Z tiskových konferencí

Přízraky – Divadlo S.K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou) 1988
John Gabriel Borkman – Činoherní klub 1993
Stavitel Solness – Divadlo Komedie 1999
Divoká kachna – Divadlo v Dlouhé 2005
Arnie má problém (Když my mrtví procitneme) – Divadlo Na zábradlí 2008
Eyolfek – Divadlo v Dlouhé 2013
Heda Gablerová – Divadlo v Dlouhé 2016
Nora (Domeček pro panenky) – Divadlo pod Palmovkou 2016

Takový je výčet ibsenovských inscenací režiséra Jana Nebeského, který je označován za „specialistu“ na inscenování her slavného norského dramatika. Jeho již osmý Ibsen bude uveden tam, kde začínal svou režisérskou dráhu, tedy na prknech libeňské scény. „Nora je patrně osmá Ibsenova hra, kterou režíruji, nejsem si jist,“ říká s malým otazníkem v hlase Jan Nebeský. Ale režisér není od toho, aby počítal své inscenace. Před námi diváky se vlastně otevírá další výhled, neboť o uchopení a poměření s dnešní dobou se Janu Nebeskému jistě přihlásí ještě hry jako Rosmersholm, Opory společnosti, Paní z námoří a především Peer Gynt.

Dramaturgyně Daria Ullrichová to říká naplno: „Jan Nebeský je nejvýznamnější český režisér věnující se Ibsenově tvorbě, jeho osm režií je ojedinělý výkon v dějinách českého divadla a možná i v kontextu evropského divadelnictví. Cestu započaly Přízraky - inscenace se tehdy dokonce účastnila velkého ibsenovského festivalu v Oslu, na němž byla přítomna i Ibsenova vnučka, tehdy asi devadesátiletá...“

Režisér Jan Nebeský ke vzpomínce na Přízraky dodal: „Tehdy se jeho hry příliš často nedělaly. Ibsen byl považován za povinné čtení, a tedy za nudného autora. Byl to první dotek, Přízraky tady v Libni… Jeho hry jsou přitom plné ironie a jsou velmi dramatické. S Ibsenem začíná etapa dramatu, v něm se více děje pod textem. Obnažuje trapnost a zkoumá její hranice...“

Jan Teplý ml., Daria Ullrichová, Jan Nebeský, Tereza Dočkalová (foto: Michal Novák)

Co praví anotace hry Nora aneb Domeček pro panenky: Manželství Nory a Torvalda Helmerových se zdá být vzorově šťastné. On dělá kariéru a ona je tou nejroztomilejší oddanou manželkou, jakou si ctižádostivý muž může přát. Leč v nedávné minulosti se Nora v zájmu svého manžela dopustila drobného podvodu. A teď je v pasti vyděrače... Slavná Ibsenova hra, která byla ve své době naprosto skandální. Závěrečné rozhodnutí ženy Nory působilo tehdy nemravně emancipovaně a autorův ironický nadhled se v současnosti týká nejen tohoto rozhodnutí, ale už i samotné panenky Nory.

Není bez zajímavostí, že o sto let později toto téma, provokativně a nelítostně, rozehrála kontroverzní rakouská dramatička Elfriede Jelinek (Co se stalo, když Nora opustila svého manžela). Dotáhla mimo jiné to, v čem se Henrik Ibsen projevil jako velký vizionář...v otázkách krize moderní společnosti a fašizujících tendencí v myšlení.

V čem je téma Nory současné? Jan Nebeský říká: „Helmerovi se koupou ve štěstí, které je zmrtvením, touhou po zastavení času. Žijeme na osikovém listu. Toužíme být zajištěni. Přejeme si odsunout konec, smrt a překrýt to materií. „Nora“-listický materialismus to je: potlačený strach z nejistoty, překvapení a strach ze změny, urputná snaha udržet si svou úroveň. Jen šílenci mohou přistoupit na takovou smlouvu. Vše by si chtěli pojistit - to je rozum, který zešílel.“

Jan Hušek, Jan Teplý ml. (foto: Michal Novák)

