Rozhovor

Na naše setkání přijel JIŘÍ Š. HÁJEK přímo z veřejné generálky nové inscenace dramatizace románu Stephena Kinga Nadaný žák, pod níž je v Městském divadle Kladno podepsán jako režisér. Hovořili jsme spolu především o této novince, kterou byla zároveň uvedena do provozu Malá scéna nově zrekonstruovaného divadla. Poohlédli jsme se však i za hercovým dosavadním kladenským působením.

Sledujete na generálce víc herce nebo diváky?
Už jsem se naučil diváky tolik nesledovat, i když se dodnes čas od času rád podívám na některé jejich reakce – zda jsou takové, jaké jsme předpokládali nebo naopak. Někdy mě také překvapí, co lidé ve hře dokáží objevit ještě jiného. Jinak ale spíš sleduji, jak inscenace postupuje a funguje. Někdy se stává, že nejsem až tolik spokojený, diváci však ano. To je pro mě dobré znamení, že má inscenace svůj standard. Mé vnímání je totiž ovlivněno snahou o „dokonalost“, ale obecné přijetí mě udržuje v relativní spokojenosti.

Koho napadlo uvést dramatizaci tohoto románu?
Titul přetrval ještě z minulého vedení Daniela Přibyla a je dobře, že je využit. Jedná se totiž o silný text, který by mohl zároveň oslovit širší spektrum diváků – Stephen King je podle mě stále velké lákadlo. Když mi byla režie nabídnuta, s radostí a velkou chutí jsem ji ihned přijal, protože mě tenhle druh témat baví. Vždycky mě přitahovalo objevování a odhalování temné stránky člověka.

Městské divadlo Kladno - Nadaný žák

Na co se tedy diváci mohou těšit?
Zjednodušeně řečeno se jedná o příběh kluka, který na americkém předměstí potká bývalého velitele nacistického koncentračního tábora a čistě z osobního zájmu po něm chce, aby mu vyprávěl o všem, co se tam dělo. Jenže moc nedomýšlí důsledky svého jednání. Ty pak postupně kulminují, až se doberou dramatického finále.

Využíváte dramatizaci Erika Schäfflera. Upravoval jste si ji k obrazu svému?
Musel jsem do ní zasáhnout, protože jeho dramatizace vznikala pro konkrétní inscenaci, takže v ní bylo zakódované i jeho vnímání příběhu a jak ho chtěl vyložit, což mi úplně nevyhovovalo. Tím netvrdím, že je ta dramatizace špatná - vznikla prostě jen pro jinou interpretaci.

...na zkoušce

V čem tedy bude vaše úprava jiná?
Kostra a řazení scén zůstaly, některé scény jsem škrtl, jiné částečně připsal. Vrátil jsem se k novele a dialogy vlastně kompletně přepsal, také jsem zredukoval počet postav na tři. V německé verzi hráli dva herci - muzikanti spoustu různých figurek, což mi samotný děj trochu rozmělňovalo. Takže jsem z nich vyeliminoval pouze jednu postavu, což je otec hlavního hrdiny. Vznikla tak třetí figura stojící ve výrazném kontrastu vůči tomu, co se tam děje a celý příběh tak vyvažuje. Do této role jsem obsadil Jana Krafku.

V obsazení se v roli Dussandera objevuje i hostující Jiří Čapka. Jak došlo k této spolupráci?
Postavě Dussandera je v knížce kolem osmdesáti let a ono najít herce tohoto věku, který by textově dokázal zvládnout tak rozsáhlý part, je složité. Hledal jsem proto někoho, kdo by mohl typově odpovídat mým představám a narazil jsem na Jiřího Čapku. Viděl jsem ho před časem ve Švandově divadle ve výborné inscenaci Možná, že odcházíme. Byl jsem moc rád, že moji nabídku přijal a teď jsem rád dvojnásob, protože se své role zhostil opravdu výborně.

S Janem Krafkou a Jiřím Čapkou se na jevišti objevuje Tomáš Hron...
Nadaný žák je Tomášova třetí kladenská inscenace. Hrajeme spolu v Tlustém praseti a už tehdy během zkoušení mi velice sedl způsobem přemýšlení o divadle a především svou otevřeností. Když jsem dělal úpravu dramatizace, bylo pro mě důležité, abych už definitivně věděl, s kým budu spolupracovat. Ač je totiž Tomášovi ve skutečnosti kolem třiadvaceti let, jeho postavě Todda má být na začátku třináct, na konci inscenace sedmnáct.

