Z tiskových konferencí
Divadlo Komedie se profiluje jako Centrum východní dramatiky, tudíž to nevylučuje ani pohled na soudobou českou tvorbu. V režii Vojtěcha Štěpánka zde bude uvedena hra Penis pravdy, lehce absurdní, černá a groteskní moralita, jež popisuje praktický dopad nesmrtelnosti na vzorku ostravských obyvatel. Příběh je v podstatě variací na známou pohádku Dařbuján a Pandrhola, základním motivem je přátelství tchána a zetě - smrťáka. Vše funguje dobře do momentu, kdy se smrťák rozhodne odvést si dědečka, z jehož sociálních dávek si rodina pořizuje krásné věci, například plazmovou televizi. Tak smrťák končí zaletován ne v sudu, ale v boileru na vodu a na celý svět, v jehož centru stojí Ostrava, dopadá nesmrtelnost. Děti se pro zábavu bodají nůžkami na výtvarku, sebevrah nevěřícně vstává po pátém skoku z desátého patra živ a zdráv. Příběh nabere v pravdě světový rozměr ve chvíli, kdy je smrťák, coby masový vrah, vydán přes nejrůznější instance až do OSN, která vyhlásí celosvětové referendum, v němž si lidstvo má odhlasovat, chce-li být smrtelné, či ne... Za román Penis pravdy 2012 byl Pavel Göbl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého.
Hra spisovatele, scénáristy a filmového režiséra Pavla Göbla vzešla z této jeho novely, která oklikou přes rozhlasovou dramatizaci nyní dostává i divadelní podobu. Inicioval ji režisér a ředitel Divadla Komedie Vojtěch Štěpánek. „Někdy v roce 2010 jsme museli pro nemoc zrušit reprízu Goethova Fausta ve Strašnickém divadle a během několika málo hodin vymyslet náhradní program. Napadlo mě zavolat Pavlu Göblovi a požádat ho, aby přijel udělat pro nás autorské čtení. Přijel a četl ze své knihy Penis pravdy. Od té doby mi myšlenka na dramatizaci této knihy ležela v hlavě, jelikož jedním z našich programových cílů je pracovat také s českou beletrií, zkusit posunout některá díla někam dál, do nových forem, což se právě v tomto případě stalo. Pavlova knížka je od divadla hodně vzdálená, je to obsáhlé filozofické dílo, které se odehrává na mnoha místech, v mnoha časech, obsahuje opravdu mnoho postav a mnoho dějových linek. Knížku můžete odložit na stolek, sledování filmu přerušit, divadlo se musí naplno odehrát teď a tady. A tak práce na dramatizaci byla taková, že zatímco Pavel neustále přicházel s novými a novými nápady, já mu oplácel cenzurou. Divadlo musí mít schopnost něco odvyprávět na přesně daném prostoru a s malým počtem osob.“
Autor pochází ze Slovácka, příběh lokalizoval na Ostravsko, třetina hry je ve slovenštině...
„Volba Ostravska vznikla z té věty, že těžní věže jsou Eiffelovkami chudých... a pak i kvůli tomu, že bylo zapotřebí nalézt region, kde bude uvěřitelné, že Anděliny rodiče jsou pevně věřící katolíci – tedy poblíž Polska, například. Ostravsko se stalo jakýmsi průsečíkem toho, co si příběh sám diktoval. I když není nikde jmenováno – je přítomno „pouze“ v jazyku. Slovenština má jiný význam – knížka i hra měly svůj částečný předobraz v natočeném, ale nedokončeném filmu stejného jména. Hra i knížka má tři části. První a poslední nemá s tímto filmem pranic společného. Střední část je jakýmsi pokusem o záchranu aspoň zlomku z toho díla, které jsme kdysi natáčeli s Jiřím Fedurcem na Slovensku. Takže dialogy byly napsány slovensky a mně se to prostě nechtělo překládat... a taky to má jisté kouzlo. Zásadní rozdíl mezi knižní podobou a touto divadelní hrou je v tom, že střední slovenská část je radikálně zkrácena a pozměněna,“ vysvětluje Pavel Göbl.
