Recenze

V dramaturgickém plánu letošní sezony původně Městské divadlo Brno avizovalo německý muzikál Prodaný smích. Nakonec se letos na jeviště dostal jiný kus s faustovským námětem – světovou premiéru si v Brně odbyl muzikál zdejšího ředitele Stanislava Moši Johnny Blue.

Moša byl osloven berlínskou agenturou Gallissas, aby napsal hru s písněmi známého německého hitmakera Ralpha Siegela, jehož písně patří k pravidelným účastníkům soutěže o eurosong. Vznikl tak klasický hitmuzikál ve stylu třeba v současnosti populárního titulu Mamma Mia!. Tj. léty prověřené písně německého skladatele se staly základem Mošova příběhu o lidské duši a pokušeních, kterým musí člověk neustále odolávat.

Hlavním hrdinou je slepý zpěvák Johnny Blue, který se pod vlivem svého ziskuchtivého kamaráda z dětství Freda stane mediální hvězdou. Johnny vyhraje pěveckou soutěž v Moskvě a kývne na nabídku Satany, která mu zapůjčí dar zraku. Chce za něj ale Johnnyho duši, zpěvák se musí do měsíce rozhodnout, zda tuto transakci akceptuje, jinak o zrak opět přijde. Pod dojmem úspěchu a nového vidění světa Johnny propadá kouzlu snadného života plného pozlátka a odvrací se od své dlouholeté lásky Marie.

Vystavět muzikál na existujících písních má zřetelné výhody, zároveň je to ale dost ošidné. Výhodou nepochybně je, že každá píseň v novém brněnském muzikálu obstojí jako samostatný rádiový hit. Písně jsou melodické, posluchačsky vděčné a některých melodií se divák nezbaví ještě dlouho po návštěvě divadla. Velmi povedený překlad Stanislava Moši navíc zajistil zpěvné a zapamatovatelné refrény.

Siegel je autorem především klasických popových melodií, někdy s náznaky disca (Párty) či country (Směním léto, ale i titulní Johnny Blue). Brněnští interpreti jsou obvykle stavěni před větší hudební výzvy, takže nepřekvapí, že jsou ve zpěvu takřka bezchybní. Milovníci velkých muzikálových árií, jaké lze slyšet třeba v Bídnících, budou možná zklamáni, ale jinak hudební složka funguje dobře. Velkou zásluhu na tom má především kompletně nová instrumentace Karla Cóna. Ten musel do stylové jednoty upravit zhruba tři desítky písní, z nichž u některých to nejspíš vůbec nebyla snadná práce. Poslechneme-li si například originál písně Babicka zpívaný Karlem Gottem, těžko si představit, že by ji bylo možné využít v současném muzikálu. A vida – ono to jde!

Problémem je, že jednotlivé písně na rozdíl od klasického muzikálu příliš nerozvíjí děj. Některé se do příběhu podařilo začlenit bez problémů (hlavně Goodbye, Mary), jiné souvisí s dějem jen okrajově nebo vůbec (Petr Pan, Čingischán). Autor libreta a zároveň režisér inscenace Stanislav Moša měl v zásadě dvě varianty. Buď mohl děj co nejvíce zjednodušit a předvést ho ve velké zkratce, nebo mohl naopak posílit činoherní pasáže, které by dovyprávěly to, co v písních chybí.

Nejspíš logicky si Moša vybral první variantu, čímž ovšem poněkud trpí charaktery jednotlivých postav. Za některými zvraty je tak viditelná spíše ruka scenáristy než logika děje. Bohužel to dost poznamenalo i titulní postavu – Johnny Blue v jedné scéně svou dívku Marii bezohledně odvrhne, aby byl do ní o chvilku později opět zamilován.

Dušan Vitázek je i přes výtky vůči nejasné motivaci jeho postavy uvěřitelný, dobře zpívá a tentokrát divákům ukazuje i svůj velký hudební talent, když mnoho písní doprovází na kytaru i foukací harmoniku. Taktéž Svetlana Janotová je v úloze Marie pěvecky i herecky jistá, typově velmi dobře obsazená. Za hvězdu večera bych ovšem tentokrát považoval Andreu Březinovou. Ze všech účinkujících musí ukázat největší rozsah svého hlasu. Výborně jí sedí především skladba Tyjátr, ale dobře se poprala i s pro její hlas nezvykle vysoko položenou písní Římské zvony. Jen mi nebylo jasné, proč jeden z jejích songů není přeložen a je odzpíván v angličtině.

Poněkud hůře vychází tentokrát ze srovnání Aleš Slanina a jeho vykutálený Mrcha Fred. Typově se do role moc nehodí, navíc tato postava není příliš dobře napsaná. Na jedné straně to má být cílevědomý manipulátor parazitující na Johnnyho úspěchu, na straně druhé také směšná figurka. Slaninovi se vzhledem k jeho hereckému naturelu daří spíše to druhé, a to přesto, že je nucen občas sypat z rukávu laciné vtípky (zvlášť ten o indiánech a rezervaci je skutečně hodně obehraný).

Scéna je poněkud chudší, než bývá v Městském divadle Brno zvykem. Většinou ji tvoří jen nezbytný mobiliář, který doplňují vcelku povedené projekce zastoupené v hojném počtu. Z kostýmů zaujme především vypilovaná róba Satany, vyřádit se mohla kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová i ve scénách v Moskvě či při putování časem v Římě.

I přes výše uvedené výhrady Johnny Blue nenudí. Slabší libreto doplňují chytlavé písně, takže si divák s sebou domů odnese nejednu melodii.