Recenze

Poslední premiéru letošní sezony v Divadle v Dlouhé připravil kmenový režisér Divadla Na zábradlí Jan Mikulášek. Po Macbethovi a hře Láska a peníze to byla třetí Mikuláškova spolupráce s Dlouhou. Vybral si hru v Čechách nepříliš známého francouzského spisovatele Rogera Vitraca.

Vitracův text z roku 1928 má sice stavbu klasického dramatu ibsenovského ražení, je ale silněn ovlivněn surrealistickým proudem, do kterého se autor řadil, než byl spolu s Artaudem z hnutí vyloučen. Devítiletý Viktor slaví narozeniny a mohla by z toho být pěkná salonní komedie, kdyby rodiny Paumellových a Magneauových neměly tolik problémů a kostlivců ve skříni. Z komedie tak je spíše rodinné drama, to vše říznuté absurdními výjevy. Vždyť už jen samotný Viktor je zvláštní postavička. Ve svých devíti letech je stejně velký jako jeho rodiče a má zálibu v hloubavých monolozích. Také rád provokuje ostatní, kteří jsou při komunikaci s ním nuceni odhodit masku společenských konvencí, za kterou se rádi skrývají.

Oslava Viktorových devátých narozenin tak je ze všeho nejvíce přehlídkou panoptikálních postaviček. Na reálné prvky a situace je navázána řada absurdních dialogů, vše je možné a žádná šílenost není dost výstřední. Vitrac napsal svou hru jako satiru na měšťácké pokrytectví. Postavy si malují své životy v zářivých barvách, aby zakryly vnitřní prázdnotu a absurditu, která se nemilosrdně dere na povrch. Chybí nějaká realistická kauzalita, situace jsou dovedeny do extrému. Přesto jsou v náznacích dostatečně reálné, aby bylo divákovi jasné, že se hraje také o dnešní společnosti.

Satirické ostny ovšem v inscenaci trochu překvapivě nehrají prim. Ve Viktorovi dostává humor mnohem více prostoru než v jiných Mikuláškových inscenacích a to i když zrovna neslouží příběhu, ale má jen pobavit. Přítomný je i režisérův typický morbidní humor, který dokázal geniálně rozvinout třeba v Požitkářích. Mnohé situace ovšem svým vyzněním přibližují Viktora až k žánru crazy komedie. Vyhrocená grotesknost a bezuzdná zábavnost možná zvyšují atraktivitu inscenace, ale také trochu rozostřují satirické vyznění. Společenskokritické téma je tak spíše odvoditelné z kontextu, než že by se přímo zhmotňovalo na jevišti.

Vizuálně je Viktor nesmírně působivá inscenace. Dvojice Mikulášek – Cpin často ve výpravě pracovala s jistou ošuntělostí a aluzí na období normalizace. Po tom ovšem není v Dlouhé ani památky. Čistě bílá scéna ostře kontrastuje se zářivými barvami jednotlivých kostýmů.

Herci využívají širokou škálu výrazových prostředků. Od expresivity občas přechází do civilnější polohy, aby v dalším okamžiku své jednání opět groteskně vyhrotili. Hodně při tom musí používat také výrazná gesta a mimiku. Vše je navíc ironizováno častými zcizovacími efekty (zapojení technického personálu, komentování scénických poznámek či litanie Roberta Mikluše na naschvály, které ho provází při jeho hostování v Dlouhé). Herci jsou ve své stylizaci přesní, asi nejvíce zaujmou Jan Meduna (Viktor), Helena Dvořáková (jeho matka Emilie) a Veronika Lazorčáková (šestiletá Ester).

Viktor aneb Dítka u moci je inscenace připomínající dlouhý dekadentní večírek, kde neustále hrozí, že se jeho účastníci povraždí navzájem. Výrazná expresivita může být pro diváka po nějaké době trochu unavující, hyperbolizované komické prvky ale zase nesnadno uchopitelný Vitracův text zpřístupní běžnému publiku.