Recenze

Klicperova veseloherní suma ve Stavovském divadle
psáno z představení: 25.5.2017, autor recenze: Anežka Hrebiková, foto z inscenace: Patrik Borecký
foto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Borecký
V rámci poslední premiéry uzavírající sezonu 2016/2017 se Národní divadlo zaměřilo na dílo obrozeneckého dramatika a zakladatele moderního českého divadla Václava Klimenta Klicpery. Mlynářova opička, poprvé uvedená ve Stavovském divadle, není Klicperovou původní hrou, nýbrž kompilátem autorových komedií, jenž poskládal mladý dramaturg a dramatik Milan Šotek. Tomu připadla nevděčná a nelehká úloha – vykřesat z mnohosvazkového Klicperova opusu plného archaického jazyka ale i situací smysluplnou, živou a lehkou komedii, která by pobavila současného zhýčkaného diváka. O obtížnosti, s jakou se musí dnešní divadelníci potýkat při inscenování Klicpery se koneckonců zmiňuje i Jan Císař v programové brožuře.

Na základě Klicperovy prvotiny Žižkův meč, doplněné o výstupy z dalších devíti komedií i o první verše velmi populární deklamovánky Mlynářova opička, se před divákem rozvíjí příběh mladé schovanky zámeckého pána Marie Pavianny. O přísně střeženou Marii, obdařenou poněkud maximalizovaným sluchovým ústrojím, se současně ucházejí čtyři nápadníci, kteří jsou zdrojem několika vedlejších linek děje. Štěpán Pácl tak ve své poslední režii v pozici kmenového režiséra Národního divadla představuje rozverný, i když možná trochu zbytečně překombinovaný a nastavovaný příběh. Hlavním rysem Mlynářovy opičky je v duchu Klicpery především zesměšnění lidské pošetilosti a hlouposti a rovněž slepé vlastenčení a česko-německý antagonismus, v aktualizované formě možná reflektující současnou společenskou xenofobii.

Autor hry Milan Šotek z Klicperova veseloherního opusu evidentně excerpoval to nejlepší a především to, čemu se sám nejvíce věnuje. Šotkova práce v divadelní společnosti Cabaret Calembour je totiž založena hlavně na práci s nejrůznějšími trefnými slovními hříčkami či obraty. Tato Šotkova deviza se v Mlynářově opičce projevuje nejmarkantněji. Postavy si tak neustále hrají se slovíčky českými, někdy i německými a vytváří tak místy humorné situace (např. u soudu je jedna z postav okřiknuta, aby „dodržovala pravidla stání a sedla si“.)

Herci, kteří si své postavy viditelně užívají, se pohybují po poměrně prosté scéně Andreje Ďuríka, tu polepené dobovými letáky Klicperových her, tu obsahující několik truhlíků se stromky. Kostýmy Evy Jiříkovské jsou směsicí různých stylů. Ženské postavy nosí objemné a dosti nepraktické šaty či sukně. Lucie Juřičková o tu svou na premiéře nejednou zakopla. Muži mají klasické dobové kostýmy, či naopak oděvy vycházející z posledních dekád minulého století, jak je tomu u postavy Jiřího Suchého z Tábora.

