Z tiskových konferencí

Pátráte-li v encyklopediích či v díle Bohumila Hrabala, odkud se vzal název 407 gramů z Bohumila Hrabala pro novou inscenaci Divadla v Dlouhé, zanechte této činnosti. Nikde to tam není. Jak pojmenovat inscenaci podle námětu Jana Borny a scénáře Miroslava Hanuše, vycházející z díla velikána české literatury, byl dlouho problém, až do okamžiku (v den poslední možné korektury textu), kdy Miroslav Hanuš položil scénář na digitální, tedy velmi přesnou váhu. „Použití navážené hodnoty nám přišlo výstižnější, než původně uvažovaný a možná i zavádějící název, protože děj naší inscenace se odehrává, tak jako velká část života pana Bohumila, ve sběrně papíru a také je v tom taková něžná řeznická krutost. Když už jsme, jako autoři, museli vyříznout tu libru nejlepšího masa, které se hodilo pro naši kuchyni, snažili jsme se být citlivými řezníky...,“ říká Miroslav Hanuš.

Jeho scénář je svébytné autorské dílo, žádná kompilující řezničina. Údajně nakažen hrabalovským stylem (přečetl prý zhruba dvě třetiny jeho díla) psal tak, že diváci se mohou popasovat s rozpoznáváním, co je Hrabal a kde už rozvíjí svůj grafomanský talent Hanuš. Budete to mít těžké...

Na počátku úvah bylo uvést „něco z Hrabala“, což není jen tak, jak potvrzuje dramaturgyně Ilona Smejkalová: „Převést Hrabala na jeviště je poměrně složitý úkol, ten jazyk je natolik košatý, květnatý, zkrátka literární, že často ty inscenace působí buď jako přehnaná pieta, nebo přehnaná resuscitace hrabalovských figurek, a to na divadle ne vždy funguje. Probírali jsme se i některými dramatizacemi, úplně nás neuchvátily. A tak jsme požádali Miroslava Hanuše, aby sepsal novou divadelní hru, která by nebyla jen kompilátem. Nakonec z toho vzniklo setkání několika hrabalovských postav a text, který pracuje s principem vyprávěním...“

Ilona Smejkalová, Jan Borna (foto: Michal Novák)

„Měl jsem z toho docela obavu, toto je vlastně třetí pokus. Mysleli jsme si zprvu, že není možné úspěšně dostat Hrabala na jeviště,“ prozradil Miroslav Hanuš. „Přesto nás lákalo to, co obvykle děláme ve foyer, zkusit ve větším prostoru. Scénář pracuje systémem křížem krážem, co by se mohlo hodit pro radost naši i radost diváctva. Nezapomínáme ani na určitý nihilismus, který v filmech režiséra Menzela moc nenajdete. Ale když si to čtete, marnost vás zavalí. Absorbovat Hrabala je těžké, musíte si ho dávkovat...“

„Když hledáme pro náš soubor titul, jakýmsi vnitřním úkolem je, aby se naši herci setkali s novou zkušeností, aby je to zkrátka bavilo. Inscenace založená na vyprávění byl záměr, se kterým jsem přišel za Mirkem Hanušem,“ říká Jan Borna, režisér a jeden z uměleckých šéfů Divadla v Dlouhé.
„Vyprávění je podle mě něco, co umírá. Lidé si nevyprávějí, jen si sdělují informace, většinou v krátké podobě, protože nemají čas. Už neumějí vyprávění naslouchat a ani takoví ti velcí vypravěči se dnes nedočkají sluchu. Prostřednictvím textů bez čárek i teček, jak Hrabal psal ty své vlastně nekonečné věty, se chceme pokusit zprostředkovat divákům, co je to vyprávění, a zároveň dát našim hercům možnost, aby se stali vypravěči. Jestli na to budete mít trpělivost a jestli my na to budeme mít schopnost, to teprve uvidíme na generálkách, kterých bude více než obvykle. V určité fázi prostě nemůžete zkoušet vyprávění bez diváků. Ačkoli inspirací nám byla nebetyčná zásobárna textu, nemusíte mít obavu, že představení bude dlouhé...“

„Když jsme jakž takž přišli na nějaký výchozí princip, Mirek Hanuš napsal svým způsobem hru, která překvapila i jeho samotného, co vlastně napsal. A nás překvapila také, velmi! Sestavil vše do děje, na který by možná i Hrabal byl hrdej. Vznikla předloha, ve které by se divák měl setkat s vyprávěním...,“ těší se Jan Borna.

