Počet komentářů: 0
Nový komentář

Za oponou

Krev je krev
[vydáno: 15.5.2017]
Zapadlý kraj Moravských Kopanic pozvolna vydává svědectví o ženách, které „bohovaly“. Některé ženy z osady Žítková údajně uměly nahlédnout do dějů budoucích či zlomit kouzla škůdců a uhranutých jedinců, jejich věhlas však vycházel z praktik nečarodějných, byly léčitelkami a vyznaly se v léčivých bylinách. Poskytovaly dobré rady, žily a myslely v sepjetí s přírodou a pomáhaly i ve věcech milostných. Dnes už bohyně na Žítkové nejsou. S poslední žítkovskou bohyní – s paní Irmou Gabrhelovou (zemřela na počátku roku 2001), zmizel jedinečný úkaz lidové magie, jaký tou dobou neměl v středoevropském prostoru obdoby. Kolem přelomu století odešly bohyně z tohoto světa jedna po druhé, potichu a takřka nepozorovaně dozněl jejich příběh. Zato se začali objevovat „taky turisté“, kteří by nejraději vlezli do chalup bez dovolení...

Téma „Žítkovských bohyní“ precizně zmapoval spisovatel a folklorista Jiří Jilík. Kopaničářské vědmy, léčitelky a zaříkávačky však do širšího povědomí protlačil až román mladé spisovatelky Kateřiny Tučkové, která podmanivě a napínavě spojila fikci s realitou. Knižní senzace roku 2012 byla na světě (vedle Ceny Josefa Škvoreckého román získal ocenění Český bestseller 2012, Magnesia Litera v kategorii „Kosmas Cena čtenářů“ a Cena čtenářů České knihy).

Téma okamžitě oslovilo i divadelního režiséra a autora (v současnosti uměleckého šéfa pražského Švandova divadla) Dodo Gombára, snad i proto, že oblast s jedinečným geniem loci navštívil těsně před tím, než tam vtrhli turisté s fotoaparáty.
Jak číst tuto inscenaci... Neřešte skutečnost, nepátrejte, jak to bylo a co je a není pravda, podstatná tady je divadelní imaginace a kouzlo ´vytvořené´ legendy. „K tématu se klidně budu vracet i v budoucnu, to je podobné jako s Merlinem, který také nabízí nevyčerpatelnost a různé možnosti uchopení. Žítkovské bohyně jsou prostě dobrá hmota pro jeviště. Nechci, aby to znělo chladně, ale neinscenujeme fakta, jenom děláme divadlo.“

Dodo Gombár román Žítkovské bohyně adaptoval v roce 2014 pro svou inscenaci ve zlínském Městském divadle. Je příznačné, že téma jako první zpracovalo a inscenovalo divadlo ze stejného kraje.

Zdena Herfortová
Zdena Herfortová


A nyní následuje ta jistě nejdůležitější informace. Pro Městské divadlo Brno Dodo Gombár připravil z gruntu nový text s výmluvným podtitulem Krev je krev. Zcela jiná je i celková koncepce inscenace. „Ačkoli Zlín je pro mě srdeční záležitost a rád v této (stále hrané) inscenaci sleduji famózní zlínské herečky, je to pro mě uzavřená kapitola z roku 2014. Nyní mám pocit úplně nového zážitku... Vůbec se mi nechtělo to jenom recyklovat, dělat něco přes kopírák či využít konstanty, které snad fungují ve zlínské inscenaci. Tato stopa patří Zlínu.
Zatímco před třemi lety jsem měl pocit, že ten velký epický rozměr má být v inscenaci zhmotněný, teď se mi spíše zdá, že to velké gesto příběhu má být koncentrované do jakéhosi tušení. Práce s náznakem, namísto naservírovaného dějového oblouku, je zároveň naší výzvou k hlubší myšlenkové spoluúčasti diváků.“


