Recenze

Román britského spisovatele Simona Mawera se odehrává v Brně, mezi roky 1925 a 1968. Podkladem příběhu je osud lidí kolem slavné vily Tugendhat, světově uznávaného architekta Ludwiga Miese van der Rohe.

Meziválečné období bylo pro Československo i přes nutnost překonávat různé překážky mladého státu obdobím hospodářského rozmachu. V Brně se úspěšně rozvíjel průmysl. Tkalcovský, motorový, zbrojní, brněnští podnikatelé iniciovali výstavbu mnoha objektů, na kterých se podílelo několik slavných architektů. Brno, mnohonárodnostní město, kde vedle sebe v míru žili Češi a Moravané, Němci i Slováci a Židé zažívalo šťastné období. Mladý manželský pár textilního magnáta Tugendhata si dává od slavného architekta postavit nevídanou vilu, prosklenou moderní stavbu se stěnou z polodrahokamu – onyxu. Schází se zde smetánka mladých podnikatelů, umělců, je to prostě šťastné místo pro šťastné lidi. Taková byla realita, takové jsou vstupní kapitoly britského románu. Tak také začíná inscenace v Městském divadle v Brně, kde měla hra Skleněný pokoj premiéru.

Udělal jsem si malou anketu mezi vysokoškoláky, které učím. O existenci brněnské vily Tugentat vědělo 75 procent dotázaných, o podrobnostech, jak vila vznikla, jaké potom byly její osudy už vědělo jenom 6 procent dotázaných. Velmi pravděpodobně by tak nějak dopadla i anketa v Brně na ulici. Máme tady historický stavební poklad, k němu se váže velký příběh, jen do dnešních dnů jsme nedokázali, aby se ta vila, ten příběh, stal opravdovou kulturní součástí povědomí Brna. Udělal to za nás britský spisovatel. Udělalo to Městské divadlo v Brně, kde v dramatizaci a režii Stanislava Moši hru nastudovali.

Román Skleněný pokoj vyšel v překladu Lukáše Nováka ve zlínském nakladatelství Kniha Zlín v roce 2009. Koupil jsem si román před premiérou ve foyer divadla, a tak mám těch 460 stran jenom prolistovaných. Z tiskové konference vím, že v divadelní hře byly použity všechny klíčové momenty románu. Tak teď nevím, jak to dramatizátor dokázal vyextrahovat z těch 460 stran. Ale podle vyjádřeni autora (který byl na premiéře a po dlouhém potlesku po představení promluvil k divákům) inscenace je mimořádně zdařilá a věrně interpretuje román.

Samotný Mawerův příběh je fikce. Skleněný pokoj s onyxovou stěnou, to je interiér vily Tugendhat. Její obyvatel však není majitel tkalcovských továren Tugendhat, ale Viktor Landauer, majitel automobilky. Manželství a sedmiletý pobyt ve vile byl prý harmonický, kdežto autor románu do vztahu vložil milenku - vídeňskou švadlenu a dramaticky propojil jednající postavy. Ta švadlena se nakonec stává vychovatelkou Landauerových dětí a spolu s nimi se pokusí o emigraci před nacismem. Co je v románu i v divadelní verzi opravdu věrně zaznamenáno, jsou historické události, které se nemilosrdně valí na protagonisty. Jak sám autor románu říká, původně to měl byt román především o genius loci té vily, skleněného pokoje s výhledem na město. Ovšem vyvinulo se to trochu jinak, je to román především o lidech, o osudech, zmítaných válkou. O poválečném uspořádání ve střední Evropě a opět o lidech. Jejich lásky, osudová setkání i selhání.

Rodina Tugendhatových po vydání románu Simona Mawera protestovala, označila jej za lživý popis minulosti. Ovšem spisovatel se bránil a brání. To není příběh lidí z vily Tugenhat. Jeho skleněný pokoj obývají lidé s podobným, ale přece jenom úplně jiným osudem. Shoda je v historických událostech kolem vily, ne v lidech samotných.

Režisér a dramatizátor Stanislav Moša kladl ve své koncepci právě důraz na jednání lidí v souvislosti s událostmi, které se před druhou světovou válkou a po ní ve střední Evropě, tedy také v Městě a v skleněném pokoji odehrávají. Blížící se nacismus, kterému paní domu nechce uvěřit, šílené pokusy německého vojáka a vědce, který se snaží dokázat metodami měření hlavy méněcennost židovské rasy, řádění ruských osvoboditelů, kteří si ve svém primitivismu nedokážou představit, že by byl skleněný pokoj někdy k bydlení. A potom jsou tady lidé. Až romantičtí manželé Landauerovi. Chodící štěstí. Ovšem pan automobilový fabrikant má ve Vídni milenku. Hana Hanáková, mondénní manželka boháče, tajně a potom otevřeně zamilovaná do Liesel Landauerové. Je tady moravský buran, domovník, který bude stejně sloužit bohaté židovské rodině, jako nacistům, jako ruským okupantům. Hajluje s předstíraným nadšením, stejně jako zdraví Čest práci. Hlavně však šmelí, „hrabe pod sebe“. Láska v prvním plánu však hýbe neméně tak intenzivně, jako dějiny lidským konáním postav. Láska milenecká, láska lesbická, láska primitivně brutální, buranská, no a potom obyčejné ukojení potřeb, soulož pána německého důstojníka. Je zajímavé, že v příběhu se nepotkáváme s nenávistí. S osudovostí, to ano. Ale přímo nenávist, kterou by ta těžká doba mohla vytvořit tady není. Je to možná klíčový postoj autorů...