Jak probíhala spolupráce se scénografem?
Vždycky mám základní představu, co od scénografa potřebuji, chci, ale ostatní nechávám na něm. U Malé scény je jedno výrazné specifikum - zadní stěna s okny. Když jsem to zjistil, chtěl jsem s nimi pracovat, nezakrývat je. Děj se z 80 % odehrává v jedné místnosti a tudíž jsou okna přirozenou součástí. Hugo Čačko pak přišel s dalšími nápady – s polykarbonátovými deskami, které pokoj uzavírají a vytvářejí pocit jisté nepropustnosti. V určitých momentech se ale otevřou, čímž dojde k intenzivnějšímu kontaktu s divákem, kterému tímto způsobem chceme dát najevo, že se ho situace týkají, nebo spíš mohou týkat. Tím druhým nápadem jsou plastové kelímky - ty mají především symbolickou funkci. Používáme je jako jednu ze zásadních rekvizit. Když s tím Hugo přišel, musel jsem promyslet, proč by měly v inscenaci být a jak jejich využití obhájit. Nemám rád, pokud je sebelepší nápad nepodchycen, neukotven - když mu chybí pevné semknutí s inscenací.

Nadaným žákem křtíte Malou scénu. Museli jste řešit nějaké neočekávané záležitosti?
V průběhu zkoušení jsme samozřejmě naráželi na určité obtíže, vesměs se však jednalo o maličkosti. S jednou věcí jsme si ale lámali hlavu. Malá scéna je v podkroví, v bývalém baletním sále, a neustále tam něco hučelo. Nejdřív jsme si mysleli, že jde o klimatizaci, až později jsme přišli na to, že je to průvan. Do podkroví je totiž postaven kvůli vozíčkářům výtah a skrze jeho šachtu a dveře fučel vítr. Technici to už opravili, takže se diváci nemusejí bát, že by je u nás ofouklo. (usmívá se)

Městské divadlo Kladno - Podnájem na bulváru Courteline

První vaší režijní prací byl na Kladně soubor čtyř aktovek Georgese Courtelina nesoucí název Podnájem na bulváru Courteline, s níž budete v rámci Žižkovské štace začátkem listopadu hostovat v Praze. Jak tato inscenace vznikla?
S Danielem Přibylem jsme dlouho hledali titul, přičemž jich padala spousta, ale stále to nebyl ideál. Pak jsme se dopátrali k Eugéne Labichovi a jeho Vraždě v ulici Loucrine. Jenže tam zase byly čtyři role, z nichž dva herci by celku jen sloužili, takže jsme se rozhodli pátrat dál. Už jsme ale aspoň věděli, jakým směrem se při hledání vydat. A tak jsme nakonec skončili u Courtelina. Jeho aktovky v sobě mají kromě černého humoru i jakýsi temný podtón, ten mě na nich přitahoval asi nejvíc. Dramaturgyně Marie Nováková na nich zapracovala a předložila mi je v takové verzi, že jsem na nich nemusel takřka nic měnit. Pak už se „jen“ hledal žánr, jakým aktovky inscenovat. I když to moc lidí asi nepozná, vzor jsem našel v Monty Pythonech.

Členem Městského divadla Kladno jste od září 2013. Jak jste se do angažmá dostal?
Když jsem silně pocítil, že musím odejít z Brna, které mi po pracovní stránce nenabízelo už nic zajímavého, napsal jsem do mnoha pražských divadel, na Kladno a do Mladé Boleslavi. Přišla nabídka z Kladna od vedení Daniela Přibyla a já ji přijal.

Co vám „Přibylova“ éra dala?
Spoustu zajímavých a především silných inscenací. A musím říci, že se mi dlouho nestalo, aby soubor fungoval tak neuvěřitelně konzistentně. Hned v druhé inscenaci, kterou jsem nazkoušel a byla to zrovna celosouborovka, jsem měl pocit, jako bych ty lidi znal už několik let. Nefungovaly tam napnelismy a zajeté systémy fungující jen ze setrvačnosti. Soubor byl v tomto směru neskutečně otevřený a připravený víceméně na cokoli.

