Z tiskových konferencí

V 2. ročníku udílení Cen Alfréda Radoka nenašla inscenace režiséra Miroslava Krobota Rok na vsi přemožitele. Miroslav Krobot tuto z dnešního pohledu již legendární inscenaci připravil v Národním divadle (1993), kde tehdy působil jako kmenový režisér. Je zároveň autorem dramatizace této rozsáhlé románové kroniky bratří Mrštíků. Pracoval na ní, jak sám říká, deset let. „Dvakrát jsem ji zavrhl a usoudil, že to vůbec nejde. Teď mě k tomu vyprovokovali kolegové. Zvolil jsem tři základní dějová pásma: osud Rybáře a Vrbčeny, starostova syna Antoše, jeptišky Amáty. Na ně se nabalují osudy ostatních, jejich rodin, lásek a nepřátel,“ napsal Miroslav Krobot do programu k tehdejší inscenaci. Na pražských divadelních prknech se Rok na vsi od té doby neobjevil a v regionálních divadlech po Krobotově dramatizaci, která se dá chápat jako svébytné dílo, sáhli v posledních letech v Kladně a ve Zlíně.

Roman Zach (foto: Michal Novák)

„Když jsme v tomto divadle začínali, naší takovou pilotní inscenací byl Šumař na střeše. To představení nám už zase začíná stárnout, proto jsem toužila, aby naši herci opět dostali nějaký zásadní impuls a nazkoušela se inscenace, která spojí celý soubor Fidlovačky,“ říká ředitelka Divadla Na Fidlovačce Eliška Balzerová a pokračuje: „Vzniklo, doufáme, krásné společné dílo a věříme, že všechna ta atmosféra či energie, které zkoušení provázely, se přenesou i na diváky. Rok na vsi je hra o nesmírné lásce, je to hra o soužití podle ročních období, naznačuje, že bychom měli přírodu více poslouchat, a také je to hra o chybě, za kterou se zaplatí. Žijeme trochu ve zbabělé společnosti, kde je běžné, že po chybách se utíká a odmítá odpovědnost, kdežto postava z této hry sice udělá z lásky chybu, ale situaci vyřeší po svém. Naivně si myslím, že divadlo by mělo umět nabídnout vzor, jakýsi přenos morálky směrem k okolnímu světu.“

„Miroslavu Krobotovi se podařilo vytvořit z jednotlivých střípků příběhů klasického díla výjimečně působivou mozaiku lidských osudů. Drama Rok na vsi se tak může směle řadit k tomu nejlepšímu z evropské divadelní klasiky,“ říká o dramatizaci dramaturgyně Adéla Šotolová.

Život Habrůvky je typický pro tehdejší moravskou vesnici, pro její sociální rozvrstvení, názory, těžkosti všedních dnů, stejně jako radosti sváteční pohody. Je to tedy nejen umělecké dílo, ale i přesný dokument, a to jak bohatým záběrem tematickým, tak způsobem podání. Na jevišti se objeví nespočetné množství figur a figurek, typů a charakterů, nazíraných s úctou, láskou, humorem, účastí i odstupem.

Děj samotný výrazně rytmizuje koloběh přírody, která se stává další hrdinkou. Příroda udává řád v Habrůvce, ale i v celém Roku na vsi. Význam přírodního plynutí je zdůrazněný i strukturou kroniky, jež začíná říjnem, kdy se sklízí úroda a končí po žních v září, na sklonku léta. Na pozadí zvyků, svátků a tradic prožívají obyvatelé Habrůvky svoje komické, dojemné i kruté osudy. Když do harmonie přírodního koloběhu vstupují lidské vášně, slabosti a touhy, mění se malá poklidná vesnička na dějiště velkého dramatu lásky, zrady, i naděje na odpuštění.

