Recenze

Soubor činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v české premiéře a v režii šéfky souboru Natálie Deákové hru německého dramatika Christopha Klimkeho Vila Verdi. Titul, jehož vznik byl podnícen nejen filmovým dokumentem Švýcara Daniela Schmida Polibek Tosky z roku 1984 zachycujícím dojemné okamžiky z milánské „La Casa Verdi“, domova pro zestárlé operní umělce založeném Giuseppe Verdim, ale také anglickou komedií Kvartet Ronalda Harwooda z roku 1999.

Vila Verdi měla světovou premiéru na berlínské Volksbühne v režii Johanna Kresnika, který se podílel i na scénáři hry. Německá kritika nehodnotila inscenaci zcela pozitivně a s výhradami ji přijala při jejím provedení na pražském festivalu německého divadla i kritika česká. Oceňován byl sice pohled na dočasnost divadelní slávy, ale kritici upozorňovali na nedramatičnost hry, roztříštěnost celku a vlastních textů. Plzeňská činohra uvedla hru v překladu Petra Štědroně a ve výrazné úpravě Marie Caltové a Vladimíra Čepka. A celkově ji také uzpůsobila na české, respektive plzeňské poměry. Charakter originálního díla se touto úpravou však nijak zásadně nezměnil. A tak výše řečené výhrady platí i pro plzeňskou verzi Klimkeho hry.

Hra, v Plzni ve srovnání s originálem o poznání komornější, je skládankou osudů několika obyvatel domova, bývalých dramatických umělců všech oborů. Ve Vile se setkávají někdejší činoherní hvězdy, operní pěvci i bývalá šansoniérka. Celek ovšem postrádá atributy souvislé divadelní hry a přestože nabízí zápletku - vila už nemá dostat finanční prostředky na svoje další provozování - neřeší ji a ani ji nijak nerozvíjí. Umělci se o rozhodnutí odpovědných orgánů dozví uprostřed příprav na slavnostní gala k Verdiho výročí. A začne se mluvit o tom, že by tato produkce mohla úředníky obměkčit. Narážky na přezíravost odpovědných orgánů škrtajících bez rozmyslu a úvahy v dotačních programech, adaptované na naše poměry, jsou i vtipné, především jedna lokální narážka na komunální politiku, ale jakkoliv upozorňují na hořkou pravdu, celkový charakter hry neovlivňují.

Text je sestaven z velké míry z citací slavných divadelních kusů, v nichž herci, obsazeni do rolí plzeňské Vily Verdi, sklízeli úspěchy. Mohly to by být dojemné portréty umělců, zamyšlení nad prchavostí mládí, pomíjivostí úspěchu a obavami z budoucnosti. A apelem na kulturní komise široko daleko. Vytvořit však tento obraz a stmelit látku v kompaktní dramatický celek se Natálii Deákové nepodařilo tak, jak by si jistě bývala představovala. Někdy až násilný důraz na přepjatou komediálnost a místy dokonce dehonestující pojímání stáří zákonitě přebíjí hlubší psychologický podtext tématu. Žádoucí by bylo také důslednější vypracování vztahů mezi postavami. I když umělci bývají silnými individuálními osobnostmi, situace ve Vile by je měla logicky přinutit k jakési spolupráci, nějaká pospolitost by mezi nimi vzniknout měla, jedná se o jejich budoucí existenci. Inscenace o dvou jednáních je poměrně krátká, i s pauzou končí za deset minut devět. V první polovině se připravuje gala, ve druhé prožívají jednotlivé postavy své sny. Pro umělce to jsou sny o minulosti – navracejí se v nich ke svým bývalým nejslavnějším rolím a ke svému mládí. Mladá operní pěvkyně upoutaná na vozík sní o lásce a o životě bez handicapu. Po těchto výstupech však náhle začíná vlastní gala a inscenace končí. A končí rozpačitě. Otevřený konec není na překážku. Ale měl by být výsledkem gradace děje, a měl by přinést silné sdělení, které je čitelné z celku. Měl by být silným apelem. V Plzni byla tato podmínka naplněna jen z malé části.