Městské divadlo Kladno - Brémská svoboda

Jaká tamní role vás hodně posunula?
Bylo jich více. Ve vnímání divadla jako takového to byla určitě Fassbinderova Brémská svoboda v režii Martina Františáka. Když zkouším se silným režisérem, rád sleduji jeho práci a baví mě pozorovat, jak inscenaci skládá, jak na ní pracuje a jakými postupy spěje k výsledku. Nabízí mi to další možnosti k mé režijní práci a hlavně velkou inspiraci. No a pak to byla samozřejmě Jentl s Jakubem Nvotou a Praporky ve větru, což byla moje první kladenská role. A také určitě již zmíněný Courteline.

Proč právě Jentl?
Úplně zjednodušeně řečeno proto, že to byla zatím moje nejvýraznější role na Kladně. Práce Jakuba Nvoty mi také byla blízká vedením herců, na které myslel, pečlivě budoval situace a naplňoval je jistou poetičností až poezií. Na zkoušení mi přišlo nejzajímavější společné hledání, kterým jsme se dostali většinou k ještě pozoruhodnějším výsledkům, než kdyby nám všechno předem nalajnoval, jak to někteří režiséři dělají. Tyhle věci jsou pro mě obohacující a baví mě.

Nezdálo se vám zbytečné využití nahoty v této inscenaci? Podle mého názoru je to jeden z případů, kdy to nebylo až tak nutné...
Nemyslím si. Víte, já nahotu považuji za poměrně přirozenou, takže mně to zbytečné nepřišlo. Pokud bych se na jevišti styděl, divák by to poznal, styděl by se také a v hledišti by se cítil nepříjemně. To se zde, myslím, nestalo. Jasně, kluci se tam mohli koupat i v trenkách, jenže pokud je hlavním tématem sexualita, tak moment, kdy holka před sebou uvidí obnaženého kluka, vnímám jako strašně důležitý. Hledání identity může být i tímto způsobem podtrženo.

Působení Daniela Přibyla na Kladně vloni skončilo. Nečekaná situace, která vzbudila rozruch nejen v divadelních kruzích, vyvrcholila odchodem celého souboru, vy jste zůstal jako jediný. Řešil jste, zda odejít také a proč jste se nakonec rozhodl zůstat?
Popravdě jsem o odchodu uvažoval a zvažoval ho. Nakonec jsem zůstal ze dvou důvodů. Zaprvé z ryze pragmatického, protože mám rodinu a už jsem ji nechtěl znovu uvádět do situace, kdy bych neměl určitou jistotu práce a financí. A pak jsem si říkal, že není nutné spálit mosty a že je dobré zkusit dát novému vedení šanci. Rozhodně bych nechtěl, aby na Kladně vznikla stagiona, to bych považoval za velkou chybu - pak se totiž kultura omezuje na pouhou zábavu. Tím se vlastně vracím zpět k našemu Nadanému žákovi - jsem rád, že mohl vzniknout. Takové divadlo má pro mě totiž největší smysl.

Co vás po Nadaném žákovi čeká v nejbližší době nového?
Na Kladně bych měl zkoušet v Prachettových Soudných sestrách v režii Petra Palouše, potom v Poručíkovi z Inishmoru s Josefem Kačmarčíkem. To je zároveň hra, kterou bych si jednou chtěl také zrežírovat – mám dokonce už vymyšlenou i její minimalistickou verzi. No a v Mladé Boleslavi zkouším s Pavlem Khekem Krále Leara, kde hraji Edmunda, což je z této hry moje nejoblíbenější postava. Podobní hajzlové mají totiž mnohem zajímavější podhoubí, než kladní hrdinové.

Městské divadlo Kladno - Tlustý prase

To objevili v Mladé Boleslavi ten váš životopis až nyní?
(směje se) Tak to nevím, ale po Jentl, s níž jsme hostovali v pražském Švandově divadle, jsem byl na tuto roli osloven dramaturgyní Lenkou Smrčkovou, Pavel Khek ji viděl už na Kladně. Zprvu jsem si myslel, že to nepůjde skloubit, protože jsme dodělávali muzikál Donaha!, začínal jsem pracovat na Nadaném žákovi a do toho jsem měl každý den dojíždět do Boleslavi, kde je zavedený systém dopoledních zkoušek. Jen díky kolegům, kteří mi umožnili přesunutí zkoušek Nadaného žáka na odpoledne, jsem tak mohl zažít příjemné občerstvení v podobě hostování v jiném divadle. Čas od času tohle potřebuje každý herec.