„Nora se v divadlech nasazuje, když je v souboru na to obsazení. Jako právě v nově budovaném souboru Divadla pod Palmovkou,“ říká Daria Ullrichová. „Ta hra je o mladých lidech o úskalích a nebezpečích, které na současnou mladou generací čekají, varuje před tím, aby neutonuli v penězích nebo ve svých stereotypech. Hru jsme sice upravovali, ale zakládáme si na tom, že Ibsen je tam komplet, není to pro nás jenom inspirační zdroj, přestože jsme krátili, ve smyslu zhuštění. U Ibsena se zhušťovat svým způsobem musí, on psal v době, kdy se všechno muselo doříct, vysvětlit, opakovat motivy, aby si je dávný divák upevnil. Současný jazyk divadla je jiný, může se opřít o metaforu, scénografické technologie a také jazyk, který místy přibližujeme současné mluvě.“

„Hlavně žádné aranžmá, nesnažíme se o to, aby to bylo dobře secvakané, a nápady vylučujeme jako veliké nebezpečí. Kdo přijde s nápadem, musí to jít rozchodit na dvorek,“ pobaveně pronesl Jan Nebeský.

K inscenaci vznikl poměrně provokativní vizuál. „Ten plakát je citací Botticelliho obrazu Zrození Venuše, jen místo dívky na lastuře z moře se vynořující, naše Venuše se vynořuje z botek, symbolu marnivosti,“ vysvětluje Jan Nebeský.

Má tolik bot i Tereza Dočekalová? „Ne ne, mám asi jenom troje boty a všechny jsou tenisky. Přeučit se na podpatky bylo dost těžký. Už jsme se to ale naučila a když v nich jdu po ulici, úplně tančím...“ Představitelka Nory o své roli nemluví jako o splněném divadelním snu: „Jestli mám nějakou ambici, je to spíš zahrát jakoukoliv svěřenou úlohu dobře. Zvláště když režisér je tak senzační a neuvěřitelně klidný...“
„Jestli on už není mrtvý,“ ozval se Jan Nebeský. „No dobře, ještě se občas zvedne...“

Jan Nebeský, Tereza Dočkalová, Radek Valenta (foto: Michal Novák)

„Noru bych nerada odsoudila, pak bych s ní nemohla spolupracovat,“ pokračuje Tereza Dočkalová. „Pravda je, že umí dobře lhát, je nesnesitelná... Ona je opečovávanou panenkou, kdy pomalu ani nemusí malíčkem sestoupit na zem. V tom nacházíme podobnost s dnešním fenoménem takových těch zelených žen ze zlatých klícek. Život v plastiku, křišťálové průzračnosti nevěstí nic dobrého. Ale pozor, hra Nora je o jedné konkrétní ženě, nelze to generalizovat!“

Druhou stěžejní postavou ironického dramatu je Torvald Helmer, kterého si zahraje Jan Teplý ml.: „Je to člověk po okraj naplněný přesvědčením, jak věci okolo mají být a jak by měl fungovat vztah a jak to má vypadat navenek. Má svoje „mohyly“, podle kterých se řídí. Jakoby ten život byl jen jakousi matérií. Jeho patent, jak by se mělo žít, je šíleně pokrytecký, vidíme v tom amputaci empatie a citu. Využívá okolí k pocitu vlastní důležitosti, k čemuž mu samozřejmě napomáhá jeho žena. Nora je jeho ozdobným přívěskem, což samo o sobě je hrozné. Myslí si, že ji má rád, než ovšem přijde první zkouška. Na to, že jsou spolu osm let, nevidíme v jejich vztahu žádný vývoj, nikdy si neřekli nic za sebe. Zato vztah ke kariéře je mu ten nejpozitivnější. A ještě k tomu si myslí, že je čestný. Jeho myšlenkové pochody vrcholí úvahami udělat pořádek v těch genech...“

Jan Nebeský postavě Tornvalda dodal: „Patří mezi ty tak zvané nositele pravdy, kteří vědí a kteří vás vždy poučí, jak má život fungovat. Je to dogmatické, bez empatie, je to jen výron egoismu...“

K vyřčeným tématům si ještě přidejte manipulování, závidění úspěchu druhých nebo další vyleštěné kladné hrdiny. Výsledná mozaika skládá docela solidní teror, který nemá nic společného s životem. Jedině postavy lékařů Ibsen nepodrobuje jedovaté ironii.

„Hra je zajímavá tím, že Ibsen napsal dva konce. První byl hodně skandální a aby zabránil, že mu to budou v divadlech přepisovat, napsal jiný konec sám. Jenže dobové konvence se tak změnily, až si říkáte, jestli ten druhý konec není nakonec ještě smutnější,“ zamýšlí se Daria Ullrichová. (Jaké zakončení dramatu bude v Divadle pod Palmovkou použito, nebylo záměrně prozrazeno.)

-mys-