Inscenaci ovšem výrazně povyšují herecké výkony představitelů hlavních rolí. Ztvárňují je skutečné osobnosti plzeňského divadelního života a díky nim je Vila Verdi atraktivní podívanou. Na scéně excelují především ti dříve narození - členové souboru činohry DJKT Monika Švábová s Pavlem Pavlovským a dlouholetá emeritní sólistka opery DJKT, sopranistka Lilka Ročáková Rybářová. Jejich výkony okamžitě a zcela bezprostředně oslovují diváky a přinášejí ono jedinečné souznění jeviště s hledištěm. Však premiérové publikum nešetřilo spontánními srdečnými aplausy na otevřené scéně. Noblesní Monika Švábová a charismatický Pavel Pavlovský vynikají v dialozích i sólových výstupech Shakespearových z Večera tříkrálového či Hamleta, skvělý byl i Nezvalův monolog rytíře des Grieux z Manon, jímavá pak část dialogu z dramatu Jamese Goldmana Lev v zimě. Vynikající Lilka Ročáková Rybářová jako někdejší slavná operní pěvkyně Kateřina Skolonská potěšila publikum plnou znělostí svého krásného hlasu a ve svém působivém snovém výstupu v druhé půli večera dojemným, sugestivním přednesem árie Tosky. Zároveň nezůstala nic dlužna činohernímu herectví, zcela zřetelné jevištní mluvě a postavě dala správnou míru jak operní afektovanosti, tak i elegance. Svůj smysl pro komediálnost prokázala ve výstupu s árií Rusalky, za nějž sklidila nadšený potlesk a volání bravo. Na jevišti vytvořila působivou tragikomickou postavu světově proslulé, leč ´vysloužilé´ divy, která si nedokáže připustit, že její kariéra už skončila, která potřebuje stále připomínat svou bývalou slávu a kterou tudíž osazenstvo vily nemá příliš v lásce. A které je vám právě pro to všechno líto. Výborným partnerem jí na jevišti je živelný Josef Nechutný jako operní zpěvák Maxmilián Valský. Kouzlo poezie vnesl na scénu snový taneční výstup na vozík upoutané mladé zpěvačky Nory Růžové v podání Vandy Šípové (pouze zpívaná postava), která je obyvatelkou vily kvůli svému handicapu. Mladá sopranistka tak zaujala nejen přednesem árie Královny noci, ale i touto taneční kreací s Ondřejem Vacke (pohybová spolupráce Jiří Pokorný). Roli opomíjeného sboristy citlivě ztvárnil Miroslav Krejsa. Že režie spíše než na jemnou psychologii vsadila na legraci za každou cenu se projevilo v pojetí šansoniérky Emmy Kühnové (zřejmě alkoholičky) představované Janou Kubátovou a především Roberta Kronera v podání Zdeňka Muchy, jejichž postavy jsou až necitlivou parodií stáří. Zkušený Zdeněk Mucha ale nepřehrával a nejen připomenutím slavného Doolittlova výstupu z My Fair Lady dokázal tuto neuctivost nakonec zlomit. Podobně, jako se to podařilo Janě Kubátové. Velmi dobře vystihl režiséra gala Jakub Zindulka, roli pečovatelky ztvárnila Apolena Veldová.

Na klavír doprovázel nadějný Jakub Kudláč, rovněž autor scénické hudby. Zdařilý výtvarný rámec a atmosféru zajistila členitá scéna Lukáše Kuchinky i kostýmy Jany Smetanové. Škoda, že v programu divák nenajde zmínku o tom, z kterých inscenací ukázky jsou. I když mnohé z nich až notoricky známé, jistě by to publikum uvítalo. Spíš, než úvahy o stáří, které program na svých stránkách přináší.

Vila Verdi tak potvrdila především jednu skutečnost. Že plzeňské publikum má k umělcům svého divadla vřelý vztah. Že na ně nezapomíná, že je dokáže ocenit. Třebaže diváky uvrhl nejasný závěr hry do rozpaků, aplaudovali lidem, které dobře znají. A zaplněné hlediště Velkého divadla vyslalo svými dlouhotrvajícími závěrečnými ovacemi umělcům jasný vzkaz: Máme vás rádi.