Recenze

Tři sestry jako hon za iluzivně lepší budoucností
vydáno: 22.9.2016, psáno z představení: 8.9.2016, Anežka Kotoučová
foto: Martin Špelda
foto: foto: foto: foto: foto:
Pro úvodní premiéru sezony 2016/17 si Činohra Národního divadla zvolila jednu z kvarteta nejproslulejších her Antona Pavloviče Čechova, Tři sestry. Toto depresivní drama, které samotný Čechov považoval za komedii, je jednou z nejuváděnějších her autora na divadelních jevištích. Na první české scéně se však příběh o třech sestrách Prozorovových a jejich beznadějném snu o životě v Moskvě paradoxně objevuje poprvé od roku 1958. Úkolu zinscenovat tuto „tragédii životní setrvačnosti“, jak ji označil jeden z  Čechovových současníků, se chopilo stále „nové“ umělecké vedení v čele s režisérem Danielem Špinarem. Ten spolu s transformovaným dramaturgickým týmem a uměleckým souborem od minulé sezony zahájil proces „prokrvování“ činohry Národního divadla na základě svého konceptu Nová krev. Jak již bylo možné povšimnout si, činohra se pod Špinarovým vedením pozvolna proměňuje v živý a flexibilní organismus. Nově příchozí, většinou mladí herci se vhodně doplňují se členy starší generace a je plně využíváno jejich potenciálu. Divadlo se obecně více otevřelo veřejnosti, například prostřednictvím úspěšné triády večerů Nové krve. Během Výpravy, Záboru a Šarády se diváci mohli hlouběji seznámit se samotnými budovami a současně zjistit, že herci Národního divadla nejsou nedotknutelné a na divadelním Olympu sídlící bytosti. Změna uměleckého vedení se postupně začíná projevovat i ve skladbě repertoáru, kde se střídají moderně zrežírované klasické tituly s novými autorskými počiny. Bylo proto otázkou, jak si inscenační tým poradí s první premiérou sezony, aniž by se zároveň odchýlil od vytyčeného konceptu „prokrvování“.

Podobně jako při nesnadné genezi Tří sester v roce 1900, provázely i realizaci inscenace v Národním divadle od počátku určité peripetie. Namísto Čechovovy hry měl být původně uveden titul Kafka s Karlem Dobrým v hlavní roli a v režii provokativního ruského režiséra mladé generace Kirila Serebrennikova (jeho povedenou inscenaci Mayenburgova Mučedníka bylo možné zhlédnout před několika dny na Mezinárodním festivalu Divadlo). Z inscenování však z provozních důvodů sešlo a jako poslední titul loňské sezony tak byly oznámeny Tři sestry, jako hra, která byla snem celého Špinarova týmu. Během června ale došlo k nové komplikaci. Režisér inscenace Štěpán Pácl onemocněl, a tak jej pouhé tři týdny před vlastní premiérou Snu čarovné noci nahradil právě umělecký šéf činohry Špinar. Poslední komplikací, která však byla čistě formálního a v důsledku velice pozitivního rázu, se stalo těhotenství Jany Pidrmanové, představitelky Máši. Pidrmanová proto bude alternována s hostující Janou Strykovou, s níž Špinar spolupracoval na Hedě Gablerové ve Švandově divadle.

Vzhledem k nesnadné realizaci bylo tedy další otázkou, jaký výsledný dojem inscenace zanechá. Obavy mohla budit především skutečnost, aby hře neuškodil střet dvou režijně odlišných koncepcí Pácla a Špinara, byť kmenových režisérů. Po zhlédnutí inscenace však je možné ujistit, že diváka nečeká žádná nesourodá směsice nápadů od dvou režisérů. Spíše naopak.

