Recenze

Spalovač v chrámu konzumu
vydáno: 31.3.2017, psáno z představení: 27.3.2017, Lukáš Dubský
foto: Petr Neubert
foto: foto: foto: foto: foto:
Pro svůj debut v Národním divadle si uznávaný režisér Jan Mikulášek vybral Fuksovu novelu Spalovač mrtvol. Spolu s dramaturgyní Martou Ljubkovou pak vytvořili dramatizaci, která akcentuje zcela jiné motivy než Herzův slavný film, se kterým bude jistě nejeden divák inscenaci srovnávat.

To, že takové srovnání není na místě, ovšem lze pochopit ihned po začátku představení. Scénograf Marek Cpin umístil děj hry nikoliv do obligátního krematoria, ale do obřího nákupního střediska, které se dle potřeby mění třeba právě na chrám mrtvých či Kopfrkinglovu domácnost. Na první pohled to vypadá jako scénografická schválnost či snad žert, toto řešení však má oporu v nové dramatizaci. Mikulášek totiž ani tak nechce vyprávět o proměně hlavního hrdiny Karla Kopfrkingla z milujícího manžela ve vraždící zrůdu, ale zajímají ho spíš okolnosti, které tento přerod umožní. Neosobní prostředí hypermarketu koresponduje s anonymním davem (herci mají na hlavách bezvýrazné masky a v rukou papírové nákupní tašky), který je němým svědkem událostí a který, podřízen stádnímu principu, se měnícím podmínkám hladce přizpůsobuje.

Dramatizace je hodně založena na Kopfrkinglových vnitřních monolozích, výrazně posílena byla také úloha Williho Reinka jako postavy, která bezprostředně ovlivnila veškeré dění a kterou lze vnímat jako Kopfrkinglovo alter ego. Mikulášek nešel cestou nějakého kontinuálního vývoje, využívá metody filmového střihu a inscenace se tak dělí na jednotlivé scény. Režisér hýří různými ozvláštňujícími nápady, z nichž některé jdou skutečně do hloubky Fuksovy předlohy, jiné jsou jen formálním cvičením. K nejsilnějším scénám večera patří vánoční idylka u Kopfrkinglů – ať už nákupní šílenství anonymního davu, hyperbolizované zabíjení kaprů sousedkou Anežkou nebo řečnění nacisty Reinkeho o vizích nové Evropy, kterou stvoří hitlerovské Německo. Silný je i závěrečný obraz – Kopfrkingl na forbíně vypráví, jak spasil lidstvo a že již nikdy nikdo nebude trpět, scéna za ním se otáčí kolem dokola a za nablýskanou fasádou hypermarketového světa lze vidět omšelé kulisy, kolem nichž se povalují mrtvoly, oběti masového vraždění.

Obraz chladného světa, kde jedinec nenajde zastání se tedy Mikuláškovi podařilo na jeviště dostat. Jen je škoda, že při této transformaci poněkud zapomněl na to, co je na Spalovači mrtvol tak fascinující – a to je psychologie jednotlivých postav, která byla zvolenou formou výrazně potlačena.

Martin Pechlát je jako Kopfrkingl velice civilní bez patologických příznaků vyšinutosti. Zpočátku nepůsobí dojmem podivína a jeho změna v chladnokrevného zabijáka vypadá spíš jako racionální rozhodnutí po zhodnocení všech okolností než jako postupné plíživé šílenství, jež se Kopfrkingla zmocňuje třeba ve filmovém podání Rudolfa Hrušínského či v ostravské divadelní verzi, kde hlavní roli ztvárnil Norbert Lichý. Pechlátův Kopfrkingl jakoby byl součástí anonymního panoptika, které se neustále pohybuje po scéně. Tato proměna je dokonána v závěru, kdy si Pechlát nasazuje onu nevýraznou masku a splývá s davem.

Vynikající mefistotelovskou studii předvádí Vladimír Javorský, jehož Reinke je zde skutečně nebezpečným manipulátorem, Reinkův zhoubný vliv na nevyrovnaného Kopfrkingla je téměř hmatatelný. Pavla Beretová se zdá na roli Marie/Lakmé poněkud mladá, předvádí ovšem zajímavou interpretaci. Je to živočišná, veselá a aktivní žena, která z plných sil bojuje, aby její manžel nepropadl lákavým svodům nacismu. Svůj život brání do posledního dechu, je to však boj předem prohraný.

Pro mnoho diváků bude možná nestravitelný výběr hudby, jenže právě při něm Mikulášek ukazuje, jak dokáže přesně navodit atmosféru určité scény. Jistě Macarena při oslavě narozenin je spíše drobným scénickým vtípkem, ale když Marie při vánoční scéně zpívá acapella Last Christmas, vlezlý song, který má člověk zafixovaný ve spojení s předvánočním nákupním šílenstvím, je to velmi mrazivé předznamenání věcí příštích. I třeba taková píseň I Will Survive nebo Beethovenova Sonáta pro Elišku jsou do děje zakomponovány přesně a cílevědomě.

Promyšlená forma a působivý vizuál v Mikuláškově debutu v Národním divadle vítězí nad obsahem. Spalovač mrtvol je inscenace chladná a odtažitá, nikoliv však děsivá a mrazivá jako její předloha. Vyznačuje se mnoha zajímavými mizanscénami, v některých okamžicích ale spíše nudí. Vypreparovat z psychologického románu psychologickou drobnokresbu vede zkrátka k jisté sterilnosti celkové výpovědi. Přesto je to zajímavý pokus o modernizaci známého díla, který by divákům neměl uniknout.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.