Recenze

Srpen v zemi indiánů – stopa v srdci diváka
psáno z představení: 24.4.2017, autor recenze: Hana Rubišarová, foto z inscenace: archiv Divadla v Celetné
foto: archiv Divadla v Celetnéfoto: archiv Divadla v Celetnéfoto: archiv Divadla v Celetnéfoto: archiv Divadla v Celetnéfoto: archiv Divadla v Celetné
Tracy Letts, autor inspirující na poli čtenářském, filmařském a v České republice převážně divadelním, kde stále častěji zaplňuje dramaturgické plány. A dobře že tak, protože kam vkročí Letts, tam většinou zůstane velká stopa. Stopa v srdci diváka. Naposledy jsme měli čest, setkat se s tímto americkým velikánem prostřednictvím Divadelního spolku Kašpar, sídlícím v Divadle v Celetné, kde Pavel Lagner zrežíroval v současné době velice oblíbené dílo Srpen v zemi indiánů.

Za hru získal autor mnoho prestižních cen a není divu. Dílo je velice kontaktní. Dotýká se každého recipienta, protože má v sobě příběh silný, přitom zcela srozumitelně dávkovaný a nevtíravým způsobem zalézající pod kůži. Když ho navíc oživí kvalitní herci s jasným režijním vedením, jako se stalo na jevišti Divadla v Celetné, hned je radost dvojnásobná.

Role Violet, matky bojující se životem, rodinou i zdravím, znamená velkou zkoušku pro každou herečku. Postava je náročná psychicky i fyzicky a klade na interpretku velkou zodpovědnost. Velice překvapivým způsobem tuto těžkou úlohu zvládla Milena Steinmasslová. Překvapivým z toho důvodu, že ve velkých divadelních rolích ji mnoho nespatřujeme a je to škoda. Steinmasslová po celou dobu neztrácí autentičnost, přirozenost a vede divákovy emoce od lítosti, přes vztek až po slitování. Herečka své postavě neupírá ani sarkasmus a břitký humor, které však slouží spíš jako štít. Na pódiu spatřujeme životem zkroušenou ženu, stavící kolem sebe až dětinsky nešikovným způsobem brnění, jimž se chrání před vnějším světem, ale jež ji neubrání před sebe samou a samotou.

Nicméně ostatní kolegové nezůstávají pozadu. Nepřehlédnutelný je i Adrian Jastraban (Charles), který se nejprve snaží situace zlehčovat ironizujícím humorem, čímž dokáže rozesmát, přestože na jevišti právě nepříjemně rezonuje rozhovor při pohřebním karu. Jakmile se začne dění více dotýkat jeho postavy, zvážní Jastraban ve svém projevu, avšak stále si zachovává střízlivý a konstruktivní přístup k věci, zatímco atmosféra pro ostatní houstne.

Režie Pavla Lagnera se nesnaží okázale zaujmout, ale nechává prostor hercům. Dokazuje to i jednoduchá výprava Petry Krčmářové. Scénu doplňuje v zadní části stěna s oknem se zataženým závěsem, kudy neproniká slunce. Metaforicky znázorněný fakt, že v daném domě skutečně chybí sluneční paprsek, radost, naděje. Dále se na jevišti nachází už jen jídelní stůl s židlemi a v levé části gauč. Řešení střídmé, ale pro znázornění příběhu a vytvoření atmosféry dostačující.

Postavy Srpna v zemi indiánů jsou si vzájemně velice vzdálené, což nelze říci o tvůrcích z Kašparu. Svou kooperací a jasným cílem vytvářejí dílo, které se pozitivně otiskne do divákovy mysli ještě dlouho poté.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.