Titulní Marie Pavianna Pavlíny Štorkové s bujnou tmavovlasou parukou energicky jezdí po scéně na tříkolce, jako symbolu své dosavadní dětinskosti a převychování. Štorková Marii formuje v trochu sentimentální zkratce jako naivní a rozverné děvčátko. Oproti předpokladům má však bohužel mnohem méně prostoru, na němž by zužitkovala svůj jedinečný smysl pro vtip a komický talent. Je to zapříčiněno i samotným Klicperou, o němž je známo, že plnohodnotné ženské postavy zkrátka neuměl napsat. Martina Preissová hraje potřeštěnou, vdavekchtivou sousedku Stehlíkovou (Stehlíková je přitom hereččino rodné příjmení), uhánějící vousatého siláka Zvykoše Davida Matáska. Soudkyně Lucie Juřičkové se neustále ohání svým půlročním pobytem v Amsterdamu a v zjevně narkotickém opojení přičichává ke květině v barvách nizozemské trikolóry. Hlavní nápadník Marie Pavianny Kárl z Birkenštajnu v podání Jiřího Suchého z Tábora ve stříbřitém retro obleku trochu evokuje svého jmenovce Karla Gotta. Svými humornými pohybovými i řečovými, byť trochu polopatickými etudami zaujme Filip Rajmont. Herecky pak vyčnívá především Vladislav Beneš, který ze svého poťouchlého, bodrého mlynáře Pytla pasujícího se do role deus ex machina tvoří nejzajímavější a nejpropracovanější postavu inscenace. Právě Benešova společná scéna se Štorkové Paviannou v 11. obrazu je zřejmě nejzábavnější z celé hry. Jako v podstatě nadbytečná se jeví postava básníka Ládoně, jež děj nikam neposouvá, a kterou ztvárňuje v dosti exaltované karikatuře Matyáš Řezníček, coby zlatý amor doletěvší na scénu padákem.

Hudba Jakuba Kudláče je podobně jako u Modrého ptáka zajištěna živým doprovodem. Pácl chtěl pomocí zpívaných výstupů herců zjevně evokovat ducha Klicperovy doby, některé pasáže však svou primitivností příliš sklouzávají k archaickým deklamovánkám.

Je jisté, že tvůrci se Mlynářovou opičkou pokusili představit Klicperův komediální um, o němž hovoří jako o „neuvěřitelném“, v té nejlepší formě. Minimálně chvályhodná je odvaha, s jakou se rozhodli uvést autora, který je dnes známý spíše z maturitních okruhů či v amatérských divadlech. Klicperův dramatický odkaz je ve Stavovském divadle představen s pečlivostí, úctou a respektem. V hře se projevují veškeré tradiční rysy dramatikovy tvorby, ať už se jedná o výraznou dějovost, typizační jména postav, květnatý jazyk nebo využití převleků, duchů i deus ex machina. Otázkou však je, čeho přesně chtěli v Národním divadle uvedením Klicpery docílit.

Mlynářova opička je totiž ve všech směrech při dobré víře přece jen tak trochu polovičatá. Klicpera byl do velké míry „lartpourlartista“. Jeho dílo je stylem podobné spíše klasikům Plautovi a Molièrovi, než standardním obrozeneckým dramatikům. Veselohry Klicpera tvořil především za účelem ryzí zábavy. A té se divákovi ve Stavovském divadle nedostane přímo měrou vrchovatou. Největším zdrojem komiky jsou v inscenaci zejména slovní gagy, zatímco postavy jsou pak i vlivem rozvětvenosti děje omezeny povětšinou spíše na jednoduše načrtnuté karikatury bez jakéhokoliv vývoje než na plnohodnotné komediální figury. Určitá míra hrátek s textem, několik nenucených aktualizačních narážek, zcizovacích okamžiků a velmi zbytečných dvojsmyslů však ale celé představení nezachrání. Co je nejhorší, inscenace postrádá správný komediální říz. Timing jednotlivých gagů se reprízami a spoluprací s diváky jistě zlepší, to koneckonců potvrzovali i herci na diskuzi po veřejné generálce. Jiným problémem však je, že si Štěpán Pácl ani zde nedokázal zcela ohlídat svou slabinu, tj. nápadně statické obrazy. Tento jev spolu se zbytečným prodlužováním řady scén zapříčiňuje přílišnou rozvleklost inscenace. Zkrátila-li by se přitom alespoň o čtvrt hodiny, veškeré komické výstupy by v kumulované formě vyznívaly účinněji.

Národní divadlo končí tuto sezonu ve velmi odlehčeném duchu – Mlynářova opička je vcelku povedeným veseloherním kompilátem, který jistě potěší ctitele díla Václava Klimenta Klicpery a středoškolským studentům uvede nenucenou formou jednoho z představitelů české obrozenecké literatury. Je ovšem otázkou, zda dokáže poskytnout řádnou satisfakci i divákovi, který přišel na plnohodnotnou komedii.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.