„Hlavní postavou i této nové dramatizace (stejně jako knižní předlohy) zůstává Dora Idesová, poslední ženský výhonek rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila. Vystudovala etnografii a rozhodla se o nich napsat vědeckou práci. Při pátrání po svých předcích odhaluje neuvěřitelné osudy i souvislosti a přes ně objevuje nejenom stále stejné modely lidských povah a jednání, vysvětlení mnohých událostí, ale najmě sebe samu. Rozpoznává i temné stránky těch, které patřily mezi bohyně. Minulost ožívá až s palčivou intenzitou. Mrtví Dořina rodu se vracejí a mluví k živým, paměť se křísí, nic není zapomenuto; každý detail, který hlavní hrdinka objeví, má svůj hluboký smysl a žene Doru dál. Rozplétajíc úděly žítkovských žen, pomalu, a neodvratně zjišťuje, že i ona je součástí tajemné tradice, třebaže sama se bohyní nestala. A taktéž tuší, že před osudem není úniku,“ přibližuje dramaturg Jiří Záviš.

Nová dramatizace přivádí na jevišti dvě Dory Idesové (jako dívku a jako mladou ženu). Dalším podstaným rozdílem je redukce postav, s dominací ženského obsazení (jedinou mužskou postavu ztvární Vojtěch Blahuta, která ale mužem úplně není...).

Dodo Gombár k tomu uvedl: „Výhradně ženské obsazení vymezuje hranice té zkušenosti. Lépe se identifikují přes alter ego, ukazují dvojlomnost těch figur. Jiný je také spouštěč příběhu. Posilujeme napětí mezi minulostí a přítomností, inscenace proto bude řekněme více psychedelická, bude mít rozměr temného snu. Důsledně se snažíme o budování hrany mezi skutečností a tím, co je vyfabulované, zároveň však posilujeme pohled dopředu. Ukázalo se, že nedostatek mužského vyzařování povede k většímu sevření ženských osudů, je to, jako byste po Lorcově Krvavé svatbě inscenovali Dům Bernardy Alby. Druhá část vyprávění je zlínské verzi textově nejvíce podobná, jen interpreatce je opět jiná. V neposlední řadě jiné obsazení do toho otiskuje úplně jinou stopu...“

Režiér se také nechal slyšet, že o představitelce Irmy Gabrhelové měl jasno od samého začátku. Ztvární ji Zdena Herfortová. Všechny ostatní role byly obsazeny po konzultaci s dramaturgií MdB, na některé menší role pak byly vypsány konkurzy.

„Jak se tak dívám po kolegyních, shodujeme se v tom, že celý proces zkoušení je pro nás zvláštní, ale i nesmírně inspirativní,“ říká Zdena Herfortová. „...Přečetla jsme k tomu všechno, Jílka i Tučkovou, procházela jsem si různými fázemi vztahu k těm příběhům vzácným, osudům normálním i proklatým. Se závěrem, že vůbec si nedovedu představit, jak by to mohlo vypadat na divadle. Režisér nás naštěstí vede, scénář se vyvíjí, je to zkoušení založené i na určité volnosti či se zapojením meditativních momentů. Přála bych si, aby diváci na to koukali stejně fascinovaně jako my.“

Roli Dory Idesové v dospělém věku si zahraje Svetlana Janotová. V dalších postavách uvidíte Radku Coufalovou, Ivanu Vaňkovou, Eriku Kubálkovou, Alenu Antalovou, Katarínu Ptáčkovou, Evu Jelínkovou, Drahomíru Hofmanovou, Elišku Skálovou a Nikol Wetterovou.

Zajímavý bude i scénografický koncept inscenace, pod kterým je podepsaná uznávaná výtvarnice Eva Jiřikovská. „Její specifický rukopis vytvořil prostor, který je dramatický sám o sobě. Skvěle se s tím pracuje, ať jste dramaturg nebo režisér. Hlavním prvkem scény bude časoprostorová a důsledně se situacemi provázaná klec, která se postupem času rozkládá,“ nastiňuje dramaturgyně Martina Kinská.

Kdo jste viděli zlínskou inscenaci (pravidelná hostování v Brně i Praze!), víte, že se vyznačuje velmi neobvyklou délkou přesahující tři a půl hodiny (které i tak utečou jako by nic). Nová dramatizace a jiné pojetí přinesou změnu i v tomto punktu: inscenace na Činoherní scéně MdB bude mít časový rozsah o poznání kratší (délka představení nepřesáhne tři hodiny).

.....
foto: Michal Novák



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.