Recenze

Romští Montekové versus gádžové Kapuletové
vydáno: 1.5.2014, psáno z představení: 8.3.2014, Hana Rubišarová
foto: Patrik Borecký
foto: foto: foto: foto: foto:
Na basketbalovém hřišti se odehrává zápas. Jsou do něho vloženy veškeré emoce všech zúčastněných hráčů a prakticky se dá říci, že jde o život. A ne o jeden... Takto by se dala uvést nová inscenace Romeo a Julie, kterou v hradeckém Klicperově divadle nastudoval jeho umělecký šéf David Drábek. Nutno však zmínit, že se nejedná o Shakespearovu truchlohru, nýbrž o další Drábkovu variaci na dílo stratfordského dramatika.

Romeo a Julie – vězni kyberprostoru

nullDrábkův scénář se od Shakespearova díla diametrálně liší, a to zcela záměrně. Tvůrce se opět rozhodl, jak bývá v jeho úpravách textů zvykem, reagovat na aktuální společenské dění a satiricky ho zobrazovat a komentovat. V hradecké inscenaci proti sobě stojí dva znepřátelené rody, romští Montekové a neromští Kapuletové. Za dominujícím tématem rasové problematiky ovšem můžeme nalézti ještě mnoho dalších tematických rovin. Například Romeo (Vojtěch Dvořák) a Julie (hostující Marie Poulová) se vzdalují nejen svým rodinám, ale i celé společnosti a reálnému světu, jelikož své životy téměř hermeticky uzavírají do kybernetických bublin internetového světa. Mladý pár k sobě svede nazkoušení stejnojmenného, v tomto případě ovšem Shakespearova dramatu, Romeo a Julie.

Zkoušení inscenace, poznávání krásných slov a veršů, jsou tím impulsem, který pomáhá Drábkovým postavám nalézt k sobě cestu v reálném světě, mimo kyberprostor a objevit vzájemnou pravou lásku, která stírá i rasovou odlišnost. Ale pohled jejich rodin je zcela odmítavý. Přesto se Romeo snaží získat dívčinu náklonnost.

Výborné kostýmy i scéna

Celkové rozdíly mezi „bílými a černými“ spatřujeme v ladění kostýmů Simony Rybákové. Rodinu Kapuletů oděla do bílých barev a romské Monteky vykreslila pestrými odstíny. Širší paleta zabarvení odráží jejich stylovost a zároveň zdůrazňuje temperament.

nullZajímavé prvky lze zpozorovat i ve výpravě Marka Zákosteleckého. Scéna vytváří budovu bytů obou rodů vyhlížející jako divadelní dům rozdělený na černou a světlou polovinu. Ve světlé části spatřujeme jedinou výraznou rekvizitu v podobě nápaditě zvoleného bílého solária. Přístroj dotváří další z mnoha leckdy paradoxních významů a podtextů, které si každý divák odkrývá v různé míře po svém. Matka Kapuletová tráví velké množství času zavřená ve zmíněném stroji za účelem opálení, což s jistou dávkou metafory nastiňuje její charakter. Nepatří totiž jako ostatní k ortodoxním odpůrcům romského etnika, jinak by nemohla zaměstnat Juliinu chůvu náležící k této menšině. Julie naopak využívá solária k úkrytu před vdavkami s Paridem. Nestojí o opálení pokožky, ale u ní solárium evokuje rakev, ve které stejně nakonec skončí.

