Recenze

Praha asociativní
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 22.6.2001, Michal Novák
foto: foto:
»Z temnot a hlubin dávnověku vidiny snové se noří,
prastaré stopy po člověku, oheň k nám z dálky hoří.«


„Ó, vy lípy!” Tak bouří, hřímá, rezonuje hlas české hrdosti (v podání postav Jiřího Lábuse), jenže v Praze stověžaté se hraje především o tom, co máme zakódováno v podvědomí. Ani chyby historie současnost zkrátka nepoučí a k tomu se přidávají dva alegorické živly české povahy. Vodník jako usedlý patriot, který se může kouzelně "čecháčkovsky" proměnit z vodnické podoby ve Švejka, proti tomu přelétavý Ptáčník je schopný kdykoliv frnknout. Jako by v té naší Praze voda a vzduch vedly věčný spor, na jehož hraně balancujeme už nějaký ten pátek od pračasu matriarchátu, přes výmysly bájí, až po drsnou historickou realitu.

Praha se pro Ypsilonku stala dalším "encyklopedickým heslem", na které je nahlíženo z mnoha stran, momenty odpovědí chybí, aby zbyl vzrušující prostor k vlastním úvahám. Kontinuita k inscenacím Mozart v Praze či Michelangelo Buonarotti je více než zřejmá, v Praze stověžaté je navíc poněkud znatelněji akcentován fenomén české povahy. Průnik dvou dramaturgických linií si klade za cíl, jak vše najednou zachytit na proměnách našeho hlavního města. Pro iluzivní uchopení dějin velkých postačí hra s časem. Ale ani nastavení zrcadla české povaze, jak se projevovala v různých etapách vývoje české společnosti, není pro typickou ypsilonskou koláž asociací žádný problém. Pohled na malou historii českého smyslu pro humor, nadhledu, ale i třeba rozkošné zbabělosti se tvoří vlastně z chaosu nejstarších dob. Na scéně se objevují Otec (Jiří Lábus) a Matka (Jana Synková), kteří se všelijak převtělují, a tak trvají za všeho času, jen jsou vždy poznamenáni svou dobou. Druhou složkou inscenační metody je začlenění hry do principu lidového divadla. Do rolí Opovědníků se znamenitě hodí představitelé obou živlů, Vodník (Marek Eben) s Ptáčníkem (Petr Vacek). Ti se pak stávají potutelnými glosátory dějinných událostí zásadních, ale do těch všedních si s chutí rýpnou též.

Je lákavé postupovat s Ypsilonkou po proudu času, který odměřuje jediná jistota, co tady máme, to jest "že nám tady teče Vltava". Magické horologium jako by zůstalo jen nadstavbovým prvkem, čas v divadelní fantazii nabývá neurčitosti, zvláště v té, kterou vytváří Miroslav Kořínek. Leitmotivem inscenace totiž jsou nádherné tóny Smetanovy Vltavy, zahrané herci s minimem nástrojů málem až dojemně. Bezprostřední akustický vjem je neustále konfrontován s vizualizovaným časem (nádhernou replikou staroměstského orloje), až to vytváří nosné i vzrušující napětí této hry s asociacemi. Prim ale stejně bude mít Vltava, neboť čas je proudem asociací neustále zpochybňován. Což v jeho ypsilonské transformaci znamená, že rytmus plynoucích staletí je možno kouskovat, zhušťovat, či naopak ve zkratkách působivých i humorných lze zachytit atmosféru celé dílčí éry. Jednotlivá zastavení, která skládají historickou mozaiku Prahy, defilují před diváky jako orloj od pravěku do současnosti, ale jelikož je kdykoliv možné si vytvořit novou iluzi, objevují se náhledy také na Prahu mytickou, otevřenou a magickou. S lehkostí, humorem a ironií si Ypsilonka opět hraje - na čas prvních Přemyslovců, dobu Karla IV., husitství, éru rudolfínskou, dobu národního obrození a divokého dvacátého století.

Hra se společným jmenovatelem vždy znamenala od Studia Ypsilon názornou demonstraci své poetiky metody kolektivní improvizacestřihové montáže. Nejinak tomu je v případě Prahy stověžaté. Na pozadí ubíhajícího času je rozehrána smršť asociací a citací, útržků z dávnověku a nadsázky. V osobité interpretaci středověkých, barokních, operních a jiných hudebních děl se Ypsilonka samozřejmě vyřádí, zvláště je-li k nim všelijak připojena hudba Ježkova, Šlitrova či Hašlerky. Nebo také písně židovské - Petr Vacek svým zpěvem doslova zkonsternuje atmosféru. Není nouze ani o neočekávaná překvapení. Jsou-li jimi "nahotiny", bohužel to naruší jemné asociační předivo a navodí ve vnímání hutné dusno. Expresivita střihů je sice pro poetiku Ypsilonu také určující, ale Adamité přece jen s husitskou Prahou mnoho společného nemají, ani "Venuše z Věstonic". Praha stověžatá je podobně jako Prodaná nevěsta košaté pásmo, které si pro vypointování scén dojde třebas i za Ferdou mravencem.

Každý z herců hraje nepočítaně postav, historických i fiktivních. Střídají se leckdy po větách, ač herec zůstává, ale pro zájem Opovědníků o dění kolem, víme všechno včas. Proklamací musí být nutně moc a i těch století není málo. Koláž může být slepena z čehokoliv dle fantazie, obdobný divadelní tvar také, jen by bylo dobré podívat se i z odstupu, na dílo plné asociativních improvizací zejména. Praha stověžatá z tohoto pohledu se jako stylově kompaktní tvar zas tak nejeví. (Samozřejmě jde o styl uchopení hry s asociacemi, nikoliv dramaturgické pojetí.) Vědomí svébytnosti a hrdosti na krásné místo, kde žijeme, ovšem inscenace dává divákům jemně a s vlastní pokorou. A v neposlední řadě díky Marku Ebenovi uvěříme, že někde ve Vltavě takový vodník - patriot skutečně existuje. ...Jen tak mezi námi, Marek Eben bydlí od Vltavy co by kamenem dohodil, třeba na tom něco bude.

Hodnocení: 80 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.