Recenze

Nestárnoucí boj proti drtivé většině
psáno z představení: 19.4.2017, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Marek Malůšek
foto: Marek Malůšekfoto: Marek Malůšekfoto: Marek Malůšekfoto: Marek Malůšekfoto: Marek Malůšek
Nepřítel lidu je možná Ibsenova nejpolitičtější hra, přesto se i po více než 130 letech od prvního uvedení těší velké pozornosti dramaturgů. Je totiž nakloněna mnohým interpretacím, tudíž není problém naroubovat text norského dramatika na současné problémy.

Boj lázeňského doktora Tomáše Stockmanna vůči politickému establishmentu může být interpretován jako souboj svobodně myslícího člověka s těžkopádným soukolím moci podporovaným stádně se chovající veřejností, ale na druhé straně lze celý nesvár vyložit jako snahu jednoho fanatika prosadit svou pravdu na úkor všeobecného blaha.

V Uherském Hradišti nejdou do žádného z extrémů, blíže se ale přiklánějí k první variantě. Režisér Zdeněk Dušek se nicméně rozhodl Ibsenovu hru ozvláštnit brechtovským přístupem. Připsal roli Moderátora, kterou ztvárňuje představitel Aslaksena David Vaculík, jenž je komentátorem dění na scéně. Někdy jsou jeho vstupy jen scénickými poznámkami, jindy nechává diváky hlasovat o tom, která z postav má jejich sympatie, nebo nechá prostor pro dotazy diváků přímo na jednotlivé herce (nikoliv postavy). Dvakrát dokonce Vaculík hru zcela zastaví a nechá scénu zopakovat, aby publikum pochopilo, že vyznění dané scény lze hereckou interpretací zcela obrátit. Zajímavě je tento princip použit hlavně v úplném závěru, kdy je z nejistého konce, který by mohl diváky cestou z divadla znejistit, šmahem vytvořen takřka happy end zachycující statečného doktora v objetí rodiny, která je mu oporou.

Nápad s moderátorem lze považovat za jisté osvěžení Nepřítele lidu, ale výrazná nadstavba, která by vyznění Ibsenova díla někam posouvala, to není. Přece jen zjištění, že hereckými prostředky lze definovat napsané postavy velmi různorodě, a změnit tak vnímání celého díla, je příliš banální na to, aby mohlo diváka nějak znejistět při recepci hry. Nutno ale podotknout, že tento režijní nápad může při každém představení fungovat jinak, jelikož hodně závisí na zapojení samotných diváků. Není tak vyloučeno, že při některých reprízách může mezi jevištěm a hledištěm proběhnout regulérní dialog posouvající chápaní textu.

Klíčovým prvkem při interpretaci hry bývá uchopení hlavní postavy. Tomáš Šulaj hraje doktora Stockmanna jako hyperaktivního člověka, jehož chování má někdy až manické rysy. Všechno hluboce prožívá, racionálním argumentům není přístupný, přesto nepůsobí dojmem fanatika. Připomíná člověka, který se pustil do souboje, jenž je nad jeho možnosti, ale umanutě v něm pokračuje dál, protože se spor v jeho očích stal tím nejdůležitějším. Tunelové vidění odsouvá na druhou stranu veškeré socioekonomické aspekty problému. Hlavního doktorova protihráče – jeho bratra Petra, který je přednostou městského úřadu – ztvárnil Pavel Hromádka. Úřednický zjev, pomalý, rozvážný styl řeči, těžko skrývané šosáctví – to vše jsou atributy, které z Petra Stockmanna dělají postavu vesměs nesympatickou. Je to politický pragmatik tolik připomínající dnešní reálné funkcionáře. S bratrem mají však podobný problém v tom, že sebemenší kritiku berou nesmírně osobně. Jakýkoliv dialog mezi nimi tak většinou přeroste v ostrou výměnu názorů.

Zatímco tyto dva hlavní protipóly bývají velkými hereckými příležitostmi, vedlejší postavy v Nepříteli lidu jsou vždy poněkud ožehavé. Bez přesného vedení herců se z nich mohou stát figurky, přece jen je Ibsenův text místy dost tezovitý. V Uherském Hradišti se podobné nálepce zdárně vyhnula především Klára Vojtková, která je jako Tomášova manželka Kateřina hlasem rozumu. Manžela nejprve od otevřené války s přednostou odrazuje, poté se sice pod tlakem přiklání na jeho stranu, ale je vidět, že spíše než hrdost pociťuje obavy o budoucnost rodiny. Stockmannova dcera Petra je v podání Terezy Hrabalové snad až příliš jednostrunnou obhájkyní vlastního otce. Zajímavou studii člověka „točícího se podle větru“ předvedl David Vaculík jako tiskař Aslaksen. Horší je to s oběma novináři z redakce Lidového posla – hlavně proměna revolucionáře Billinga (David Macháček) v nadšeného podporovatele politického establishmentu nepůsobí příliš důvěryhodně.

V Uherském Hradišti vznikla v úpravě Zdeňka Duška celkem zajímavá inscenace známé Ibsenovy hry. Neobvyklý rámec sice hře nepřináší nějaké významné nové rozměry, ale ani neruší. Překvapí také výraznější akcentace komických rysů hry, která nebývá úplně obvyklá, ačkoliv Ibsen sám Nepřítele lidu nazýval veselohrou.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.