Děj románu se odehrává ve vsi Diváky, což je skutečná existující obec v samém srdci jižní Moravy. Místní obyvatelé jsou hrdí, že se hraje o jejich předcích. Dokonce se přijedou na představení Fidlovačky podívat...

setkání s herci na jevišti Fidlovačky (foto: Michal Novák)

Do hlavních rolí Rybáře a Vrbčeny obsadil režisér Pavel Šimák hostujícího Romana Zacha a Barboru Mošnovou. Nabídku na roli Rybáře v Roku na vsi Roman Zach dlouho nezvažoval: „Když mi zavolala ředitelka Divadla Na Fidlovačce Eliška Balzerová a nabídla roli Rybáře v Roku na vsi, dlouho jsem se nerozmýšlel. Je to krásný text a silný příběh. Navíc v Krobotově inscenaci, kterou připravil v 90. letech v Národním divadle, hrál tuto roli Boris Rösner. Můj pedagog na DAMU, kterého jsem si velice vážil. Inscenaci jsem samozřejmě viděl, byla to vlastně součást studia. Střípky jednotlivých scén mám stále živě v paměti. I proto je to pro mě výzva.“ V dalších rolích se představí např. Sandra Pogodová, Marie Doležalová, Aneta Krejčíková, Ladislav Županič, Lukáš Rous či Denny Ratajský. V inscenaci dokonce bude účinkovat i jeden „pamětník“, na jevišti Národního si malou roličku tenkrát zahrál Jiří Ployhar, který nyní nastudoval podstatně větší roli Kunzeho. Výraznou a důležitou součástí inscenace je hudba Marka Doubravy - tentokrát i v živém podání.

Předloha je bezesporu archaická, divák tak může nabýt pocitu, že sleduje starou hru. Opak je pravdou! Kromě toho, že Krobotův autorský přepis není vzdáleného data, je o základních věcech a témata jsou zcela současná, jak je vypočítává Pavel Šimák: „Láska, smrt, nenávist, peníze, korupce, politika, nemanželské děti... Možná vás tato nálož vyděsí, ale současnost to může podepsat se vším všudy...“

Roman Zach, Pavel Šimák (foto: Michal Novák)

Nelze zapomenout na hodně specifický jazyk inscenace. Na první čtené dokonce hercům byly rozdány návody s malůvkami, jak mluvit. Budou pražští herci „bojovat“ s nářečím? „Byl to samozřejmě těžký úkol, protože už jazyk předlohy je jakoby umělý, Mrštíci jej kompilovali z několika nářečí,“ vysvětluje Pavel Šimák. „Miroslav Krobot spolu s herci Národního divadla to tehdy trochu zjednodušil, ale pořád ten jazyk má svá jasná pravidla. Pro herce to bylo trošku mučeníčko, museli jsme dodržet zákonitosti intonování a brát na vědomí, že jazyk hry je organickou součástí celku. Pro mě (pocházím ze západních Čech) je to skoro „cizí jazyk“. Ale na divadle je to jakási poezie, která dává hercům vyprávěcí nástroj, a jako s každým nástrojem je třeba se naučit zacházet, aby nakonec byl nositelem určitého poslání.“
Jediný, kdo údajně dostal připomínku „moravismů ubrat“, je Sandra Pogodová, původem z Hané. A na konci zkoušení tím umělým nářečím herci mluví prý už i mimo divadlo...

„Důležité je spíše to, aby svět té vesnice byl autenticky a s určitou poezií předveden,“ poznamenal Pavel Šimák. „A také je třeba zapomenout na Mrštíky a poslouchat Krobota,“ doplnil Dalimil Klapka, představitel Chocholáče. Malou perličku přidala ještě ředitelka Balzerová: „Když jsem panu Krobotovi volala, že si jeho hru budeme brát do ruky, zeptala jsem se ho také, proč se to moc nehraje. Odpověděl: ´Protože se toho bojíjó...´“

ukázka z představení (foto: Michal Novák)

ukázka z představení (foto: Michal Novák)

Oproti verzi, která se kdysi hrála v Národním divadle, inscenace Fidlovačky přece jen malinko bude mít upravený rozsah. Cílem inscenátorů je dostat se k jádru konkrétních postav, jít na dřeň bytí. K tomu by mělo napomoci i scénografické řešení, vytvářející spíše prázdný, magický prostor, který bude pracovat s artefakty. Herecký projev má být krví té inscenace...

„Souhlasím, že téma hry je velmi současné, je paralelou k tomu, co ani nám není neznámé. Ve hře je obsaženo, co nás štve, obtěžuje nebo čím žijeme a jak vnímáme otázky morálky. Jasně že něco je licenčním způsobem dotvořeno a hra vlastně nepřináší žádný „objev“, jen přibližuje přirozený kolorit, nutno dodat, že hodně věrný. Ukazuje věci banální, přesto zásadní,“ řekl na závěr Roman Zach.

-mys-