Recenze

Kdo má svého v sobě řvoucího tygra a komu chybí? Káva probuzená sluncem, hra tygříků a láska jsou tématy, které Divadlo Nablízko použilo pro svůj profesionální start. Volba, podporovaná generačním spřízněním herců i diváků, nese inspiraci, velké téma a k tomu, jak se na název divadla sluší, aktivizaci publika ke společnému hraní si. Sympatický rys práce mladého souboru - studentů KALD DAMU - má svá úskalí i klady. Kontakt s diváky vyžaduje velké umění improvizace a znát míru, aby se nám představení nerozdrobilo. Vděčnost nečekaných situací je však úspěšně krocena. V Rubínu tak vládne na Tygrovi jemná pohoda s úsměvy i dojetím. Příběh o tom, kdo je vlastně blázen a kdo normální, je tu především.

Postihnout svět jako Saroyan s Tracyho tygrem by se mohlo podařit, přijmeme-li toho tygra také za svého, jako Tom Tracy s Laurou. Má to ovšem háček: tygra, analogicky s láskou, nemusíme vidět, stačí poslouchat hlas svého srdce. Později už je to ale složitější: jsme na divadle, a tak pro hledání odpovědí na další otázky by divák potřeboval takovou formu dramatizace Saroyanovy knížky, která by jen si nevybírala divadelně lákavé pasáže. Vlastní dramatizace Divadla Nablízko totiž pouze vytváří prostor pro různé etudy, byť v pestrých variacích. Poutavé jsou Tracyho hry s imaginárním tygrem, nebo pohybové etudy na téma sbližování, kdy Laura (Alžběta Šmídová) i Tracy (Václav Krátký) vytváří z mrštných tygřích pohybů zajímavé znázornění souznění i obraznou podobu citu. Na malém jevišti se dále objevují nevzhlední hadroví panáci s "násoskami" jako ochutnavači kávy - příležitost pro loutkoherecké exhibice Martina Dusbaby a Patrika Vojtíška. Tato dvojice poté využije loutkové pohyby k vytvoření groteskních karikatur policistů. Nemohu se zbavit dojmu, že jakákoliv kreace herců je téměř vždy o pověstný fous zbytečně protahovaná, ale nebýt toho, inscenace se smrskne na hodinu trvání. Problém dramatizace se promítá i do jednoduchosti inscenačního stylu. Jsou tu sice skvělé nápady na použití hnědých šátků jako kávy (a šátků bílých…šlehačka na kávě vídeňské), nebo tanečních a hudebních motivů (představení živě doprovází instrumentalista Jan Matásek), ale možná by členové Divadla Nablízko měli přehodnotit, zda chtějí dělat zajímavé a kvalitní studentské divadlo, či sebe "předčasně" vydávat za soubor zcela profesionální, kde leccos ještě nefunguje.

Tracyho tygr atmosféru má, rozehrává ji také intimní prostor Rubínu, tedy pokud není porušena např. parodií na zprávy z tývý (aneb televize). Naštěstí poté má velký prostor scéna s psychiatrem dr. Pingitzerem (Lubor Šplíchal). A právem, neboť v přítomnosti a projevu této postavy rezonují Saroyanovy myšlenky nejvíce. Typický vídeňský přízvuk, dobrosrdečný kulatý obličej a úsměv, za nímž tušíme…bolest, a snad proto i moudro strohých vět: »Lidi jsou bolest a nemoc, ublížení a šílenství, lidi zraňují lidi, lidi zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Proč pro lidi ztratila se zábava, hra, fantazie, kouzla a čáry máry? Peníze já myslím. Je láska peníze…? Ja ahá, láska!« Myšlenkové anotace dr. Pingitzera jako by pak ke konci představení vrcholily tichou poštou, kterou Tracy posílá po publiku Lauře a která zní: »MILUJU TĚ«. Jeden z policistů se řízení této tiché pošty obratně ujme. Je to krásný moment ryze postavený na improvizaci, který vynahradí všechny ty nedokonalosti, už jenom proto, že k této scéně se herci doberou velmi bezprostředně. Jen povzdech dr. Pingitzera dává tušit nebezpečí, že pro část našeho světa bude pořád výhodnější izolace lásky. Proto snad o takových tématech hrát divadlo na jevištích velkých i těch nejmenších. Základem je, jak říká Laura, mít něco navíc - pro ostatní.

Hodnocení: 70 %