Mezi další nápady patří basketbalové hřiště vyznačené bílými lajnami a dvěma koši na každé straně. Symbolicky, stejně jako domy rodů, rozděluje dva světy. A Romeo s Julií se setkávají vždy v kruhovém „rozkočišti“, čímž jen dokládají svou neutralitu a minimalizují vzájemnou názorovou vyhraněnost. Hřiště není využito jen jako symbol neutrálního prostoru. nullZastupuje tu i šermířskou scénu při pomstě Romea na Tybaltovi. Místo tradičního mečového souboje si postavy vystačí s basketbalovým míčem, s nímž sehrají krátké metaforické utkání. Ovšem konečná vražda Tybalta se odehraje nožem. Užitý způsob tak realisticky, či spíše naturalisticky, odkrývá způsoby ve společnosti se vyskytující v globálním měřítku. Stejně tak otevřeně se odehrává zavraždění Merkucia (Jan Vápeník) Tybaltem (Jakub Tvrdík). Z druhého se stává krvelačný nacionalista, jenž postavu Jana Vápeníka škrtí možná až přespříliš věrohodným způsobem. Nebo jde jen o dojem bolestné reality, která v ostentativním předvedení způsobuje mrazení v zádech? I to mohl být jeden ze záměrů Davida Drábka. Z jeho pojetí nelze přesně vyčíst, na kterou stranu se přiklání. Rozhodně však nemůžeme přehlédnout míšení žánrů – v první půli dominující komedie vyúsťující v tragédii. A také stylů: převážně symbolismu a naturalismu, které jsou v inscenaci zastoupeny v různém rozsahu.

Vytrácení osobní komunikace

Fakt režisérovy rasové nevyhraněnosti potvrzuje i postava Otce Kapuleta (Jan Sklenář). Hlava rodiny představuje metrosexuálního narcistu, který se nedokáže smířit se skutečností, že na roli Shakespearova Romea, již se snaží neustálé nacvičovat, je už jaksi přezrálý. Spatřujeme u něho naprostou psychickou nevyrovnanost, sobeckost a chlad, který čiší téměř ze všech zástupců gádžovského obyvatelstva. Všichni tvrdě narazí...

Drábkovi Romové vedle neromů oplývají živočišnou láskou a je u nich dobře rozpoznatelná stmelovací funkcí rodiny. Jejich individualitu vytváří právě rodina, neexistují sami za sebe, na rozdíl od Kapuletů. Jak již bylo zmíněno, výjimku tvoří ústřední pár Romeo a Julie. nullTi nejraději žijí v nehmotném světě svých počítačů, než naleznou jeden druhého. Velice pozoruhodný je v tomto případě herecký projev obou protagonistů. Ač lze Romeovi a Julii přiznat společná jinakost ve vztahu ke svým rodinám, jejich postavy nejsou vedeny stejně. Naopak svým ztvárněním jen potvrzují, kam opravdu patří.

Bolestné zjištění o mentalitě „bílých“ přináší postava Julie. Kdo by čekal rozvernou mladinkou dívenku s ruměnými tvářemi a jiskrami v očích, nedočká se. Marie Poulová vede svou již pětadvacetiletou Julii zcela nesentimentálně a neromanticky. Tvrdé a úsečné promluvy plné častých citoslovcí zmizí až ve chvíli, kdy se dozví o zavraždění Tybalta a začne se bát o Romea. Zde ustupuje její cyničnost do pozadí, a největším sentimentálním výrazem dívky uvězněné v internetovém světě je odevzdání svého notebooku cikánce, jež jí předá nápomocné jedy. Vedle rozvernějšího a citově vybavenějšího Romea Vojtěcha Dvořáka tak dochází k nastínění rozdílnosti povah obou národností, přičemž „bílá“ Julie evokuje chlad a emocionální vyprahlost.

nullSvůj um opět předvedl i tvůrce hudby a Drábkovo tvůrčí alter ego Darek Král. Ocenění zaslouží jak jeho novátorské pokusy směřující do hudby romské i neromské, tak stylově a hlavně vtipně zvolené písně Michaela Jacksona, černocha, z něhož se stal běloch.

Inscenace Davida Drábka Romeo a Julie se dá vskutku nazvat, možná trochu klišovitě, „hereckým koncertem“, kterým nicméně opravdu je. A kromě toho, že v ní všichni zúčastnění obhajují svou sebevědomou tvůrčí sílu, přináší i širokou škálu sdělení, emocí, zamyšlení... Nejeden divák se jistě vydá víckrát vstříc novému, řekněme postmodernímu dílu, inspirovanému britským klasikem.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.