Pavla Haflantová

Dá se Hamlet zahrát v šesti mužích? Rozhodně ano a Tomáš Staněk to se svými svěřenci dokazuje. Ve své jednoduchosti geniální kostýmy umožňují bezpečnou orientaci v postavách tam, kde musí herci stihnout více rolí.
Na prostoru necelé hodiny a půl nedochází k žádné zásadní zkratce, z takto inscenovaného Hamleta by mohli psát studenti čtenářský deník. Přesto je inscenace svěží, mladá, moderní, nechybí nadsázka, groteskní prvky, vtípky...bavilo mě to, díky :-)
75%

100% pro Ľuboše Kostelného, když byl na scéně, tak celý svět kolem přestal existovat.
Celkově velice podařené představení, které publikum zcela vtáhlo. Herci si zaslouží dávku obdivu navíc za to, že dokázali dohrát ve velice nepříznivém počasí - které ale parádně dotvořilo atmosféru tragického závěru.

Už pár dní přemýšlím, co o Moskoviádě napsat. Ale on už to za mě napsal kolega Lukáš Holubec:
"Divák je přímo konfrontován se smutnou realitou, že všechno co sleduje, není historie, ale i přítomnost a žel i budoucnost, jelikož tento druh boje se zlem nikdy neskončí."
To je pro mě neoddiskutovatelně hlavním poselstvím, které inscenační tým beze zbytku předal.

Klobouk dolů před tvůrci, kteří dokázali vše promyslet, naplánovat a zrealizovat. Klobouk dolů před herci, kteří se v průběhu večera dostávají do paralelních vesmírů vytvořených jednáním spoluúčinkujících "diváků".
Již několik dní nad celým zážitkem přemýšlím. Po přečtení mé role mi přišlo, že je to člověk, se kterým nemám mnoho společného. Velice brzy jsem se ale dostala do konfrontace se svou osobní noční můrou. A zpětně vidím, že jsem tak moc ukotvena ve svém životě, že jsem se z něj ani pro účely hry nedokázala vymanit.
Stálo to za to!

Když pominu, že malá část publika měla potřebu na sebe opakovaně strhávat pozornost a celý druhý den jsem nemohla z hlavy vymazat písničky od Lunetic, tak tohle byla prostě jízda.
Skvělý formát, skvělé provedení. Široký úsměv od prvních minut až do posledních tónů. Na inscenacích, které se věnují devadesátkám v Česku, je často vidět ta láska ke všemu, co se zde tenkrát odehrávalo. Láska stejně nepochopitelná a logiku postrádající, jako úspěch titulních Lunetic. Ale prostě je to v nás :-)

65%
Inscenace, kde musíte zcela přistoupit na hru tvůrců. Vlastně mě to hodně bavilo sledovat, pomalé tempo nikterak neubíralo na atmosféře. Hodně formální, s vysokým zastoupením techniky a technologií, které ale akorát podtrhovaly celkové vyznění.
Je dost těžké vyjádřit pocit z podobného představení procenty. Nadprůměrně vysoké hodnocení určitě neznamená doporučení širokému publiku.

Tato inscenace ani po letech neztrácí nic ze svého kouzla. Nebo lépe, Marek Menšík neztrácí nic ze svého kouzla!
Vše podstatné bylo opakovaně napsáno, já chci již jen poděkovat za krásný divácký zážitek pro celou rodinu.

65%
Nemohu se zbavit pocitu, že jsem viděla méně vydařenou reprízu. Dostala jsem Absolventa s uspokojivými vyrovnanými hereckými výkony. A to je to, s čím mám problém - místy groteskní stylizace nebyla dostatečně vyvážená chemií mezi Benjaminem a jeho dvěma ženami.
Na druhou stranu to může být způsobeno nějakým mým očekáváním, samotné inscenaci nemám co vytknout, velmi mě bavila hudební složka s lehkou připomínkou legendárního filmu.

Pro mě zatím vrchol v tvorbě Tomáše Dianišky. Při zachování svého nezaměnitelného inscenačního rukopisu stvořil mrazivé memento obvykle bezejmenných lidí, bez nichž bychom se o operaci Anthropoid nikdy neučili.
V sehraném hereckém týmu nikdo nezaostává, největší dojem ve mně ovšem zanechali Kamila Trnková a (pro mě s milým překvapením) Denis Šafařík.

