Z tiskových konferencí

Cesta hry Mileny Štráfeldové Sestry B. na divadelní prkna nebyla zrovna přímočará, původně měla být uvedena v jiném divadle, počítalo se s jiným obsazením, inscenace měla vzniknout pod vedením jiného režiséra. Nakonec své útočiště našla v Divadle Troníček ve Vladislavově ulici. Jakousi druhou „zkušebnou“ pro vznik inscenace se stala jedna z kaváren v novém komplexu Quadrio, čili hned naproti, kde tvůrci a aktérky vedli dlouhé debaty o tématu a kde také proběhlo předpremiérové tiskové setkání. Hra s podtitulem Cesta k oknu v patnácti obrazech a tmách zachycuje klíčové okamžiky v životě slavné herečky Lídy Baarové a její mladší sestry Zorky Janů (vlastním jménem Zora Babková). Režisér Michal Bureš pro roli kontroverzní ikony českého filmu oslovil Janu Strykovou, Zorku ztvární Klára Sedláčková-Oltová.

Klára Sedláčková-Oltová, Jana Stryková, Milena Štráfeldová, Michal Bureš (foto: Michal Novák)

Na samém začátku byl jen obdiv malé dívenky ke starší sestře a touha ji napodobit. Nevinné sourozenecké škorpení, blízkost i odcizení, malé spory i souznění, okamžiky radosti i zklamání, běžné v každé rodině. Do života sester však zasáhly i velké dějiny... Historický exkurs v případě Lídy Baarové asi není nutný, fatální dopad situace na Zorku je však znám méně. Ve vypjaté poválečné atmosféře jí bylo s odkazem na její „sestru kolaborantku“ bráněno v další divadelní činnosti (traduje se, že jí herečtí kolegové z Divadla na Vinohradech ani nechtěli vpustit do divadla). Mladá herečka to neunesla a spáchala sebevraždu. Zorka „jen“ chtěla hrát divadlo a Lídě, která na patnáct měsíců skončila ve vězení za údajnou kolaboraci, nezbývá než si klást otázky... Klíčová věta „Copak za všechno můžu já?“ byla zkoušena až zcela na závěr, na základě celé dosavadní práce. Pro Janu Strykovou to možná byl boj, ale cíl je vlastně prostý: Aby zhodnocení konfliktu, všech příčin a následků bylo předáno divákovi.

Klára Sedláčková-Oltová, Jana Stryková (foto: Michal Novák)

Hra byla napsána v roce 2014 ke stému výročí narození Lídy Baarové. „Díky grantu Ministerstva kultury a podpory ze strany Nadace českého literárního fondu jsem si troufla být i producentkou,“ říká Milena Štráfeldová. „Hra začíná a končí rokem 1946 a psala jsem ji primárně o Zorce Janů. Celý ten příběh Lídy Baarové je myslím dostatečně znám, já jako autorka asi inklinuju zabývat se těmi „vedlejšími postavami“, zajímají mě osudy lidí, kteří žijí v pozadí těch slavných, včetně toho, jaké situace v životě jim to přináší. Nepochybně na to svoje sesterství velmi doplatila a v tom vidím hlavní konflikt hry – obě chtěli hrát. Říká to každá z nich, ale pro každou tato touha znamená něco jiného a každá za to jinak zaplatí. Text je průletem jejich osudy během patnácti let, ukazuje jejich rozdílné povahy a zejména to, jak každá jinak vnímala ten svět okolo. Ptáme se, kdo je oběť a co to znamená. Každý se na to může dívat jinak...“

„Je známo, že Lída si uměla užívat života, kdežto Zorka ne. Tato hra nehodnotí, kdo byl lepší, nebo horší, nabízí dva úhly pohledu, dvě jiné bytosti s jinou energií a jinou představou o životě,“ zamýšlí se Jana Stryková. Klára Sedláčková-Oltová k tomu dodává: „Mám z toho pocit, jako kdyby Lída byla to tělo a Zorka duše. A správně přitom není ani jedno. Zorku bychom mohli vynášet do těch andělských sfér. Jestliže ale žijeme nějak fyzicky v tomto světě, měli bychom umět v něm žít i jako duchovní bytosti. Zorce se to nedaří. Už jen proto nechci hodnotit ani soudit, navíc potýkala se s anorexií a prý i leukémií, její osud nebyl lehký. Fakt, že soudit nelze, byl tím, co nás při zkoušení bavilo asi nejvíce. Zkoumáme situace dvou hereček a jak různě na každou působí tytéž okolnosti.“

Klára Sedláčková-Oltová, Jana Stryková, Mariana Kuchařová, Milena Štrágeldová, Michal Bureš (foto: Michal Novák)

„Ta hra není citací Lídy Baarové nebo Zorky Janů,“ zdůrazňuje Milena Štráfeldová . „Jsou to v podstatě modelové situace, které mohou nastat v každém, nejen sesterském vztahu, kde je někdo méně úspěšný, zatímco ten druhý své ctižádostivé sny naplní. Také by mělo zaznít to nejdůležitější, i přese všechno měly se jako sestry samozřejmě rády.“

Měly společné zážitky, rodinné rituály, hra hledá ono podhoubí nevědomého zraňování se. Takové, že z toho druhému třeba i padá sebevědomí... „Tutéž situaci vnímají diametrálně jinak. Nejde o nenávist, konflikt utváří předurčenost na straně jedné a na druhé nedorozumění,“ poznamenal režisér Michal Bureš. „Inscenovat texty Mileny Štráfeldové je vždycky obtíž. Je to výzva. Jako historička shromáždila spoustu materiálu a věřte, že nerada se s tím loučí. Jako literární útvar je to krásné, s cestou ke vstupu na jeviště je to poněkud komplikované. Ne že by to nešlo, divadelnost tomu rozhodně nechybí, je však třeba zvažovat, které informace, jimiž nás autorka zavalí, jsou divadelně nosné, co dodává kontext, co je autorčin komentář. Tryznu za Zorku jsem na divadle rozhodně dělat nechtěl. Po první fázi (zmocnění se textu, ne prosím jeho zničení) jsme se pustili do vytvoření 15 obrazů rytmizovaných hudbou Lukáše Hurníka (inspiroval se meziválečnou modernou). Zbývalo nevytvořit kopie Baarové ani té Zorky, zároveň se vyvarovat civilního herectví - vše totiž chceme nahlížet v duchu 30. až 40. let. A všechna ta nedorozumění mezi oběma sestrami či křehkou psychickou konstituci té mladší z nich třeba i zveličit například snovou stylizací.“

Klára Sedláčková-Oltová, Jana Stryková (foto: Michal Novák)

-mys-