Recenze

V současnosti je stále aktuální nasazování Molièra na divadelní dramaturgické plány, což někdo s nadšením kvituje, někdo shledává jako přežitek a někdo v tom vidí výzvu, jak se s francouzským klasikem ze 17. století dokáže současné divadlo „poprat“. Do boje se aktuálně pustilo Klicperovo divadlo v Hradci Králové, které uvedlo premiéru Školy pro ženy, a přestože nepůjde o vrcholný titul sezony, souboj vyhrálo.

Škola pro ženy patří k prvním hrám Molièra a nalezneme v ní odkazy k pozdějšímu Lakomci a letmým nádechem i k Tartuffovi. Příběh vypráví o stárnoucím Arnulfovi (Jiří Zapletal). Ten se ujal mladé osiřelé dívky Anežky (Natálie Řehořová), kterou vychovává ve svém domě s myšlenkou na budoucí sňatek. Vše mu hraje do karet, než se ale objeví mladý Horác (Matěj Anděl), který Anežčinu přízeň hravě strhne na svou stranu. Arnulf se s tímto krutým faktem nehodlá smířit a začíná jednat. Molière, známý pro kritiku lidských vlastností, si v této prvotině vzal na paškál žárlivost a sepsal komedii zesměšňující tento vyčerpávající, avšak všudypřítomný lidský příznak. Arnulf, který je zpodobněním žárlivosti, v sobě zároveň nese Harpagonovu lakotu, jelikož se o Anežku nehodlá dělit s nikým na světě.

Režisér Marián Amsler vede inscenaci v intencích satirické frašky a grotesky, což se odráží nejen v barvitých kostýmech Martina Kotúčka, ale také v hereckých projevech, zejména pak sluhy Alana (Miroslav Zavičár) a služky Jiřiny (Kamila Sedlárová). Vychytralí sluhové jako tradiční zástupci komedie dell´arte jsou karikaturně vyobrazeni se všemi nutnými nuancemi nepostrádajícími lstivost, podbízivost a rafinovanost, s nimiž se jim daří Arnulfem vtipně manipulovat a vyzrávat nad ním. Kamila Sedlárová nejen kostýmem stylizovaným do 60. let, parukou střiženou do krátkého mikáda a výrazným líčením, dokáže pobavit. Přestože její postava nepatří k hlavním hybatelům děje, má v inscenaci své místo. Sedlárová použitím gest a výraznou mimikou je chvíli pokornou služebnou a za vteřinou lstivou potvorou, přičemž veškeré proměny dokáže s vtipem a grácií.

Marián Amsler vsadil na jistotu, když do hlavní role stárnoucího Arnulfa neboli Pána z Pařezova obsadil činorodého Jiřího Zapletala, jenž v sobě má přirozenou komiku nejen při práci s hlasem, ale i v pouhém držení těla. V neposlední řadě humorně a přitom střídmě prokládá recitaci krásných a znělých veršů překladatele J. Z. Nováka úsečnými a ironizujícími poznámkami, které mají nádech improvizace. Zapletal opět dokázal ztvárnit živoucí předobraz stárnoucího samotáře, projevujícího spíše než lásku majetnické sklony ke své schovance Anežce způsobem, kterým v první řadě rozesměje, ale také vyvolá soucit a na konec i sympatie. Snahy Arnulfa Jiřího Zapletala o dobytí Anežčina srdce poté, co se mu se stejnými úmysly svěří Horác, získávají sice přehnané tendence a zbavují ho důstojnosti, nicméně charisma a jiskru v sobě Zapletal nezapře ani v roli letitého žárlivce, a tak není divu, jaký happyend režisér Amsler zvolil.

Hostující Natálie Řehořová je v roli Anežky čistá a dětsky naivní. Je z ní cítit upřímná vděčnost ke svému vychovateli a zároveň uvěřitelné nepochopení jeho zuřivosti, když mu v dobré víře přiznává své city k Horácovi. Zároveň v ní vlivem událostí spatřujeme přechod z této dětské škatulky v dospělou ženu.

Velkou devízou je střídmá scéna Juraje Kuchárka. Celá dekorace od portálu k portálu i do hloubky jeviště září bílou barvou a jedinými rekvizitami jsou dvě červená křesla. V pozadí se po celé šíři scény nachází zavěšené černé pletence sítí, které evokují zajetí a lapení jednak Anežky a jednak samotného Arnulfa do vlastních pastí. Za sítěmi v bílé stěně jsou umístěny nenápadné dveře stejné barvy a vedle nich ve stěně vyříznutý obdélníkový otvor, který se průběžně odkrývá a znázorňuje děj, o němž jednající postavy hovoří. Málokdy je odkryta celá postava, většinou jen její nohy nebo hlava po ramena. Tento důmyslný a vtipně řešený způsob ilustrativně přibližuje, co se odehrává v domě a hru dělá přitažlivou i po vizuální stránce.

Hudba Maria Buzzi v sobě zahrnuje i několik autorských písní, které vznikly zhudebněním určitých částí textu. Písně děj dynamicky prozáří, avšak nepatří k těm, které bychom si při odchodu z představení notovali.

Marián Amsler v Klicperově divadle dokázal, že i klasika lze bez výrazných posunů inscenovat vkusně a zábavně, přičemž velké plus v tomto případě kromě zmíněné scény nese herecký soubor a zejména vtipem a energií sršící Jiří Zapletal.