Hra je napěchovaná paradoxy. Tím stěžejním je referendum o nesmrtelnosti s kladným výsledkem, což má za následek, že lidstvo započne směřovat k faktickému vyhubení. Naopak je-li člověk smrtelný, pak přežije. A paradoxem také je například to, že hercům údajně jde mnohem líp zvládnout slovenštinu než „ostravačtinu“. Bude to dáno tím, že nic takového vlastně neexistuje a autor vůbec nezastírá, že stejně jako bratři Mrštíkové v Maryše stvořil jakési umělé nářečí, které snad může připomínat intonaci mluvy či slova slezského regionu. (Najatý „jazykový poradce“ herec a mim Vojta Švejda, rodák z Ostravy, nic nenamítal, prý herci ostravský dialekt trefili dobře.)
Penis pravdy je moderní adaptace známé pohádky, převyprávěné neotřelým způsobem. „Ale Drda také kradl,“ obhajuje se Pavel Göbl. Vojtěch Štěpánek k tomu dodal: „Přestože předobraz je v žánru pohádky, inscenace bude drsná a věcná. Transponujeme vše do dnešních poměrů, ukazujeme dnešní lidi a téma chceme vyložit bez pohádkového balastu. Když se podíváte na příčiny a následky základní zápletky, tak z toho vážně mrazí...“
Proč zrovna „Penis pravdy“? Podivný, lascivní název má vysvětlení (odhalíte jej v knize i v inscenaci). Ale chcete-li od autora rozbor svého díla, moc nepochodíte: „Já moc nemyslím, když píšu,“ směje se Pavel Göbl. „Pak mi Tomáš Zmeškal, kolega spisovatel, vysvětlil, že v Penisu pravdy jsou tři roviny: jedna je filozofická, druhá sociální, třetí morální. Filozofická, že by se člověk neměl dotýkat věcí, které jsou nedotknutelné. Moralita je to asi taky z toho důvodů a sociální...víme, jak se také žije. Dvě hlavní postavy jsou šťastní blbové. Nevytvářím ale něco jako karikatury socek, vždyť i tito lidé mají svou vlastní důstojnost. Abych to více rozebíral, ode mě nechtějte, jsem zvyklý si ze všeho dělat srandu.“
Každý by asi začal přemýšlet o nesmrtelnosti, kdyby snad měla nastat. „Asi by přicházely takové myšlenky, jak to přinese osvobození od strachu, zatímco smrtelnost orámuje prostor a je výzvou, jak život prožít. Nebo že by ti samí lidé byli tady i za sto dvě stě let...a že je to strašná představa. Na postavách ze hry je zajímavé, jak si tohle všechno vyloží jejich jednoduchý mozek, velmi racionálně! K tomu sobecky přemítá, co obě varianty znamenají konkrétně pro něj. Líbí se mi, jak Pavel píše. Má schopnost zkombinovat velké duchovní obrazivé věci s naprosto ušmudlanými způsoby řešení,“ říká Vojtěch Štěpánek.
-mys-
Hra spisovatele, scénáristy a filmového režiséra Pavla Göbla vzešla z této jeho novely, která oklikou přes rozhlasovou dramatizaci nyní dostává i divadelní podobu. Inicioval ji režisér a ředitel Divadla Komedie Vojtěch Štěpánek. „Někdy v roce 2010 jsme museli pro nemoc zrušit reprízu Goethova Fausta ve Strašnickém divadle a během několika málo hodin vymyslet náhradní program. Napadlo mě zavolat Pavlu Göblovi a požádat ho, aby přijel udělat pro nás autorské čtení. Přijel a četl ze své knihy Penis pravdy. Od té doby mi myšlenka na dramatizaci této knihy ležela v hlavě, jelikož jedním z našich programových cílů je pracovat také s českou beletrií, zkusit posunout některá díla někam dál, do nových forem, což se právě v tomto případě stalo. Pavlova knížka je od divadla hodně vzdálená, je to obsáhlé filozofické dílo, které se odehrává na mnoha místech, v mnoha časech, obsahuje opravdu mnoho postav a mnoho dějových linek. Knížku můžete odložit na stolek, sledování filmu přerušit, divadlo se musí naplno odehrát teď a tady. A tak práce na dramatizaci byla taková, že zatímco Pavel neustále přicházel s novými a novými nápady, já mu oplácel cenzurou. Divadlo musí mít schopnost něco odvyprávět na přesně daném prostoru a s malým počtem osob.“
Markéta Bidlasová, Pavel Göbl, Vojtěch Štěpánek (foto: Michal Novák)
Autor pochází ze Slovácka, příběh lokalizoval na Ostravsko, třetina hry je ve slovenštině...