Vyprávěcímu principu by mělo napomoci netradiční řešení hracího prostoru, což byla určující podmínka pro vyznění celé inscenace. Kapacita hlediště bude snížena zhruba na polovinu. Jan Borna je známý tím, že nemá rád divadlo čtvrté stěny, v tomto případě jich díky spolupráci se scénografem Jaroslavem Milfajtem bude ještě méně, pokud vůbec nějaká stěna bude. Jelikož tvůrci cítí obavy diváků z interaktivnosti a rozumí těm obavám, žádné schválnosti si na vás nepřipravili (i když minimálně o jedné uvažovali).

„Opona tedy nevyjede. Celé to bude divadelně navedené do možnosti věnovat se vyprávění ve větším prostoru. Pořád je to tvar na rozhraní divadelního a literárního textu. Není to pro líného diváka a jelikož tady moc nadstaveb nebude, vše ostatní si musí dotáhnout v hlavě,“ vysvětluje Miroslav Hanuš.
„Mělo by vzniknout představení, kde by si to spolu s námi ti lidé měli představovat,“ avizuje Jan Borna.
„Za svý peníze si to budete muset dodělat sami...,“ dodal k tématu Miroslav Hanuš.

Ilona Smejkalová, Jan Borna, Miroslav Hanuš (foto: Michal Novák)

Ve vnitrobloku u divadla vyrostlo něco jako skladiště papíru. Všichni členové divadla se zbavili nepotřebných knih. Uklízečka z toho bordelu radost prý nemá...
„...Takže už známe všechny ukrajinský kletby,“ poznamenal Jan Borna.
„Užijí si i rekvizitáři při přesunech a užije si i perfekcionista Miroslav Táborský, který vždy hrozně rád kontroluje, zdali je vše na svém místě,“ říká scénograf Jaroslav Milfajt. Imprese, že jsme v 50. letech ve sběrně starého papíru, má být zřejmá.

„Nakonec vznikla zajímavá burza, občas si někdo z té hromady zas něco odnesl. Materiálu pro reprízy je přesto stále ještě dost. Inscenace samozřejmě bude pracovat s krutou úchylkou Hanti vytrhávat knihy z vazeb. 6-8 knih na reprízu padne,“ odhaduje Miroslav Hanuš, který si Hanťu zahraje.
„Proto jsme na naše představení nezvali žádné současné autory,“ významně dodal Jan Borna.

Z komorních inscenací Divadla v Dlouhé jistě dobře znáte, že jejich významnou složkou bývá hudba. Nebude chybět ani v této hrabalovské koláži. Jan Borna k tomu uvedl: „Něco jsme vytáhli přímo z Hrabalova díla, Hrabal totiž sem tam v textu něco z hudební oblasti zmíní. Náš dvorní muzikant Milan Potoček také krásně zhudebnil jednu z jeho básní, jež se stane jakýmsi leitmotivem celé inscenace. Interpretovat hudbu bude pohřební kapela. Zazní převážně vážná hudba, je tam Dvořák, Fibich, Liszt... a to všechno hrajou naši herci!“

Pro herce bylo samozřejmě nesmírně těžké poprat se i s těmi zvláštní slovosledy a vůbec slovníkem Bohumila Hrabala, který si ani moc nelámal hlavu s gramatickou správností. Miroslav Hanuš vzpomněl na Polední úděl, kde stylizované slovosledy spoluutvářely magii celé hry: „Je to podobně těžké jako u toho Claudela, je to text, kdy herci chodí a kopou do zdi, že jim to nejde. (Ale už jim to jde.)“

„Často jedno slovo se stává motivem pro další vyprávění. Vypravěči se oddají slovu a to slovo je vede...a to je právě hodně těžký herecky uchopit...,“ všímá si Jan Borna. Přitom to musí působit jako hospodské vyprávění...

Přijďte do Divadla v Dlouhé prožít jeden den ve sběrně, kde se scházejí různé existence... Příběh to sice nemá, ale co se tam děje, není náhodou... A nezvěte si k sobě domů Miroslava Hanuše, který s postavou Hanti prý natolik splynul, že má tendenci všude trhat knihy. (O kolegovi toto dobrácky roztrušuje Jan Borna.)

-mys-