Nejasná vize lavírující mezi v zásadě historickým textem a snahou o aktualizaci směrem k obecně platným morálním zásadám. Do toho nevyhraněné maškary, rozpojující příběh a vnášející do něj iracionální, dehumanizující sílu. Vyznění se kdesi v průběhu představení ztratilo.

Minimalistický příběh o lásce, o vztahu muže a ženy/dívky. Režisér zde pracuje s komorní poetikou intimity, se základní touhou mít někoho na blízku. Využívá citace kýčovitých filmových či seriálových scén a situací, které s lehkostí obrací v ironii konvenčního chápání vztahů právě skrze tato média. Vedle toho ale i hraje hru s postavami a diváky o tom, kam příběh směřovat, jak by měl dále pokračovat. „Dále už není nic potřeba. Jsem šťastná. ...... To ale není vůbec dramatické!“

Syntetická inscenace, kde se herecká akce, fyzické jednání, tanec a scénografie spojily, aby společně vytvářely pomocí působivých metafor a akcí situace, které ilustrují typické okamžiky mužského života. Jedno z hlavních témat je iniciace mladíka a jeho přijmutí mezi muže. Základní obraz je muž jako vlk – zkoumá se tak jeho živočišnost, pudovost. Jediná dívka zde povětšinu doby představuje psa, přizpůsobivého, lísajícího se živočicha. Ovšem jen zdánlivě. Uchvacující obrazivý zážitek, který aktivuje divákovu imaginaci.

Společný projekt taneční skupiny VerTeDance a hudební skupiny Zrní. Čtyři tanečnice rozehrávají hru na ženskost, zkoumají vztah jak svůj, tak ostatních ke svému tělu. Bohužel téma touhy či ženskosti zůstává stále v obecné rovině, nijak se nerozvíjí. I když je patrný pokus nahlédnout ho z více úhlů, očekávaný výsledek se nekoná. Kapela slouží jen jako zvuková kulisa, ještě k tomu je téměř nezahlédnutelná za černým závěsem, oddělena od tanečnic. Bohužel značně nevyužitý potenciál slibného konceptu.

Dvě inscenace v jedné. Původní, několik let stará, byla doplněna o druhou část. Režisérka a interpretka v jednom pracuje s vlastními asociacemi, které převádí do jazyka na hraně výtvarně-kinetického umění a performance. V inscenaci za sebe klade minimalistické obrazy, většinou zakončené drobnými pointami. Typické jsou pro ně lehce rozpustilý humor a radost z překvapování diváka. Celek drží pohromadě díky silné koncentraci performerky, která ani na okamžik nevypadne ze svého soustředění. Vše provádí přesnými pohyby. Obdivuhodný výkon.

Inscenace vyzdvihuje jeden lidský rys: furiantství. A to v nejrůznějších podobách, ale v základu jde vždy o to stejné: předvést se před druhým, přetrumfnout ho. Stroupežnického text slouží spíše jako můstek, na kterém se na lehkou notu mohou jednotlivé postavy předhánět a předvádět. Doplněno písničkami, jsou Furianti příjemnou, veselou zábavou. Snad jen občas příliš dlouhou.

Oproti ostatním inscenacím komornější, introvertnější, s zvýrazněnou koncentrací na jednotlivce či dvojice postav. Čekárna jako tranzitní místo, kde není jasná budoucnost a minulost už je pryč. Zbývá jen vypořádat se s přítomným okamžikem. Vedle toho vyvstává velmi konkrétní paměť stanice Žilina, odkud byli deportování slovenští židé. V jejích zdech stále rezonují lidské příběhy, které většinou končili podobně.

Průřez životem Leoše Janáčka s důrazem na jeho lásky. Výsostně múzická tvorba, která ale svou urputnou snahou vytrvat ve stejné poloze může být unavující. Neustále živě prováděná hudba dostává diváka do snad podobného stavu, jaký musel celý život pociťovat mistr – až hlava drnčí. Základní linie je doplňována záblesky z Janáčkových oper i marnými vědeckými výstupy. To vše v okouzlující scénografii.

V některých momentech téměř výtvarné divadlo. Scénografie, herecké akce a dramatický text fungují jako rovnocenné stavební kameny inscenace. Režisér se vzdaluje činohernímu divadlu, dává důraz na stylizaci situací a jejich rozvíjení prvky, které se týkají jejich podstaty, nikoli jejich popisu. Minimalizuje slovní vyjádření na funkční minimum. Vzniká tak obrazově silná kompozice, která neilustruje původní text, ale rozvíjí ho v jeho základních tématech.

Na situacích z rodinné historie se ukazuje, jak nezvratně se všeobecně známá historie prolíná s běžnými lidskými osudy. Multimediální technologie a upřímný, hluboce osobní projev performerky, vytváří působivé, značně křehké obrazy lidských životů a rodinné paměti. Intimita se zde nabízí anonymnímu publiku. Téměř terapeutické divadlo.

Syrová inscenace o lidské animální přirozenosti, o touze ovládat či nutkání podléhat. Hlubinná psychologie se zde kloubí s antropologickou podstatou člověka. Vizuálně znepokojující sonda do míst, kde spolu zápasí příroda a kultura. Jen potlesk na závěr mi připadal nepatřičný – takovýmto věcem se netleská, o těch se přemýšlí.

Přísná stylizace, která se v zásadě neproměňuje, se po čase stává spíše vězením, které brání životnosti inscenace. Vznikají tak obrazy, které jsou jistě působivé, ale časem nudí. Výrazně nerealistické herectví nedrží všichni herci a tak se i snaha o strojovost rozpadá a obrazy přestávají fungovat.

Působivá kompozice zenových příběhů zvlášť vynikne v syrovém industriálním prostoru MeetFactory. Sdělení jde ale především skrze zvuk, divadelnost je zde potlačena na minimum. Spíše posluchačský zážitek.

Známý příběh o ztrátě paměti a jejím nalézání. Inscenace postupuje kupředu velmi pozvolně, často je prokládána hudebními čísly. Nic zde diváky nepřekvapí. Na druhou stranu se autorům daří vcelku úspěšně budovat svébytnou atmosféru ospalosti lidského života bez cíle.

Inscenace silně stojící na textu, což je jak její předností, tak i slabinou. Téměř tříhodinové sugestivní, leč značně statické zprostředkovávání vcelku starého textu čtyřmi herci vyžaduje od diváka značnou dávku soustředění. Scénografie nápaditě, i když uměřeně, pracuje s prostorem divadla nahlíženém z nestandardního úhlu. Živost inscenace nejvíce získává v druhé půli druhé části.

Konečně se podařilo to, o co Národní divadlo tak dlouho usiluje: Vytvoření moderní inscenační interpretace klasického dramatického textu v adekvátní jevištní formě. A co víc: Nejde jen o pouhé nakročení na tuto cestu, nerozhodné přešlapování mezi aktuálním a snad před sto lety zaběhlým, ale o nesmlouvané přihlášení se k současným postupům hodných velkých světových divadelních scén. Režisér vedle sebe staví na první pohled nesourodé prvky a odkazy, které až ve své syntéze zvětšují, a tím pádem poukazují na jádra jednotlivých scén i inscenaci jako celku.