Po první návštěvě jsem unešená a těším se na další. Herci dokázali svým postavám vtisknout osobnost, která plně koresponduje s předlohou - je jedno, že jsem si je při čtení třeba představovala jinak, pojetí postav v inscenaci je konzistentní a dává smysl.
Celé inscenaci pro mě vévodila Wolandova suita (ve zcela přesném kontrastu s unaveným Wolandem) v čele s dokonalým Kravinkinem Martina Faláře.

65%
O přestávce jsem byla poněkud na rozpacích, moderní scénografie rámovala veskrze tradiční až nudné pojetí inscenace. Druhá polovina ovšem celkový dojem velice vylepšila.
Herecky mě nejvíce oslovila Klára Suchá jako Varja.

Vždycky jsem měla problém s hrami, ve kterých se nic neděje a pak se nic nestane. Pak je velice těžké o představení cokoliv napsat. Procenta jdou čistě za hereckými výkony.

Původní text neznám, ale inscenace v Dlouhé držela mou pozornost od začátku téměř do konce.
Opakovaně vyzdvihované herecké výkony pánů Vondráčka a Němce nelze pominout, ale já bych zmínila i zbylé kumpány ústřední pětice a Klára Sedláčková Oltová v prvním dějství?? Důkaz, že není malých rolí.

Zachováno 99% kultovního filmu, nesmrtelné hlášky, atmosféra. Ostatně, na mnou navštíveném představení to diváci zjevně velice cenili.
ALE! Prakticky zdvojnásobit délku filmu, aniž by došlo k nějakým zásadním změnám, které by toto natažení opodstatnily, to bylo na hranici únosnosti.

Perfektní rodinná inscenace. I přes množství divadelních představení pro děti je často těžké najít takové, které si užijí děti v různém věku a které zároveň dospěláci nemusí prostě přežít.
Petr Pan je přesně takový a víc než to. Skvěle zahrané, velmi dobře zazpívané, na své si přijde opravdu každý.
Nejdelší kousek, který mé děti zatím viděly, a starší odcházela smutná, protože se s Petrem Panem nechtěla loučit.

65%
Potřebovala jsem odstup, abych mohla přemýšlet, co chtěli tvůrci inscenace říct. Skrze až absurdní šovinistické myšlenky O. Weiningera poukazují na skutečnost, že někteří lidé se s podobným nastavením společnosti potýkají i dnes.
Obtížně se mi tvoří procentuální hodnocení. Působivá forma, která i u otrlejšího diváka dokáže vyvolat pozvednuté obočí, možná komplikuje předání sdělení. Obávám se, že inscenace promluví pouze k otevřeným lidem - kteří vlastně tu promluvu nepotřebují. A u těch, kterým snad nastavuje zrcadlo, vyvolá znechucení a utvrzení v jejich názorech. Každopádně podobné projekty mají smysl.

75%
Vtipné, aktuální, s úctou k inspiraci a notnou dávkou osobního vkladu účinkujících. Když byl konec, byla jsem překvapená, že už utekla hodina. Ale ono utnout tok nápadů včas, i to je umění.
Nemůžu se zbavit pocitu, že nemalá část obsahu měla svou insider linii pro zasvěcené, ale to nakonec přispělo k autentickému vyznění.
S tímhle by měl mladý soubor rozhodně pokračovat.

75%
Vladimír je slušný člověk. Ideální spolubydlící. Jen ho nesmíte naštvat.

Inscenace znepokojivého textu, která rozhodně stojí za zhlédnutí (obou alternací v hlavní roli).

Zábavná a originální jednohubka mé první setkání se stylem a humorem Jana Šípala.
I když už se roky nehraje, inscenace má své místo v mém žebříčku oblíbených vzpomínek.

55%
Inscenaci jsem viděla dvakrát... protože jsem si nepamatovala, že už jsem to viděla.
Během sledování mě představení vlastně v obou případech bavilo a navíc mám pocit, že se Karin Borovcová neuvěřitelně posouvá.
Role a výkon Tomáše Harta je fascinující sám(a) o sobě.
Jenže prostě po skončení představení nezůstává v podstatě nic.

Náročná hra, která na jednu stranu stojí na představiteli hlavní role, na druhou stranu ten potřebuje spolehlivé zázemí v rolích svých parťáků i protivníků.
Žádný problém pro tento velice silný absolventský ročník a tak je výsledkem svižná, zábavná i napínavá inscenace.

Tato hra patří díky výkonu Jaroslava Plesla v Činoherním klubu k mým nejoblíbenějším. Na podání v DISKu jsem byla tedy velice zvědavá. Pro soubor to byla skvělá volba a mladí herci obstáli na výbornou. Musím vyzdvihnout především Barboru Váchovou v roli Pegeen Mikeové, ta byla prostě fenomenální.