Z tiskových konferencí

Jizvy a závaží minulosti
vydáno: 26.5.2015
Současný německý dramatik Marius von Mayenburg, dvorní dramaturg berlínského Schaubühne Theater (a také příležitostný režisér) napsal hru Kámen (v originále Der Stein) u příležitosti 20. výročí pádu Berlínské zdi – jednoho z nejznámějších symbolů svržení totalitních režimů ve střední Evropě. Hra tedy nepatří mezi jeho žhavé novinky, přesto její mrazivá aktuálnost, téma násilného vysidlování, zabavování majetků a opětovné navracení rezonuje i u nás. Onu aktuálnost ostatně potvrzují nedávné oslovské výroky dvou členů socdem, z nichž jeden si dokonce brousí zuby na prezidentskou kandidaturu. Nebo stačí si uvědomit, jak šovinistická karta je využívána v nejednom politickém boji.

Je rok 1993 a Heidrun se svou starou matkou a pubertální dcerou se vrací do svého rodného domu. Má to být nový začátek jejich života. Jenže v domě ožívají obrazy z minulosti, na povrch se dostávají staré křivdy. Dům se tak stává jednou z hlavních postav. Je mlčícím nositelem lidských osudů, ve kterém se příběh, zabírající časové období od nástupu fašismu až po nedávnou minulost, odehrává. Na scéně Stavovského divadla retrospektivní ságu budou vyprávět Lucie Žáčková, Kateřina Winterová, Martin Pechlát, Jana Preissová, Antonie Talacková a Elizaveta Shvachko.

Tomáš Staněk, Michal Dočekal, Kateřina Winterová, Iva Klestilová (foto: Michal Novák)
Tomáš Staněk, Michal Dočekal, Kateřina Winterová, Iva Klestilová (foto: Michal Novák)


Inscenaci nastudoval režisér Michal Dočekal, pro něhož to je závěrečná kapitola, kterou napíše v činohře Národního divadla v pozici jejího uměleckého šéfa. K Mayenburgovu textu říká: „Na hře Kámen je přitažlivé téma paměti, která si různě upravuje minulost. Německá moderní historie – zejména odehrává-li se hra v Drážďanech – je zároveň historií středoevropskou, a tudíž částečně i naší. A naším tématem jsou, či by měly být, jizvy a závaží minulosti. Nestrávená a nezpracovaná minulost se pořád vrací, jak kdyby nám něco leželo v žaludku. Třeba kámen.“

Hra Kámen se pohybuje v širokém časovém rozmezí. „Není to vyprávění chronologické, jednotlivé obrazy na sebe časově nenavazují, ale přeskakují z desetiletí do desetiletí. Autor nedává ty informace, ve kterém jsme roce, ale pochopíte to. Určitý klíč nám k tomu autor připravil. Odolávali jsme pokušení zobrazovat letopočet například pomocí projekce. Pochopili jsme, že nepopisné inzerování je součástí jisté rozkoše z vnímání té hry. Nemusíte nesporně vědět, ve kterém roce se daná situace přesně odehrává. Tento princip je jedním z hlavních stavebních kamenů této hry. Hercům ani není dána možnost, aby se převlékli, přemaskovali, vše zůstává jenom na hereckých prostředcích a v tom je, myslím si, i jistá teatrální přitažlivost celé hry. Úkoluje herečky, aby ztvárnily své postavy ve velkém věkovém rozpětí. I v tom je ta hra výjimečná. My jako diváci pak máme možnost vidět a slyšet tu postupnou manipulaci a postupné vytváření té pseudolegendy, která zbytní... Když tohle vidíme na ploše 35 scén a řekněme jedné a tři čtvrtě hodiny, tak v tom naleznete i jistý paradoxní humor,“ říká Michal Dočekal.

Kateřina Winterová k tomu dodala: „Je to technická záležitost, jak ztvárnit jednotlivé roky na tak malém prostoru. Důležité je mít nějakou průpravu, abychom mohly ty postavy ztvárnit střihově. Nebylo cílem, aby vše bylo technicky dokonale provedeno, spíš to byla jenom pomůcka k myšlení v daný čas. Dvacetiletý člověk vnímá souvislosti a přemýšlí v souvislostech úplně jinak, než třeba v padesáti. Vedle toho samozřejmě bylo podstatné nasát informace z rozličných dokumentárních filmů, přestože přímo tento obsah se v té hře neukazuje. Historické souvislosti je třeba pochopit, abyste takovou hru vůbec mohli začít zkoušet.“

Michal Dočekal, Kateřina Winterová (foto: Michal Novák)
Michal Dočekal, Kateřina Winterová (foto: Michal Novák)


Malá velká hra, která zobrazuje dějiny 20. století na privátním půdorysu, se odehrává v nedalekých Drážďanech. I když i zde opět platí, že přímo se to v textu neříká, ale ze souvislostí to vyplyne. „Drážďany s námi mají mnoho společného, zůstaly v té části Německa pod komunistickou mocí. Není to hra, která by jenom opisovala historii, je to hra, která je zajímavá svým příspěvkem k tématu kolektivní paměti. Ptá se, jak se společnost vyrovnává s jizvami a šrámy minulosti a jakým způsobem individuální i kolektivní paměť tuto minulost přetváří k obrazu, který vyhovuje aktuální společenské situaci a aktuální interpretaci. Mayenburg nám ve své hře ukazuje, jakým způsobem se ta paměť, vzpomínky a vůbec historie posunuje, přetváří, formuje a deformuje,“ zdůraznil Michal Dočekal.

-mys-