Recenze

Pod maskou stereotypu číhá osamění
psáno z představení: 5.4.2017, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Patrik Borecký
foto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Borecký
Zatímco ve Velké Británii je Torben Betts celkem populárním autorem, který má za sebou více než dvacet divadelních her, na českých jevištích se dosud jednalo o neznámého dramatika. Změnit se to pokusilo Klicperovo divadlo v Hradci Králové, které v české premiéře uvedlo jeho hru Vincenc. A jedná se o jeden z nejvýraznějších dramaturgických počinů letošní sezony.

Oliver a Emily jsou poněkud snobští intelektuálové, kteří se z Londýna přestěhovali na sever Anglie, aby mohly jejich děti vyrůstat mezi „skutečnými lidmi“. Dva takoví lidé k nim právě míří na návštěvu – jde o jejich sousedy Alana a Dawn. Střet dvou zcela odlišných principů myšlení nabízí zábavné momenty, ale pod všemi stereotypy a neurózami se skrývají pocity osamění a beznaděje z nenaplněného života.

Výchozí situace - tedy setkání dvou partnerských párů v domě jednoho z nich - je prověřené dramatické schéma, na němž byly vystavěny takové hry jako Kdo se bojí Virginie Woolfové? od Edwarda Albeeho nebo novější Bůh masakru Yasminy Rezy. I zkušený divák bude ale asi překvapen, jakým způsobem se Bettsova tragikomedie vyvíjí.

Předně je třeba zmínit jazykovou stránku hry (autorem povedeného překladu je Michal Zahálka). Partnerské páry pochází ze zcela jiných poměrů, proto jsou postavy výrazně definovány už použitým slovníkem. V textu hry se také vyskytuje extrémně velké množství nedokončených vět, jelikož postavy si neustále skáčou do řeči. Často to dokonce vypadá, že vedou spíš dva na sobě nezávislé monology, které mají dialogickou formu. Právě nedostatek komunikace jako počátek všech problémů je jedním z hlavních (a velmi aktuálních) témat inscenace.

Zajímavá je rovněž výstavba jednotlivých charakterů. Režisér Petr Štindl vedl v první polovině herce k výrazné stylizaci, kdy postavy dostávaly místy až karikaturní rysy. Nadsazenost a stereotypnost v podání „vesnických buranů“ a „snobských intelektuálů“ se v druhé půli láme do procítěných výkonů odhalujících pravou povahu aktérů, kteří se pod stereotypními maskami jen schovávají, aby nemuseli dát najevo svou bolest. Natálie Řehořová hraje Emily jako zpočátku zcela nesnesitelnou ultra levicovou aktivistku, jejíž názory působí jako ty nejotřepanější fráze. Stěžuje si na nedostatek demokracie v současném uspořádání světa, ale sama žádnou diskuzi nepřipouští, její názory jsou ty jediné správné. Později se ale ukazuje, že se svou politickou angažovaností snažít přebít smutek z rodinné tragédie.

Vynikající je Jiří Zapletal, jehož Oliver je v první části nejistý muž, který se snaží za každou cenu nikoho nenaštvat tím, že by měl vlastní názor. Stojí ho to hodně úsilí, zvlášť když Emily se svým pohrdáním nad novými sousedy příliš netají. Po smrti své matky ovšem Oliver zdědí velkou peněžní částku, což má výrazný vliv na jeho sebevědomí a on už nechce být jen poslušným přitakávačem své družky.

Ve výrazné komické nadsázce rozehrává Dawn Kamila Sedlárová. Je okázale vyzývavá, bezprostřední, veselá, ale zdá se taky povrchní až hloupá. Až později se divák přesvědčí, že nelze dát na první dojem. Dawn je možná nejsmutnější postavou celého panoptika – má krizi středního věku, kterou prohlubuje účast jejího syna ve válce, neschopnost jejího manžela být jí oporou i vlastní nenaplněné ambice symbolizované zájmem o studium na vysoké škole.

Alan je v podání hřmotného Jana Vápeníka jednoduchým člověkem, jehož jedinou životní náplň představuje fotbal, pivo a řečnění o tom, jak krásná a sexy je jeho žena. Zároveň v sobě ale ukrývá touhu stát se malířem, ačkoliv jeho výtvory o valném talentu nevypovídají.

V první polovině představení divák sleduje vtipnou konverzační komedii založenou na střetu dvou odlišných pohledů na svět. Postupně se však smích vytrácí, přibývá černého humoru i mrazivých momentů. I zkušeného diváka nejspíš překvapí, jakým způsobem autor porušuje žánrová pravidla. Ve hře se objeví dvě potenciálně výbušné situace, jejichž středobodem je Oliver a jež mají značný komický a emocionální potenciál. Ani jedna z nich ale nakonec není plně využita, takže nedorozumění nejsou vysvětlena, konflikty se stále vznáší ve vzduchu. Dramatický oblouk není dokončen, což ovšem nelze v tomto případě brát jako nedostatek, ale jako rafinovanost dramatické formy.

Pokud bychom na hře chtěli hledat nějaké nedostatky, tak snad jen v některých promluvách Emily, které zní natolik tezovitě, že této postavě trochu ubírají na uvěřitelnosti. Jinak výborní hradečtí herci měli také trochu problém s odbouráváním se během komických slovních přestřelek, což bylo diváky sice kvitováno s povděkem, ale minimálně jednou k tomu došlo ve scéně, která neměla být primárně komická.

Vincenc je velmi povedená komorní tragikomedie, která si s tímto žánrem rafinovaně pohrává a nabízí divákovi spoustu humoru i silných emocí. V Hradci pro české divadlo objevili Torbena Bettse, za což patří tamní dramaturgii dík. A kdo, že je to vlastně ten Vincenc z názvu hry? Jde o Alanova oblíbeného kocoura, který byl pojmenován podle letadlové lodi Jejího Veličenstva a jehož zmizení odstartuje lavinu „upřímnosti“ jednotlivých protagonistů.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.