Recenze

Marná snaha o aktualizaci Gorkého
vydáno: 18.1.2017, psáno z představení: 10.1.2017, Anežka Kotoučová
foto: Viktor Kronbauer
foto: foto: foto: foto: foto:
Maxim Gorkij, byť po něm i dnes nesou jméno některá evropská divadla, je velmi rozporuplným autorem a zinscenovat v současné době některou z jeho her, tak aby nebyla zatížena stíny jedné z nejdominantnějších ideologií minulého století a zároveň byla přínosem zhýčkanému publiku, je úkol srovnatelný s vítězstvím nad devítihlavou Hydrou. Záměr tvůrců z Divadla na Vinohradech představit divákům málo uváděné Gorkého drama o ruské inteligenci, jejích snech a milostných peripetiích před vypuknutím revoluční bouře bylo tedy možné považovat minimálně za ctižádostivý.

Vinohradští se rozhodli k poměrně odvážnému kroku opustit původní název hry Děti slunce (Deti solnca) a opatřit jí podle jejich slov „zdnešňujícím“ názvem Sluníčkáři. Originální titul hry však z neznámého důvodu ponechávají v závorkách hned za tím novým, a aby to diváky mátlo ještě více, autora, který je znám jako Maxim Gorkij, poněkud alibisticky uvádějí pod jeho skutečným, ale již zapomenutým jménem Alexej Peškov. Nový titul Sluníčkáři má však hned několik zásadních trhlin. Z hlediska aktualizačního se jedná o nonsens, neboť neologismem „sluníčkář“ rozumíme v dnešní době liberálního člověka otevřeného světu a také tíhnoucího k levici politického spektra. Ani jedním z těchto rysů se však nedají označit Gorkého do sebe uzavření středostavovští hrdinové, kteří se pod vlivem emočního zmatení před světem „levicových“ dělníků utíkají spíše k individualismu a nepraktičnosti, nehledě přitom na viditelný kolaps impéria kolem nich. Problematický je aktualizovaný titul i z hlediska etického. Hra se sice odehrává v roce 1892 během epidemie cholery, ale Gorkij ji napsal bezprostředně po událostech krvavé neděle – nešťastného masakru dělníků dezinformovanými carskými oddíly, který odstartoval první ruské revoluční nepokoje roku 1905. Označit hru, která hovoří o takto tragických událostech rádoby módním termínem, jenž souvisí s mnohem podružnějšími záležitostmi dneška, je přinejmenším historicky nevhodné, nemluvě o skutečnosti, že autoři volí v programu k inscenaci pro krvavou neděli necitlivý a netaktní termín „virvál“.

Trochu se zdá, jako by se na Vinohradech natolik soustředili na oproštění se od ideologické aury kolem jména Gorkij, že si zaneprázdněni spíše irelevantní, formální záležitostí pouhého příjmení nevšimli skutečných nástrah v Gorkého hře samotné. Tvůrci proklamovaný a vyzdvihovaný nový překlad zanechal drama stále stejně sentimentální a zbytečně upovídané, a naopak jej obohatil o násilné aktualizace (diskuze o biopotravinách) a řadu vulgarismů. Inscenace je proto těžkopádná, veškeré momenty obsahující Gorkého socialistické ideje vyznívají navzdory proklamovaným snahám o to více anachronicky a divák se, nolens volens, vlivem asociací ocitne v minulém režimu. Inscenátoři mu to však výrazně usnadňují. Je těžké si nevybavit socialistu Gorkého namísto literáta Peškova, když se při scéně všeobecné paniky ve městě zuřivě mává rudým praporem a duševně nemocná Líza Protasovová pateticky hovoří o zástupech lidu a prolité krvi.

Režie Juraje Deáka je podobně jako plakát k inscenaci nevýrazná, s problematickým textem si nedovede poradit. Na jevišti dochází neustále k velice primitivním a ilustrativním scénickým akcím, které vinohradský počin snižují takřka na úroveň ochotnických představení. Permanentně vyrušující sluha Roman nesmyslně okatě tluče kladivem do postaveného polena, melancholická Protasovova sestra hraje teskné skladby na klavír, hovoří-li se o dělnictvu, začnou znít ponuré dramatické tóny a tak dále. Hudba, v níž občas probleskují ruské motivy, je ostatně ryze návodná a bez špetky invence. Tříhodinová inscenace se neúprosně vleče.

