoholu, nese svůj sisyfovský úděl. Jeho vnější boj má snahu pohnout svědomím obou bratrů, ale tady nemůže uspět. Welshovi nerozumí nikdo (naznačeno i tak, že neustále všichni komolí jeho jméno), on je tím nositelem cesty změny zaběhnutého existenčního řádu. Není ani tak nebezpečím, jako symbolizovanou marností, utopenou v lahvi kořalky. V neposlední řadě takovému systému amorálností je v realitě všedního dne přiřazen kredit hodnot nijak nepřevrácených. Jediné pochopení pro "ubohého" faráře má Girleen, holka, co roznáší kořalku a jíž nechybí ani vulgarita, sexuální vyzývavost, ale ani teenagerovská upřímnost.

Osiřelém západu morální nedospělost demaskuje několikeré podoby (i stěží představitelné) cynismu: otcovražda jako běžný prvek řádu, útočný styl hádek, bezohledné rvačky (provedené se vší opravdovostí), okázalá ignorace duchovního pastýře atd. Prázdnota těch dvou duší razantně odhání jakékoliv myšlenky směřující k pokání. Nahrazeno třeskutě krutými návaly vzteku. Nic jiného, psychologii postav obou bratrů bychom v té prázdnotě hledali marně. Je jen rozehrána hra o život, v němž přes veškeré deprivace základní lidskou potřebou je nebýt ve světě osamění ztracen. Raději drastickou hru, která vnitřní osiřelosti dá alespoň nějaký, byť negativní smysl.

Coleman i Valene Connorovi jsou psychopatické typy a jejich boj nepřímo odkazuje na příběh Kaina a Ábela. Jsou to dvě "nezajištěné rozbušky", uplatňující vychytralost a impulsivnost a které se zmítají v nekontrolovatelných důsledcích vlastní choleričnosti. Stupňované agrese vůči jeden druhému mají trojí podobu: vynalézavou, komickou a krutou. Scéna trumfování se, kdo komu víc ublížil (a jak toho lituje) je jedinečná. S těžko popsatelnou perverzitou okamžiku Coleman předvádí uřezané uši Valenova psa jako triumfální důkaz. Gradace sporů, zejména o pálenku a chipsy, bezpečně vrcholí bitkou, při níž div že Coleman po Valenovi nestřílí. Coleman je mizera, ačkoliv budí dojem intelektuálního dobráka. Ve skvělém podání Jaromíra Dulavy ale předstíraná flegmatičnost nakonec bublá spíše jinými tóny, vždyť jde také o ostentativnost činu. Cholerická exploze nastane zejména, zaútočí-li se na Colemanovo ego. Silný je naopak v okamžicích, kdy může škodit. Protože nic nemá, zbavuje se tak pocitu závislosti, jíž obrací na povýšeneckou mstu a výsměšnost.

Valene je bytostný provokatér. Popichuje svou materiální převahou, z významných drobností jmenujme lahve kořalky a levné chipsy. Majetnická pyšnost dosahuje vrcholu v čistém, novotou zářícím sporáku a sbírce sošek svatých. Obřadně, avšak pouze se shromažďovací vášní, je umisťuje na další a další poličky. Vzniká kontrast mezi zanedbaností bytu a sběratelsky chorobným pořádkem. Důsledkem nemůže být nic jiného než hysterický strach a z něho plynoucí agresivita. Je oprávněný, zvláště když mu Coleman plastikové sošky upeče v troubě. A zas lítají třísky, chipsy, napřahuje se kudla, výstřel zasáhne milovaný sporák...

Frustrovaný Welsh rezignuje do sebezničení. Ve spasitelské extázi přijímá hříchy a bolest na sebe - působivá scéna, kdy ruce ponoří do rozteklé rozpálené hmoty, co zbyla ze sošek. Dalším činem zoufalství už je jen napsání navždy posledního dopisu oběma bratrům, nabádajícím k usmíření nad jeho dobrovolným odchodem ze světa (= přijmutí pekla). Connorovi jsou sice tou ztrátou pohnuti a dopis pověsí ke krucifixu, ale pak se stejně málem pozabíjejí a dopis zapálí. Zůstane ohořelá naděje, na niž by ovšem nikdo po tom, co viděl, těžko vsadil. Welshova eskapáda vroucných apelujících slov, ty poslední záchvěvy moudrosti zatemněné alkoholem jsou sugestivně promítány obrazem postavy na kýl loďky umístěné nad scénou. Hlas shůry se tak přibližuje k významové paralele s vyšší božskou instancí.

Michal Pavlata zahrál "velký lidský příběh" Otce Welshe přesným ztišeným projevem a s pohledy, které stále někam unikají. Nakonec jedinou bytostí, se kterou naváže kontakt je puberťačka Girleen Ladislavy Něrgešové. Její chování snad nejvíce odpovídá současné pragmatické realitě. Na Taclíkova Valena se jistě také dá narazit někde v zapadlé vesnici. Za psychosociální omezeností s omezeným vnímáním skutečných hodnot a všudypřítomnou vulgaritou ale zas tušíme řád takového žití. Valenova urputnost je v kontradikci s expresivně stylizovanou postavou Colemana Jaromíra Dulavy. Ten ve své snad nejlepší roli zaujímá rádoby flegmatické postoje, aby vzápětí rozkmital své dlouhé tělo k cholerické reakci (stylizovaný úprk běsnícího Colemana za Valenem přes celou šíř jeviště je skvostný). Zkrátka slovem i gestem a s nadsázkou zahraná tragikomická figura. K tomu můžeme připočíst strhující rytmus inscenace, sugestivní využití jímavé hudby, nevídaný režijní timing situací a přesné načasování krutě směšných gagů. Toho Ondřeje Sokola je snad pro hraní škoda. Snad vadilo přespříliš vulgarismů, ale takový holt už je svět.

Hodnocení: 90 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.