Z tiskových konferencí

Matthieu Delaporte a Alexandre de La Patellière tvoří autorský tandem od roku 1991. Prosadili se především na filmovém poli – jako scenáristé a režiséři. Le Prénom (Jméno) byla jejich první divadelní hra. S úspěchem byla v roce 2010 inscenována v Paříži; od té doby potěšila diváky v šestnácti dalších zemích. Ještě s větším ohlasem se setkala filmová verze Jména, kterou oba autoři v úlohách režisérů natočili v roce 2012. Městské divadlo Brno uvede tuto komedii v české premiéře, avšak není bez zajímavosti, že zároveň po této hře sáhlo divadelní uskupení "Divadlo Verze", které ji odpremiéruje v pražském Divadle Palace také ještě tento měsíc. Různé jsou však použité překlady, MdB zvolilo ten od Petra Christova, a i ten dramaturgie divadla dost upravovala.

V brněnské inscenaci hrají Martin Havelka (Vincent), Alena Antalová (Elisabeth), Viktor Skála (Pierre), Jakub Uličník (Claude) a Viktória Matušovová (Anna).

Jakub Uličník, Petr Gazdík (foto: Michal Novák)

„Jméno je vtipná, nelítostná, dojemná i chytrá hra o mužích, ženách a jejich vztazích je z rodu rychlopalných konverzaček; stojí na brilantních dialozích a vychází z faktu, že s příbuznými, partnery a přáteli je to jako s knihami: mít je doma ještě neznamená mít je přečtené,“ přibližuje dramaturg Jiří Záviš. „Má se za to, že mezi dobrými přáteli a příbuznými se dá bez problémů a bez omezení mluvit o všem. Zvlášť když se jedná o kulturní lidi. Excelentní, kousavá, směšná a místy i surová komedie Jméno, napsaná v nejlepší francouzské tradici, nás vyvede z tohoto omylu a nabídne ironický pohled na několik reprezentantů těchto kulturních lidí, kteří se sebevědomě domnívají, že jsou svobodomyslnost a tolerance sama, že netrpí žádnými předsudky. Jedna informace vyvolá vpravdě melu, chaos, ba hysterickou atmosféru. Náhle se zdá, že hranice civilizované konverzace jsou překročeny. Ale co už se nezdá, co je nadmíru evidentní, je to, že středostavovské předsudky jsou silnější, než se zúčastnění liberálové domnívají. Výměna názorů eskaluje, překvapení stíhá překvapení, z rodinných skříní vypadávají rozliční kostlivci, překvapivá tajemství a praní špinavého prádla doprovázejí upřímné zpovědi, až to bolí. Přátelská slezina se stává noční můrou všech zúčastněných...“

Ano, je to komediální hra podobného ražení, jako je například Bůh masakru, kterou diváci bezpochyby již velmi dobře znají (v České republice ji uvedlo již deset divadel!). Také Jméno začíná banálně a až po několika minutách startují předsudky, rodinná večeře (podle marocké kuchyně) se zvrhává...

Martin Havelka, Jiří Záviš (foto: Michal Novák)

„Komedie Jméno končí skoro jako drama a humor je v té absurditě, že je to možné. A možná podobné zážitky máte i ze svého života. Kolem té večeře se krásně ukáže, jaké jsou mezi těmi lidmi vztahy. Je to komedie také o ješitnosti, ale zároveň vztahy těch lidí jsou natolik pevné, že se nakonec dokážou opět spojit. Tento moment se mně osobně velmi líbí,“ říká Petr Gazdík, pro něhož jde už o druhou činoherní režii. A je to proti muzikálu Lily, který inscenoval před pár týdny a kde mj. „kočíroval“ na padesát dětí, prý obrovské zklidnění. Většina zkoušek si tak mohla dovolit začít diskusí, pohodovou rozpravou o postavách, kdy herci postupně přecházeli do interpretace divokého textu. Je jasné, že klíčová na celé inscenaci, která vhlíží do něčeho, co se děje v tomto okamžiku, je maximální autenticita, kde sebemenší přehrávání komediálních situací nebo nepřirozené deklamování textu by hodně rychle zhatilo celou společnou práci.
„Tato komedie je cenná v tom, že předkládá situace, které každý z nás někdy prožil, i proto se to nedá hrát na efekt pro diváka,“ potvrdil Viktor Skála. „Nebo je to také divadlo hrůzy, neboť hrajeme situace, které děláme, když si myslíme, že nejsme vidět,“ dodal Martin Havelka.
„V každé replice je obsažen zásadní emocionální rozměr, herci musí jasně a konkrétně tu emoci vyjádřit. A divák by zde měl být v roli voyera. Vše se děje v „reálném čase“. Nedá se to přerušit, budeme hrát tentokrát bez pauzy,“ upozorňuje Petr Gazdík.
„Bez osvojení textu, až zautomatizování všech těch replik, včetně návazností, se ty situace prakticky nedají zahrát. Ale už to docela umíme,“ říká Viktor Skála.

Reálná také bude konzumace marockých jídel. „Bez malého sponzorství se neobejdeme,“ usmívá se Petr Gazdík. „Už na zkoušky herci nosí nějaké dobroty ze své domácí kuchyně. Musí to tam být, je to zásadní prvek inscenace. A vlastně si herci užijí jen předkrmu, pak už je ta hádka v takové palbě, že další chody na stole zůstávají netknuty...“

Na stole před herci se tak objeví například sefa, faláfel, hummus, kuskus, zallouk, tajin... „Konečně jsem zjistil, co je to ten zallouk, hned se mi otevřely všechny komnaty mé postavy,“ vtipkuje Viktor Skála.

-mys-