Herecké výkony lze označit za průměrné, v některých případech (křečovitý Václav Jílek, do stále stejných rolí zaškatulkovaný Jiří Maryško) dokonce za podprůměrné. Světlou výjimkou je bývalý člen Švandova divadla Tomáš Pavelka, který se citlivě a s nadhledem ujal role jediné sympatické a racionální postavy hry, ironického veterináře Čepurného. Igor Bareš po Nepříteli lidu formuje podobnou figuru chemika Pavla Protasova, muže zcela zaujatého svým výzkumem, na zmiňované repríze měl však výrazné potíže s textem. Zuzana Vejvodová v klíčové úloze „Kassandry“ Lízy hraje s vervou, ale bohužel se místy nevyhne přehrávání. Dobře typově obsazená Antonie Talacková jako naivní Melánie pak vnáší do jinak pochmurného děje humorné rysy. Tvůrci tedy nezapomněli – a to jim slouží ke cti - že Gorkij hru původně zamýšlel jako tragikomedii.

Zcela jistě jedním z nejslabších článků inscenace je její kostýmní složka. Kostýmy „dětí slunce“ se nedají jednotně zařadit k žádné epoše – ani k současnosti, ani k době, kdy se děj Gorkého dramatu odehrává. Naopak, každá z postav zjevně stylem odívání vypadla ze zcela jiné hry či éry. Tak například Važin Ivana Řezáče vypadá v žlutém retro kabátu s odznáčky jako vekslák, Carmen Mayerová v roli chůvy Antonovny jako by se svými krojovanými šaty přišla přímo ze zkoušek Její pastorkyně a revolucionář Tišin nosí pro změnu conversky. Kostýmy, nejen, že nejsou vzájemně kompatibilní, navíc jsou i nevzhledné a nepadnoucí, jako například nesmyslný rudý plášť mladého Nazarova, či Jeleniny lacině vyhlížející blyštivé šaty. Zářným příkladem odbyté práce na tomto poli je černá gumová róba Lízy, jež připomíná neopren, a která je až nápadně podobná nákresu Lízina oděvu v ruském satirickém časopisu z roku 1906, který si však z Gorkého postav dělá legraci a zobrazuje je jako karikatury. Lze jen doufat, že na Vinohradech se jedná o analogii zcela nezáměrnou. Scéna jen podporuje patetičnost hry, je nezajímavá a do velké míry archaická. Podobná scénografie byla na denním pořádku před několika dekádami, dnes ale ztrácí jakýkoliv význam, zvláště v kombinaci s nefunkčními kostýmy.

Vinohradští lákají diváky na podobnost Dětí slunce s vrcholnými dramaty Antona Pavloviče Čechova. Je pravda, že současníci Gorkij a Čechov bývají občas stavěni vedle sebe, jedná se však spíše o blízkost ve světonázoru a zájmech, nikoliv v literárních kvalitách. Byť Děti slunce skutečně některými rysy mírně připomínají struktury Čechovova Višňového sadu, a ačkoliv je Pavel Protasov opravdu podobný Čechovově postavě profesora z Nudné historie, je Gorkij ve svém dramatickém umění a vylíčení psychologie obyvatel Ruska konce 19. století na hony vzdálen talentu svého velkého krajana.

Tvůrci v programu k inscenaci uvádí, že tři roky váhali, zda Gorkého kus zrealizovat. Jejich pochybnosti byly oprávněné. Vinohradští Sluníčkáři jsou velkým lapsem ze všech hledisek, primárně z toho dramaturgického. Neposkytují žádné slibované otázky, ani aktuální problémy a nezdají se atraktivní pro žádnou věkovou skupinu. Poloprázdné hlediště a velmi vlažný potlesk již na jedné z prvních repríz tomuto faktu nasvědčují. Igor Bareš prohlásil, že v případě Sluníčkářů se nebude jednat o žádnou avantgardu. Avšak právě alternativní přístup ke Gorkému by možná býval na Vinohradech klíčem k úspěšné inscenaci. Inscenátorům je třeba uznat minimálně chvályhodnou myšlenku vyzdvihnout ruského klasika, který se po pádu minulého režimu ocitl v opovržení a zapomnění. K tomu, aby se jeho problematická díla stala pro dnešního diváka obohacením, je však nutné přistupovat k Maximu Gorkému, nebo chcete-li, k Alexeji Maximoviči Peškovovi, zcela jinak.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.