„Volba Ostravska vznikla z té věty, že těžní věže jsou Eiffelovkami chudých... a pak i kvůli tomu, že bylo zapotřebí nalézt region, kde bude uvěřitelné, že Anděliny rodiče jsou pevně věřící katolíci – tedy poblíž Polska, například. Ostravsko se stalo jakýmsi průsečíkem toho, co si příběh sám diktoval. I když není nikde jmenováno – je přítomno „pouze“ v jazyku. Slovenština má jiný význam – knížka i hra měly svůj částečný předobraz v natočeném, ale nedokončeném filmu stejného jména. Hra i knížka má tři části. První a poslední nemá s tímto filmem pranic společného. Střední část je jakýmsi pokusem o záchranu aspoň zlomku z toho díla, které jsme kdysi natáčeli s Jiřím Fedurcem na Slovensku. Takže dialogy byly napsány slovensky a mně se to prostě nechtělo překládat... a taky to má jisté kouzlo. Zásadní rozdíl mezi knižní podobou a touto divadelní hrou je v tom, že střední slovenská část je radikálně zkrácena a pozměněna,“ vysvětluje Pavel Göbl.
Hra je napěchovaná paradoxy. Tím stěžejním je referendum o nesmrtelnosti s kladným výsledkem, což má za následek, že lidstvo započne směřovat k faktickému vyhubení. Naopak je-li člověk smrtelný, pak přežije. A paradoxem také je například to, že hercům údajně jde mnohem líp zvládnout slovenštinu než „ostravačtinu“. Bude to dáno tím, že nic takového vlastně neexistuje a autor vůbec nezastírá, že stejně jako bratři Mrštíkové v Maryše stvořil jakési umělé nářečí, které snad může připomínat intonaci mluvy či slova slezského regionu. (Najatý „jazykový poradce“ herec a mim Vojta Švejda, rodák z Ostravy, nic nenamítal, prý herci ostravský dialekt trefili dobře.)
Penis pravdy je moderní adaptace známé pohádky, převyprávěné neotřelým způsobem. „Ale Drda také kradl,“ obhajuje se Pavel Göbl. Vojtěch Štěpánek k tomu dodal: „Přestože předobraz je v žánru pohádky, inscenace bude drsná a věcná. Transponujeme vše do dnešních poměrů, ukazujeme dnešní lidi a téma chceme vyložit bez pohádkového balastu. Když se podíváte na příčiny a následky základní zápletky, tak z toho vážně mrazí...“
Proč zrovna „Penis pravdy“? Podivný, lascivní název má vysvětlení (odhalíte jej v knize i v inscenaci). Ale chcete-li od autora rozbor svého díla, moc nepochodíte: „Já moc nemyslím, když píšu,“ směje se Pavel Göbl. „Pak mi Tomáš Zmeškal, kolega spisovatel, vysvětlil, že v Penisu pravdy jsou tři roviny: jedna je filozofická, druhá sociální, třetí morální. Filozofická, že by se člověk neměl dotýkat věcí, které jsou nedotknutelné. Moralita je to asi taky z toho důvodů a sociální...víme, jak se také žije. Dvě hlavní postavy jsou šťastní blbové. Nevytvářím ale něco jako karikatury socek, vždyť i tito lidé mají svou vlastní důstojnost. Abych to více rozebíral, ode mě nechtějte, jsem zvyklý si ze všeho dělat srandu.“
Každý by asi začal přemýšlet o nesmrtelnosti, kdyby snad měla nastat. „Asi by přicházely takové myšlenky, jak to přinese osvobození od strachu, zatímco smrtelnost orámuje prostor a je výzvou, jak život prožít. Nebo že by ti samí lidé byli tady i za sto dvě stě let...a že je to strašná představa. Na postavách ze hry je zajímavé, jak si tohle všechno vyloží jejich jednoduchý mozek, velmi racionálně! K tomu sobecky přemítá, co obě varianty znamenají konkrétně pro něj. Líbí se mi, jak Pavel píše. Má schopnost zkombinovat velké duchovní obrazivé věci s naprosto ušmudlanými způsoby řešení,“ říká Vojtěch Štěpánek.
-mys-
Další články
Návrat mystického muzikálu
(Divadlo Kalich, 23.3.2024)
Hudební divadlo Karlín uvede v české premiéře muzikál Beetlejuice
(Hudební divadlo Karlín, 22.3.2024)
Albeeho kontroverzní Koza se vrací na pražská divadelní prkna po dvaceti letech
(Divadlo Bez zábradlí, 19.3.2024)
Neměli se nikdy potkat...
(Divadlo Na Fidlovačce, 23.2.2024)