Recenze

O Nevěstě a Ženichovi v každém z nás
psáno z představení: 16.3.2017, autor recenze: Anežka Hrebiková, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
Dnes již evropsky proslulé duo tvořené Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským se dosud v Národním divadle v Praze úspěšně režijně angažovalo na poli opery (Don Giovanni) i baletu (Malá mořská víla). Činoherní debut SKUTRu na prknech naší první scény tedy logicky budil velká očekávání, co se týče uchopení tématu hry i spolupráce se zdejším souborem.

Kukučka s Trpišovským si znovu vybrali text kompatibilní svému know-how, tedy příběh plný lyriky a surrealismu. Na prknech Stavovského divadla se jim tak daří vytvářet magickou inscenaci, která k českému divákovi může překvapivě promlouvat mnohem naléhavěji, než by kdy mohl od Španěla Lorcy očekávat. Režiséři pojímají Krvavou svatbu nikoliv jako realistický příběh z temperamentního Španělska o lásce, životě a smrti, který by v našich emočně odměřených a distingovaných krajinách jistě nenašel přílišnou odezvu, nýbrž jako archetypální fresku zobrazující věčnou dialektiku dvou protikladných světů. Tedy, mužského – rozpohybovaného, dynamického a bouřlivého, a ženského – stabilního, čekajícího a trpělivého. Toto paradigma je exemplárně prezentováno v prvním i posledním obrazu inscenace – zatímco hluční muži jsou neustále v pohybu, hrají kopanou či troufale doráží a řehtají na ženy, jejich protějšky setrvávají mlčíce stále na svých místech – čekající diplomatky, jež spořádanými, mechanickými pohyby pracují s jehlicemi.

Ačkoliv jsou v původním textu hry první dvě jednání víceméně realistická a až teprve poslední část nás zavádí do tradičně magického prostoru bezčasí lesa s postavami Luny a Žebračky – Smrti, Krvavá svatba v podání SKUTRu je magická a surrealistická již od samého počátku, neboť právě zpívající Žebračka je první postavou, kterou spatříme. Motiv rodové a emoční spřízněnosti, rodinného štěstí i linearity osudu žen a mužů je symbolizován klubkem provázku, s nímž si postavy pohrávají, kopou, obmotávají jím sebe či ostatní. Kromě toho je klasický děj navíc ze začátku prokládán flashbackovými sekvencemi, jimiž režiséři akcentují minulost bratrů a manželů žijících postav. V rámci mírně upraveného a zkráceného textu překladu Vladimíra Mikeše je kladen důraz právě na skutečnost, kdy postavy jednají na základě činů svých zesnulých blízkých. Mrtvé postavy pak jako stíny obklopují žijící aktéry. V prolínání světa živých a mrtvých tkví největší měrou surrealismus Krvavé svatby a režisérskou úpravou byl tento rys hry zdůrazněn. Tvůrci rovněž plně respektují četné Lorkovy scénické poznámky, týkající se imaginace a obraznosti, a textem, který podle slov herců bývá implantován až jako poslední prvek, se nechávají především inspirovat.

Inscenace SKUTRu jsou vzhledem ke svému charakteru typické svým lpěním na kolektivní ansámblové souhře a většinou se v nich nepředpokládají výraznější individuální výkony. Tak je tomu i ve Stavovském divadle, kde žádný z herců svou kreací nějak zásadně nevybočuje. Výkony všech jsou kvalitativně vyrovnané, ne vždy jsou však v dokonalé symbióze. Již od zveřejnění plakátu k inscenaci bylo zřetelné, že větší důraz bude kladen na postavu Matky. Taťjana Medvecká jí tvaruje jako dominantní, pevnou ženu, nebojácně licitující s Otcem, v lehké nadsázce ztvárňovaným Davidem Prachařem. Vlivem akcentování obrazovosti a hudebnosti hry je poněkud oslabována a rozmělňována pozice ústředního milostného trojúhelníku. U Pavlíny Štorkové (Nevěsta) a Filipa Kaňkovského (Leonardo) navíc vzájemná chemie funguje jen zčásti a je dosti obtížné v nich nevidět spíše sourozence Mytyl a Tyltyla z inscenace Modrý pták. Motivace některých postav, především Nevěsty, zůstává vlivem nedostatku většího prostoru bohužel trochu neobjasněná.

Nezastupitelnou roli má v Krvavé svatbě hudba. Režiséři si byli vědomi poznámek autorových současníků, že Lorkovi hudba takřka kolovala v krvi a učinili proto hudební složku jednu z organických dominant inscenace. Tou se tak neustále linou chórové moravsko-slovenské lidové písně a balady protkávané místy tematicky symbiotickými popovými songy Madonny (Like a virgin), či Chrise Isaaka (Wicked game). Lze však zaslechnout i italskou píseň v podání Žebračky, známý mexický kus Paloma negra či úryvek z Mahlerovy Třetí symfonie jako motiv Luny (samotný Lorca měl při psaní hry těžit z poslechu Johanna Sebastiana Bacha). K vynikající hudební složce přispívají i scénické motivy, zvláště nádherná, Španělskem inspirovaná melodie, zaznívající v okamžiku, kdy Leonardova žena svádí svého manžela i ve chvíli, kdy naopak Leonardo svádí v lese Nevěstu.