Samotná inscenace se víc než román ztotožňuje s brněnskou vilou Tugendhat. Onyxová zeď a červené křeslo, klavír, nábytek z vily Tugendhat. A výhled na zeleň zahrady a na Brno. Ve zhmotnění herců by člověk až uvěřil, že se všechno do písmene událo tak, jak tvůrci ten skleněný pokoj a lidi v něm oživili. Zásluhu na tom jistě má dokumentární styl románu i inscenace, především však střízlivé civilní a uvěřitelné herectví. Pan režisér do inscenace nevkládal žádné „oživující“ špílce, žádné inscenační excesy, jak se to často v moderních inscenacích dělá. Žádná symbolika, žádné čarování s prostorem. Je prostě „jenom“ v tvorbě inscenace pravdivý. V tom mu pomáhá funkční scéna Christophera Weyerse, kostýmy Andrey Kučerové – mimochodem, nádherně si pohrála s dámskou předváleční módou, a velký vklad do atmosféry vložil také svou sugestivní zvukovou kulisou hudební skladatel Zdeněk Merta. Ještě nesmíme zapomenout na světelný design Davida Kachlíře a na projekci Petra Hlouška. Několik nápadů, například tvorba skice vily pana architekta rovnou před očima diváků, stála za potlesk.

Herectví jako by v této inscenaci ani neexistovalo. Vše je tak pravdivé, uvěřitelné. Hrají zde stejně tak silné vnitřní pohnutky, jako ticho. Ano, ticho ve skleněném pokoji je hodně výmluvné. Postavy jako v antickém dramatu jsou zmítány osudem. Nevědí někdy, jak proti němu bojovat, dostávají se do pastí, ze kterých nelze uniknout. Rozdíl je jedině v tom, že antika přinášela velká gesta, expresivní herectví. Zde jsou to postavy živé právě ve svém, často téměř minimalisticky podávaném herectví. „Neštěstí nemusí řvát“, zdůrazňoval pan Stanislavskij. Ve skleněném pokoji jsme svědky tichého, avšak o to hlubšího a osudovějšího pohnutí. Petr Štěpán a Pavla Vitázková jako manželé Landauerovi jsou šťastný pár, který se musí popasovat s mužskou nevěrou, navíc, když vstoupí nevinná prostitutka z Vídně Svetlana Janotová do jejich emigrantského života je jejich koexistence ještě komplikovanější. Jak hrát dívku, která bojuje v nepřátelském světě svými ženskými prostředky a přitom zůstává téměř nevinná? Janotová vede svou roli takovými jemnými nuancemi, až je to obdivuhodné. A její vztah k paní Landauerové, ženě, která nebyla připravena žít v nechutné době antisemitismu nebo manželovy nevěry? Její citové pohnutky, bezmocnost a důstojnost. To je také obdivuhodné herectví. Role Petra Štěpána, pan Landauer, nepatří k těm nejvděčnějším. Boháč, který má rád i svou rodinu i milenku z Vidně je dost tuctovou postavou. Ovšem Štěpán jí dokázal dát bohatší vnitřní život. Odpovědnost, se kterou si celou emigraci naplánoval, a bezmoc, ve které se nachází, když mu milenku a vychovatelku jeho dětí nacisté odvedou rovnou z vlaku ke svobodě. Nádherně svou roli domovníka, který „se vyzná“, zahrál Michal Isteník. Jeho Laník je protřelý spekulant, buran, primitiv, ale člověk, který se přizpůsobí v každé době. Radka Coufalová coby rehabilitační sestra v skleněném pokoji dokáže oživit ten prostor před stěnou z Onyxu svým tancem, ke kterému ji vyzvala Hana Hanáková. Je to krásná sugestivní poloha, ještě více zdůrazňující magičnost prostoru. A Ivana Vaňková jako Hanáková? Žena z lepší společnosti, která si vždy dokázala užít a užívat. Jenomže když ji znásilní německý vědec a důstojník Stahl, už se jí ten pohyb vždy na hraně vymyká z rukou. Je to postava komplikovaná a pravdivě hraná. Německý vědec v podání Igora Ondříčka - ten hraje přesvědčivě fanatika, který pevně věří ve správnost své cesty a lidství v jeho zorném úhlu nikdy nebylo a není. Architekt Reiner von Abt ztvárněný Rastislavem Gajdošem je zase ukázkou hry s prostorem. On to skoro ani není člověk. Je to prostor. Génius jednoduchosti, živelnosti, ne nadarmo se hlásí k architektu Loosovi, který vyřkl pamětnou větu, že ornament je zločin.

„Není velkých rolí, jsou jenom velcí herci“, chce se mi parafrázovat klasika. Tak nějak lze hodnotit všechny protagonisty této zvláštní dokumentární inscenace. Pravdivost v té hře vystupuje na povrch v prvním plánu. To byl zřejmě také úmysl režiséra Stanislava Moši a ten úmysl se povedl.