Recenze

Je to jako zlý sen, do kterého se člověk probudí po pokojně prospané noci: ačkoliv svět okolo je stále stejný, osoby pobývající uvnitř něj jakoby přes noc někdo vyměnil. Když se něco podobného stane duševně nemocné osobě nebo člověku trpícímu stařeckou demencí, lze to snad ještě nějak pochopit. Jaké ale hledat vysvětlení, když k takové situaci dojde u mladého, relativně zdravého člověka? Třicátník Honza je se svým životem spokojený a nemá si vcelku nač stěžovat. Potom se ale jednoho rána probudí a s údivem zjišťuje, že nepoznává svoji manželku. V posteli vedle něj leží jakási neznámá žena, která mu navíc do očí tvrdí, že spolu mají právě oslavit pětileté výročí svého seznámení – on si ale jako svoji manželku vybavuje ženu s docela jiným jménem a zcela odlišným obličejem. Je to jen normální syndrom spadlých růžových brýlí, jak se Honzovi snaží naznačit dlouholetý kamarád Max, nebo už Honza překročil tu proklatě tenkou hranici mezi normálností a šílenstvím? A který svět je vlastně tím pravým – ten, na který si Honza vzpomíná a který vždycky za pravý považoval, anebo ten, na jehož pravost přísahají lidé okolo?

Podobné otázky v divácích vyvolává divadelní hra Ondřeje Ládka (známějšího spíše pod uměleckým jménem Xindl X) Dioptrie růžových brýlí, kterou ve světové premiéře uvedlo Švandovo divadlo ve svém divadelním Studiu. Ládkova hra pojednává o partnerských vztazích, na které nahlíží s humorem občas tak temným, že z toho diváka až zamrazí v zádech. Komické situace jsou v ní dováděny až do svých fatálních důsledků, což má často za následek rozpustilé balancování na hraně komiky a tragiky. Tím se Ondřej Ládek jako autor do jisté míry přibližuje autorům s podobným viděním světa, například Petru Zelenkovi (Příběhy obyčejného šílenství), Viliamu Klimáčkovi (Dračí doupě) či Miroslavu Krobotovi (Sirup). A podobností by se jistě našlo více. Také Ládkova divadelní hra je pevně zakotvena v současnosti, předmětem jeho autorského zájmu je generace čerstvých třicátníků a podstatu dějové zápletky tvoří neshody v partnerských vztazích, nebo (lépe řečeno) ten prapodivný rozpor mezi životní realitou a nedosažitelným ideálem, který na člověka nejvíc doléhá právě ve věku třiceti až čtyřiceti let. V porovnání s dramatickými opusy výše uvedených autorů také lépe vynikají zápory i klady Ládkova textu. Na jedné straně je to jistá povrchnost a nepropracovanost (jedná se ostatně o autorovu dramatickou prvotinu), na straně druhé naopak větší míra hravosti a odvahy k experimentům. Zápletka hry se místy pohybuje na samé hranici uvěřitelnosti (opravdu může mít tak gigantický plán tak malichernou příčinu?) a jemné soukolí logiky začne občas malinko drhnout (zaměnit jednu osobu za osobu jinou je sice relativně snadné, ale je podobně snadné i zfalšovat jejich doklady?). Všechno to jsou však jenom drobnosti, které nic nemění na diváckém úspěchu inscenace – hra je totiž sama o sobě vtipná a vcelku reálně zpodobňuje svět okolo nás.

Celé inscenaci by zřejmě prospělo pevnější dramaturgické vedení. Režie Jakuba Sommera se soustřeďuje spíše na vykreslení zajímavých detailů a méně už na celkové vyznění hry. Některé režijní nápady působí mladistvým a svěžím dojmem (to platí zejména pro úvod inscenace), jiné zas (konkrétně způsob zapojení audiovizuální techniky) přímo odkazují k hlavní profesi Jakuba Sommera, totiž k filmové režii a dokumentární tvorbě. Nic z výše uvedeného však při sledování inscenace diváka neruší a z obecného hlediska je proto možné Sommerův režijní přístup pochválit. Totéž se vztahuje i na celkové scénické řešení Martyny Dworakowske a na kostýmy, jejichž autorkou je Klára Potůčková.

Také hercům lze vytýkat jen velmi málo věcí. Viktor Limr působí v roli Honzy naprosto suverénním dojmem a nedělá mu nejmenší problém odstínit jednotlivé polohy Honzova duševního vývoje – počáteční údiv, následné popírání i závěrečnou rezignaci. Postava Honzy tak působí na diváka křehce a zranitelně, nikoliv však slabošsky. Tomáš Pavelka představující Honzova kamaráda Maxe má na jevišti výrazně menší prostor, jeho postava přesto nevyznívá ploše ani nezajímavě. Pavelka se ve svém hereckém projevu obratně vyhýbá karikatuře, což se mu daří chvílemi lépe a chvílemi hůře. Občasné náznaky toho, jak snadné by bylo sklouznout k příliš přímočaré zkratce či dokonce k povrchnímu klišé, naštěstí Pavelka vždy v poslední chvíli zažehná. Díky tomu se mu vcelku daří udržet postavu Maxe v hranicích uvěřitelného. Z ženských postav působí jistějším dojmem Barbora Vyskočilová v roli vetřelkyně Vandy, zatímco Eva Leimbergerová v postavě pravé manželky Alice se do své role dostává spíš postupně a k většímu dramatickému výkonu se rozehrává až v okamžiku finále celé hry.

Dioptrie růžových brýlí připomínají anekdotickou hříčku, jejíž poselství se skrývá kdesi pod povrchem. Trochu se podobají krátké židovské anekdotě: té se také nejprve od srdce zasmějete a teprve za několik okamžiků vás zamrazí pomyšlení, že na vás pod zástěrkou vtipu sáhla smutná realita. Ládkova představa reality je mrazivá, i když jen obtížně uvěřitelná. Jeho hrou se ale výborně pobavíte – a navíc je pravděpodobné, že po krátkém čase ve vás začne hlodat pocit, že na té bláznivé představě malinko šíleného světa možná přeci jenom něco bude.