Recenze

Všecka tráva už je spasena
psáno z představení: 10.1.2017, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: archiv Divadla v Dlouhé
foto: archiv Divadla v Dlouhéfoto: archiv Divadla v Dlouhéfoto: archiv Divadla v Dlouhéfoto: archiv Divadla v Dlouhéfoto: archiv Divadla v Dlouhé
Kabaretní žánr má v Divadle v Dlouhé letitou tradici, nejnovější inscenace Hovory na útěku se ale předchozím kabaretům poněkud vymyká. Už jen tím, že její základ tvoří fragment rukopisu Bertolta Brechta.

Inscenaci hrají v Dlouhé v komorní úpravě. Před forbínou je přistavěno drobné hlediště asi se sedmi řadami. Na forbíně, pár metrů od diváků se pak odehrávají rozhovory, které jsou těžištěm inscenace. Divákovu pozornost v tomto případě nic neodvádí, scénografie je strohá – stůl a dvě židle, obě postavy mají svůj kufr.

Brecht napsal Hovory na útěku jako rozhovor dvou čekatelů na azyl. V jejich povídání se ozývá hořkost z toho, že člověka z nich víc než jejich fyzická existence dělá pas, na který tak dlouho čekají a jehož vydání je stále v nedohlednu. Postupně se úvahy obou mužů – představí se jako Oto a Wintr – rozbíhají k zážitkům z mládí (často se sexuálním podtónem), ale i k obecným pravdám a (ne)možnostem řešení současné situace ve světě.

Je zajímavé a zároveň trochu děsivé, jak aktuální dnes Hovory na útěku jsou. Brecht je přitom napsal v roce 1941, tedy v době, kdy druhá světová válka převrátila naruby veškeré hodnoty evropské civilizace. Přesto to vypadá, že jedinečný pozorovatel světa kolem sebe Brecht napsal některé pasáže na míru současné situaci.

Hovory na útěku pochopitelně naráží na problém migrace obyvatel, je tedy zřejmé, že současná uprchlická vlna bude jedním z hlavních témat. Divák to pozná už při vstupu do sálu, kdy z reproduktorů zní útržky různých rozhlasových rozhovorů na téma migrace. Ovšem pouze s touto jednou kartu by si inscenace nevystačila, Brecht jde naštěstí hloub. V intelektuálně hravých rozhovorech Miloslava Kopečného a Miroslava Hanuše cítíme skepsi ze světa, kde už myšlení není ctností a kde dochází k opuštění starých hodnotových systémů, aniž by byly vytvořeny nějaké nové. Kopečný hraje svého vědce Otu střídměji, nadhazuje myšlenky, zemitější Hanuš jim zase dává pointy a svým projevem zdůrazňuje směšnost některých východisek a situací. Dohromady jim to spolu klape báječně.

Druhou, ale nikoliv méně důležitou, součástí inscenace jsou kabaretní výstupy založené na písních britské skupiny Tiger Lillies. Osobně tvorbu této skupiny neznám, neumím tudíž posoudit, jak moc se v Dlouhé přiblížili originálu. Nicméně v rámci inscenace tyto výstupy fungují. Jedná se o dekadentní písně plné černého humoru, ironie, vulgarismů, ale mající v sobě zvláštní smutek a beznaděj. Záměrně pokleslá kabaretní složka tvoří zdařilý kontrapunkt k místy až filozoficky zaměřeným dialogům na forbíně. Hudebně nadaní členové souboru v Dlouhé (Eva Hacurová, Veronika Lazorčáková, Magdalena Zimová, Jan Meduna a Martin Matejka) tentokrát museli poněkud změnit svůj repertoár, kabaretní písně od nich často žádají hodně disharmonické zvuky. Jedinou výraznější výtkou je, že dialogické a kabaretní pasáže se střídají velmi mechanicky, pouhým zdviháním a spouštěním opony, nedochází k žádnému většímu prolnutí obou prostorů.

Zvláštní forma Hovorů na útěku možná nebude sedět každému divákovi. Jedna se ale o zajímavé vykročení ze zaběhnutých kolejí, které vyšlo a opět ukázalo, že v Dlouhé si mohou dovolit zariskovat.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.