Tvůrci si kromě obrovského hudebního potenciálu Krvavé svatby uvědomují i nezpochybnitelný potenciál choreografický. V tomto smyslu je inscenace velmi fyzicky náročná – postavy přelétávají z jednoho konce jeviště na druhý, muži se honí za Děvčátkem a křehká Nevěsta šplhá Leonardovi po hrudi. Na herce tak byly kladeny vysoké nároky nejen, co se týče individuálního přínosu své postavě, ale též po stránce pěvecké a pohybové.

Scéna Jakuba Kopeckého je jednoduchá, ale efektivní. V první části sledujeme prostor vyplněný pouze pár stromky v květináčích, židlí, stolkem a lampou. V pozadí je scéna ohraničená stěnou zobrazující romantickou krajinomalbu se skalami, podobnou dílům Caspara Davida Friedricha. Tvůrci tedy neopomínají důležitou skutečnost, že Lorca byl mimo jiné i kreslíř a umění se v jeho dílech výrazně projevuje. Zadní stěna se skalami je poté v jednom úseku vyjmuta a objevuje se Nevěsta – podle scénické poznámky žijící ve skalním prostoru. V druhé polovině se dostáváme do lesa – v podání SKUTRu do šedozeleného féerického prostoru s cirkulárkou pro dřevorubce. Zadní stěna je nyní tvořena zrcadly, která odráží pohyb aktérů a umocňují magičnost třetího jednání, ale zároveň jsou průsvitná, takže za nimi můžeme vidět například prchající Nevěstu s Leonardem. Mrtvé postavy se uchylují do samostatného prostoru v oblasti orchestřiště.

Kostýmy postav pocházejí z dílny dvorní kostymérky režisérského dua Simony Rybákové, a jak již je obvyklé v jejím případě, snoubí se v nich čistá elegance s dokonalou funkčností. Ženské postavy nemusí opouštět scénu za účelem převléknutí se do jiného kostýmu, naopak, jen v rámci děje prostě svléknou jednu vrstvu oděvu. Lorca přisuzoval velký význam roli barev i tomu, jaké symbolizují emoce a tvůrci to plně respektují, zároveň však posunují původní Lorkovy scénické poznámky. Matka i ženy tak na začátku nevystupují v černé, nýbrž ve žluté barvě, jež byla původně autorem určena jen k výmalbě pokoje. Žlutá barva šatů žen symbolizuje v Lorkově lyrice přirozenost světla, teplo, španělské slunce a zejména život. Barevně ženské kostýmy rovněž souzní s citronem, se kterým si všechny postavy v průběhu děje pohrávají, drží jej v ústech, jedí, či jej jako mrtví mají položený na očích jako minci. Citron jako plod jižních zemí byl u SKUTRu doslova vytažen z textu a symbolizuje jistou dráždivost a erotickou frustraci ve vztahu muže a ženy, ale také smyslnost, za níž se nakonec platí smrtí. Oproti světlým šatům žen vynikají klasické, časově neurčitelné oděvy mužů vyvedené v sytých, tmavých odstínech od rudé po černou.

I na konci je původní tragický smysl Lorkovy hry trochu posunut, znovu díky kostýmům. Ženy mají v barvě smutku naříkat nad promarněnými životy. Namísto toho režiséři v posledním obrazu ukazují všechny ženské hrdinky, jež se vášnivě zmítají pod svatebními závoji, aby po jejich sejmutí stály hrdé, nezlomené, v těžkých matrónských sukních. Matka jednu ze sukní předává kající se Nevěstě a následně suše, pragmaticky a pevným hlasem přikáže Děvčátku: „Zatop!“. Ani náznak oslabení či tragického smutku žen, spíše vnímáme vědomí nutnosti žít dál za každých okolností. Závěrečné gesto Matky dokonale souzní s Lorkovou symbolikou, neboť právě v rámci ní splývá postava Matky se zemí, jako dárkyní života. Inscenace se zároveň gesty postav i hudebním motivem vrací na začátek, hermeticky se uzavírá, a potvrzuje tak spontánně archetypálnost svého sdělení.

Řada motivů Krvavé svatby je tedy univerzální a stejně dobře uplatnitelná v Čechách, jako ve Španělsku – nikoliv nadarmo nenese žádná z postav v Lorkově hře kromě Leonarda jméno. Nelze proto než souhlasit s úvodní anotací k inscenaci, v níž si tvůrci pokládají palčivou otázku, zda každý z nás není přece jen někdy v životě opouštějící Nevěstou, či zrazeným Ženichem. Dekódovat toto archetypální poselství v audiovizuálně opojné Krvavé svatbě ve Stavovském divadle není pak ničím jiným než skutečným kulturním zážitkem.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.