Špinarovi se podařilo vytvořit – pro něj typickou - výrazně groteskně stylizovanou tragikomedii o rozpadu hodnot a marných nadějích obyvatel ruského provinčního města. Režisérův přístup je v mnoha ohledech až možná trochu překvapivě plný respektu k Čechovovi. Z hlediska obsahového se nesklouzává k sentimentálnímu přemítání, ani k příliš depresivním tendencím. Špinar se drží Čechovova tíhnutí ke komickým vyzněním, ale zároveň neochuzuje inscenaci o žádnou z jejích stále aktuálních realistických výpovědí. Z děje byly vypuštěny okrajové postavy Rodeho a Fedotíka, jinak je však každé figuře věnován více než dostatečný prostor k nastínění vlastního příběhu. Olga, Máša a Irina jsou zde vykresleny jako v podstatě nepragmatické sestry, pro něž je ustavičně plánovaný a stále znovu odkládaný odjezd do Moskvy zástěrkou útěku od sebe samých, od reálného, praktického života se všemi jeho starostmi i radostmi. Pro Terezu Vilišovou se postava Olgy stala první rolí na velkém jevišti po jejím nástupu do angažmá. Nejstarší ze sester pojímá ryze tragikomicky, ať již tónem hlasu, gesty či vzezřením. Za staropanenským vystupováním skrývá touhu po partnerovi, byť by ji i nemiloval, a jedinou chvílí, kdy jako by vypadne z role, je její vášnivý polibek s kolegou a švagrem Kulyginem. Jana Pidrmanová (druhou premiéru hrála Jana Stryková) vykresluje Mášu jako mondénní, trochu povrchní, labilní a impulzivní heroinu. S postavou nejmladší Iriny, která v průběhu děje projde ze všech sester největší proměnou, se výborně sžila hostující Veronika Lazorčáková, členka souboru Divadla v Dlouhé. Lazorčáková trefně konturuje Irinino dětské třeštění na úvodní oslavě jejího svátku, stejně tak jako rezignovanost a pasivitu již dospělé postavy ve čtvrtém dějství. Již plakát k inscenaci prozrazoval, že nemalou roli v dramatu má i postava Nataši, kterou komplexně vystihla Magdaléna Borová. Hloupá, z počátku směšná a později zesměšňující, panovačná švagrová sester v podstatě personifikuje postupný úpadek celé rodiny. Pod nápadně zlatavou parukou se skrývá tradičně přesný Karel Dobrý jako bezbřeze filozofující Veršinin. Z dominantních hereckých výkonů je třeba ještě zmínit Igora Orozoviče, představitele provokatéra a hrubiána Soleného, či nového člena souboru Matyáše Řezníčka, který citlivě ztvárnil dobráckého nešťastníka Tuzenbacha.

Špinarova důkladná práce s herci je známá, ve Třech sestrách jako by však dosahovala nové mety. Bez výjimky všichni představitelé vycházejí z podstaty a typů svých figur, jsou velmi disciplinovaní v dikci i v celkovém projevu. Názorně se zde projevuje funkční symbióza nových členů souboru (Vilišová, Řezníček) a tzv. „bardů“ (Salzmannová, Němec).

Respekt k Čechovovu originálu se v nové inscenaci ve Stavovském divadle projevuje i z hlediska textového. Původní text v často používaném překladu Leoše Suchařípy je zachován pouze s marginálními odchylkami (Andrej a Irina v této verzi hubnou, namísto toho, aby v průběhu děje ztloustli, atd.).

Prostorné scéně Andreje Ďuríka dominuje nápis v azbuce „Jen počkej!“ evokující slavný sovětský animovaný film o vlkovi chytajícím zajíce. Stylově ruský pop-kulturní odkaz je v podstatě zkratkovitým vyjádřením tendence všech postav. Každá z nich se „honí“ za iluzivně lepší budoucností (v Moskvě, v práci, v románku), každá je však nakonec „lapena“ nudou, šedí a průměrností vlastního života. Kostýmy jsou více či méně dobové, zdůrazňující vždy typ dané postavy (Olga a Andrej nosí brýle jako znak „inteligence“, Irina má v prvním dějství baletní sukni malé dívenky). Špinar zde chvályhodně rezignoval na svůj obvyklý arzenál rekvizit z 80. let. Jediné, co trochu bilo do očí a nedávalo smysl, byl světelný meč během dialogu Máši a Veršinina. Ten sem zřejmě zabloudil z předchozí Špinarovy inscenace, Sen čarovné noci. Přechody mezi jednotlivými scénami jsou kontinuální, přestavba vždy probíhala během výstupů herců na forbíně.

Národní divadlo vykročilo do nové sezony s kvalitní inscenací, na níž není jakkoliv vidět, že by vznikala za ztížených podmínek. Daniel Špinar prohlásil, že Tři sestry jsou srdcovou záležitostí jeho i celého inscenačního týmu, a na výsledku je to poznat. Inscenace je na všech úrovních důkladná a propracovaná. Zachovává nejdůležitější Čechovova poselství a nutí dnešního diváka k zamyšlení. Tvůrci obstojně překonali hlavní nesnáz inscenování předposlední autorovy hry, tedy úplnou absenci nosného dramatického střetu. Z nasazení herců je cítit energičnost a radost z práce, což jen koresponduje s vytyčeným směrem uměleckého vedení. Častějšího diváka Špinarových režií možná překvapí, do jaké míry je inscenace klasická. Je možné, že Špinar zkrátka jen respektoval rámec, který dal hře ve své původní koncepci Štěpán Pácl, známý svým neoklasickým režijním přístupem. Tak či onak, jedná se o nadstandardně zpracovanou inscenaci klasického díla, která sice nedisponuje invenčními a zároveň riskantními výklady či nečekanou interpretací, nabízí však stále aktuální výpověď i moderní, a přesto respektující přístup. A to není málo.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.