Z tiskových konferencí

Drobná pohádková etuda Malá vánoční povídka českého spisovatele ukrajinského původu (oficiální údaje nejsou úplně pravdivé) Ludvíka Aškenazyho vyšla v roce 1966. Vypráví o pětiletém Jakubovi, který se ztratí na Štědrý den otci při nakupování vánočního stromku. Taková situace může v běžném životě způsobit traumatizující zážitek, v podání Aškenazyho se však stává neuvěřitelným večerem plným překvapení. Nic není nemožné: promluvit si s kaprem či koněm Karličkou, spustit se do pekla a zazpívat si s čerty, rozsvítit s posledním žijícím lampářem pouliční lampy, pohrát si se strážníky, zažít mnoho dalších dobrodružství a nakonec se šťastně vrátit domů a pocítit ono hřejivé teplo vánoc uprostřed svých blízkých. Námět povídky se poprvé objevil ve filmovém povídkovém diptychu Hry a sny (1958) režiséra Milana Vošmika. V roce 1966 vznikla legendární rozhlasová nahrávka s nezaměnitelnou vypravěčskou interpretací Karla Högera. A konečně roku 2000 přichází se svou dramatizací režisér Jan Borna - a v pražském Divadle v Dlouhé vznikl obrovský hit, který se s neutuchajícím zájmem diváků hraje dodnes, dokonce stále ve stejném obsazení! V Dlouhé postava malého chlapce nese jméno Pavel (podle svého interpreta, skvělého Pavla Tesaře), brněnská inscenace se vrací ke jménu původnímu. Jakuba si zahraje Miroslav Černý.

Miroslav Černý (foto: Michal Novák)

Režisér a umělecký šéf činohry Národního divadla Martin Františák Janu Bornovi napsal: „Shodli jsme se na tom, že Vaše úprava je srdcová a do jisté míry i pro naši generaci kultovní. Tak snad budete mít z tohoto našeho konání radost. Budeme se snažit, o sto šest.“ - A Jan Borna měl velikou radost a prý už v srpnu se začal těšit na Vánoce!

Dramatizace se zdá být jednoduchá, předloha nabízí vlastně jen pár dramatických situací, možná každá adaptace by vypadala úplně stejně, a tak umělecký šéf NdB Martin Františák ani na minutu neuvažoval o jiném postupu než převzít práci Jana Borny. I z velké úcty k němu. Pokud jste nádhernou inscenaci Divadla v Dlouhé viděli, potvrdíte, že Jan Borna vybudoval magnetizující pnutí mezi vzpomínkou dítěte a vzpomínkou dospělých, dokonce v historických konotacích. Původně to měla být inscenace pro děti, začaly však na ni proudit davy dospělých diváků. Inscenace se z odpoledních časů stěhovala i do večerních...

Nyní by asi měl následovat obrovský vykřičník. Inscenace režiséra Martina Františka v Mahenově divadle nebude žádnou kopií, jde vlastní cestou objevování křehkého světa Aškenazyho vyprávění prostoupeného humorem, fantazií a bezprostřední lidskostí. „Bude jiná, záměrně jiná, je to dáno prostorem, souborem. Není lehké se poměřovat s hity, ale Martin Františák se toho nebojí,“ usmívá se dramaturgyně Lucie Němečková.

Martin Františák, Lucie Němečková, Miroslav Černý, David Smečka (foto: Michal Novák)

„Divadlo v Dlouhé mám rád, realizoval jsem tam i dvě inscenace a jedno scénické čtení. Nemusím ani dodávat, že inscenací Jak jsme se ztratil jsem byl naprosto uhranutý,“ říká Martin Františák. „Jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli uvést tuto inscenaci u nás, byl záměr vnést do našeho souboru hravost, lehkost a to, čemu se říká syntetické divadlo, různé způsoby muzicírování a tak dále. I technika s tahy bude jezdit třikrát více, než je obvyklé. Dalším důvodem je moje dlouhodobá fascinace dílem Ludvíka Aškenázyho, jeho četba je svátkem jazyka, ačkoli čeština není jeho rodná řeč!, je to setkání s někým, kdo sem přišel a byl fascinován našimi zvyky. České vánoce nejsou extenzivní, jsou v rámci Evropy asi nejvíce sentimentální, je to období zachumlání se. Zkrátka české a moravské vánoce v sobě mají něco, co výrazně charakterizuje naši duši. To myslím Ludvík Aškenzy trefně vysledoval a překládá nám to skrze příběh malého dítěte, který objevuje (až čapkovskou) lidskost a člověčinu. V příběhu nevystupují archetypální pohádkové bytosti, tady jsou úplně obyčejné. V tom je další něha a poezie. A přiznám se, že jsem neodolal pokušení tu a tam příběh posunout využitím krásného hlasu Karla Högera.“

Zásadní otázka nutné míří k hudbě. „V hudební kompozici jsme uvažovali o lecčems, jen jsme nechtěli být podobní Divadlu v Dlouhé. Nakonec z debat vzešla taková hudební dramaturgie, která kombinuje křehkost a rockovost,“ naznačuje Martin Františák.
V principu tedy s Dlouhou podobné, ale jiné to opravdu bude... Ostřílený hudebník David Smečka k tomu dodal: „Představoval jsem si tak město 60. let a co mohl malý Jakub bloudící ulicemi slyšet. Narazil jsem při tom třeba na několik rock´n´rollových skvostů Mikiho Volka. Pak jsme vycházeli z toho, čím byla raná 60. léta nejhezčí, čím nejvíc promlouvala. Promlouvala svobodou, kdy i tehdejší popové hvězdy si dokázaly udělat legraci ze sebe samých, všimněte si, jak se uměly v tehdejších klipech shodit! Což dnes v módě není, chybí k tomu odvaha, nebo dnešní ikony nemají zapotřebí pracovat s prvky hravosti, nebo to neumí... Po muzikantech proto budu chtít, aby byli nevázaní a svobodní a aby šli s tím příběhem.“
„Písně působí atmosférotvorně, posouvají děj, nejsou to izolované hudební vsuvky. A ani se nedá hovořit o muzikálu,“ upozorňuje Lucie Němečková.

Miroslav Černý, David Smečka (foto: Michal Novák)

Výprava inscenace pracuje s loutkami, s drobnými kouzly, uplatní se také principy laterny magiky.

Největší úkol stojí před Miroslavem Černým, který ztvární Jakuba. „Hrát pětiletého chlapce? Nelze. (smích) Musíte ho v sobě nejen objevit, ale pořád mít a hýčkat. Naštěstí mám tři děti a spolu s nimi jsem si mohl tímto obdobím znovu, tentokrát však vědomě projít. Snadný herecký recept na to není, nejdůležitější je varovat se infantility a pitvoření. Snad leží v objevování hravosti věcí, reagování na ně, čímž tak trochu zlobí všechny okolo... Z toho se ten pětiletý kluk dá vymodelovat.“

A co Jan Borna vzkázal svým kolegům do brněnského Mahenova divadla, kteří pokračují ve splácení dluhu vůči opomíjenému autorovi? „Aby se těšili z Aškenazyho, jako se už šestnáct let z něho těšíme my v Dlouhé.“

-mys-