Erotické principy stojí na začátku výkladového uchopení Písně písní izraelského krále Šalamouna, který je označován za patrona této části třetího dílu hebrejské Bible. Mýtický ištarsko-tammúzský kult spojení mezi milující ženou a milujícím mužem je obdařen romantickou mystikou v podobě odmítnutí krále vesnickou dívkou, jež zůstává věrna svému milému. Obdiv této lásce vedl krále k sepsání Písně. Židovská i křesťanská interpretace proti tomu zbavuje text prvotního erotického významu a využívá svatby jako alegorického motivu přijetí Hospodina a jeho společenství. Aniž bychom zavrhovali myšlenku podobenství, nejprůzračnější a v jistém smyslu nejpravdivější na tomto biblickém textu zůstává jeho zjednodušující symbolika člověčí lásky úzkostné, hledající a nacházející.

Za takového rozložení emocionálních a života naplňujících sil logicky proti Lásce musí stát Smrt. Imanentní charaktery Písně písní připouští různorodý alegorický výklad. Inscenační klíč k převedení nejerotičtější z písní Šalamounových na jeviště Divadla Minor je sice jednoduchý, ale velmi účinný v hledání prostoru pro divadelní metafory a působivé zachycování detailů života, okamžiků nebo emocí, jimž většinou přiřazujeme abstraktní významy. Režisér Jan Jirků vychází z nálady slov, souzvuků, či na druhou stranu disharmonie, aby lidskou lásku povýšil na transcendentní stav. Scénář propojuje slovo, pohyb a hudbu, která nahrazuje původní melodickou strukturu textu. V reáliích české vísky, to aby byly zdůrazněny obecné charakteristiky tématu, se ke svatbě chystají Ženich a Nevěsta. Kabaretiér Bůh s tajemnou černou dámou vedou s jemnou nadsázkou i pochopením svůj svár, jsou dirigenty sobě navzájem i světu. Exponují dění s pragmatickou uvolněností, neboť dobře vědí, že milostné kotrmelce zůstávají od předhebrejských dob až do současnosti stejné.

Sladká a opojná láska Ženicha a Nevěsty v té nejčistší podobě je konfrontována s časem příštím. Vydrží a přetrvá? Klevetivá realita nahrává Smrti. Zatímco Bůh věří. Minimálně ve smíření a poznání boží lásky lidskou bytostí. Na konci cesty si ji sice bere Smrt, ale Bůh ji doprovází do dveří s nápisem HEAVEN. Figurky venkovského života, možná spolu s nimi i pár zajíců, tančí kolem rok co rok zlátnoucích obilných klasů, přibližujíce se věčnosti a poznamenáni vyhořením lásky, nestálostí citů, nebo naopak nenaplněností touhy.

(Spím, ale mé srdce je vzhůru!) Zvolená koncepce vyžaduje uvolněnost obrazotvornosti, aby Píseň písní byla přiblížena ke snu a ponechala si tajemství. Scénograf Martin Chocholoušek vytvořil svět bizarních muzikantů, iluzorním představám dodal kabaretní rámec, kostýmům výtvarnou doslovnost a scéně dominantní hru světel a stínů s mohutným náznakem větvoví stromu. Živě hraná hudba Jakuba Dvořáčka doprovází zpívané a pohybové výstupy v rozverně neurčité notě. Jan Jirků ze střípků původních textů poskládal výrazně pohybově, výtvarně a hudebně stylizované pásmo, jehož leitmotivy jsou dramaticky hravé expozice milostných momentů všeho druhu. Píseň písní je inscenace v dobrém smyslu naivistická, i když znázorňuje realitu, krásně erotická (ale v původním významu toho slova) a vůbec souhrnně nejednoznačná. Senzitivní (a zamilované) duše v ní budou hledat a nacházet a ti, kteří žijí ideovostí doby, tuto artistní hru nepřijmou a nejspíše rychle zapomenou. Přestože někteří herci působí na jevišti nejistě, sestoupit do architektonicky nádherného prostoru Divadla Minor, kde Píseň písní je uváděna jako večerní představení pro dospělé, se určitě vyplatí.

Hodnocení: 70 %