Recenze

Soubor muzikálu Divadla J. K. Tyla v Plzni má na svém repertoáru zajímavou novinku. V české premiéře uvedl muzikálovou klasiku třicátých let 20.století Děj se co děj, v originále Anything Goes. Titul z hudební dílny vynikajícího Cole Portera na téma několika autorů, mimo jiné proslulého humoristy P. G. Wodehouse, uvedl soubor v novém zpracování z roku 1987, jehož autory jsou Timothy Crouse a John Weidman. Texty přeložil Michael Prostějovský, režíroval šéf souboru Roman Meluzín.

Zařazení díla do repertoáru DJKT je dobrý dramaturgický počin a návrat do této éry muzikálu slibuje divákům příjemný zážitek. Laskavý komediální příběh o milostných několikaúhelnících, prchajících gangsterech a krásných dívkách, který se odehrává na zámořské lodi, se hemží převleky, záměnami a komickými nedorozuměními. Není sám o sobě nijak složitý, slouží k pobavení, oddychu a jeho hravá nadsázka přináší žádoucí uvolnění korunované komediálním happy endem. O co jednodušší je dějová linka, o to efektnější jsou hudební scény, pěvecké a taneční výstupy, ať jde o párový tanec, stepařská či výpravná ansámblová taneční čísla. Jejich správné provedení je to, co má zvedat diváky ze sedadel. Plzeňská inscenace má všechny předpoklady pro to, aby takto na diváky zapůsobila. Atraktivní kostýmy Dany Haklové, nápaditá víceúrovňová scéna Daniela Dvořáka, výborná choreografie Richarda Ševčíka, Lukáše Víta a Jana Kaleji. Režie Romana Meluzína odpovídá charakteru díla a osvěžují ji hravé detaily (papírové rybky ve vlnách či plyšové krysy v lodním vězení), proto ani příliš nevadí její drobné nelogičnosti (příchody a odchody do kajut a hlavně z a do lodního vězení). Velké je nasazení sólistů. A přece působí inscenace někdy zdlouhavě a místy má divák problém, aby mu z jednoduchého děje opentleného gagy nic neuniklo.

Důvody jsou dva. Muzikálový orchestr pod taktovkou Jiřího Petrdlíka hraje po technické stránce přesně ve svižných tempech, ale v hutné moderní instrumentaci se někdy hlasy ztrácejí. Zpěvákům nebylo, byť své party zpívali velmi dobře a čistě, vždy dobře rozumět. A druhým důvodem je slyšitelnost prózy, která byla zřejmě jen minimálně přizvučena, možná vůbec ne. Muzikálové publikum tedy muselo na premiéře napínat sluch a mnohdy mu ani to nebylo mnoho platné. Akustika Nové scény Nového divadla je přitom vhodná pro celonazvučené produkce a reprodukovanou hudbu. Zvládnutí prostoru bez podpory techniky je problematické, však se zde přizvučuje činohra i některé produkce operního souboru. Přitom umělci dokázali přirozeně vytvořit na jevišti sympatické, věrohodné postavy. Dámy daly svým postavám eleganci a šarm. Ať to byla působivá Petra Vraspírová jako zpěvačka Reno Sweeney nebo půvabná Soňa Hanzlíčková Borková v roli Hope Harcourtové. Stanislava Topinková Fořtová hrála její matku Evangeline Harcourtovou v duchu režie posouvající komediální ladění v jejím případě místy až ke karikatuře. Finančního magnáta Eli Whitneyho ztvárnil zkušeně Roman Krebs. Billy Crocker, nápadníka Hope, jemuž stojí v cestě její movitý snoubenec Lord Evelyn Oakleigh, byla výborná role pro Jozefa Hruškociho. Lorda, který k Billyho radosti Hope k oltáři nakonec neodvede, hrál a zpíval sympatický Pavel Režný. V rolích výbušných gangsterů se blýskli Aleš Kohout jako Moonface Martin a Kateřina Herčíková jako jeho sexy společnice Erma.

Vzhledem k tomu, že na jevišti všichni nakonec najdou toho správného partnera, po dobu tohoto hledání natrefí divák na vtipné gagy, poslouchá příjemnou hudbu a díky zdařilé výtvarné stránce se mu nabízí hezká podívaná, trefí se zřejmě nový titul divákům do noty. A zlepší-li se v reprízách nazvučení, nebudou ani muset lovit slova ztracená v éteru. Bráno jako výlet do třicátých let, je tedy nový muzikálový titul celkově sympatickou produkcí.