Recenze

Tvorbu luhačovického rodáka Jana Antonína Pitínského, jenž je spjat významnou měrou i s Městským divadlem Zlín (zatím jeho poslední inscenace Smrt Hippodamie byla oceněná diváckou cenou Alfréda Radoka), přijelo na zlínský festival Setkání-Stretnutie představit Dejvické divadlo s inscenací Spříznění volbou. Dramatizaci klasicistního díla J. W. Goetheho připravil dramaturg K. F. Tománek, který ve své adaptaci vychází z překladu románu E. A. Saudkem.

Během několika prvních chvil pochopíme důslednost klasicistní stylizace projevující se jak ve scénické (Jan Štěpánek), tak hudební (Richard Dvořák) složce. Zahrádka s květinami v truhlících, postarší umyvadlo a po obou stranách dva vysoké panely knih zastupují venkovský zámek, v němž žijí hlavní postavy Eduard (Jaroslav Plesl) a Charlotta (Lenka Krobotová). V zadním prospektu vidíme krajinomalbu hor podtrhující izolovanost tohoto mnohaletého páru, který se rozhodl žít osamocen, bez jakýchkoliv kontaktů s okolím. To se však zásadně změní příjezdem Eduardova přítele Oty (Václav Neužil) a Charlottiny neteře Otýlie (Marta Issová). Tóny výmarského velikána korespondují s bílými parukami jinak naddimenzovaných kostýmů Jany Prekové. Dámy se vyznačují nabubřelými, vysoko čnícími vlasy, Charlottiny šaty vyztužuje kovová konstrukce, pány však naproti tomu zdobí jednoduše střídmý dobový oblek.

Pitínský od počátku kupí bizarní obrazy, jejichž žluto-hnědé podbarvení vskutku evokuje zastaralý, sešlý obraz či fotografii. Jako by groteskně ožívaly zachycené vzpomínky, postavy se chvílemi chovají jako obživlé figury či loutky. Je otázkou, do jaké míry se jednalo o spříznění, volbu, osud či náhodu, která zapříčinila, že se naivní a nevinná Otýlie zamilovala do Eduarda a silná a zároveň citlivá Charlotta našla cestu k Otovi. Kdo jest tím, kdo slučuje a odlučuje lidské jedince k sobě či od sebe? A proč umírá vinou Otýlie Charlottino dítě, v důsledku čehož se Otýlie uchyluje k trpitelské smrti vyhladověním? Tento lidský příběh spěje od počáteční uvolněnosti, komičnosti a nadsazené lehkosti (například „francouzská“ scéna promítání diapozitivů a hraní společenské hry) k nevyhnutelné tragice, snad životnímu trestu za porušení nastoleného řádu (poslední večeře a sebevražda Eduarda). Ukazuje se tak, že řád přírodní a řád lidský sice mohou jít ruku v ruce, stejně tak dobře si mohou odporovat v nastoleném spříznění.

Tříhodinová podívaná skýtá mnoho krásných a působivých obrazů, přičemž by však bylo možné některé z nich vypustit, aniž by to ochudilo celkové vyznění inscenace. Divák dozajista nepochytil veškerá skrytá sdělení a ne všechny obrazy pro něj byly dostatečně interpretovatelné. I tak si však dokázal z divadla odnést množství zážitků, které tato klasicistní kompozice nabízela.

Hodnocení: 70 %