Z tiskových konferencí

Stáří je nemilosrdné a dává na frak všem iluzím
vydáno: 18.3.2015
Lidská tragikomedie je nejvýznamnější a také nejzábavnější divadelní hra originálního, ve své době nedoceněného českého filozofa a literáta (a do jisté míry podivína) Ladislava Klímy (1878 – 1928). Groteskní filozofické drama, ve kterém se pět spolužáků setkává na oslavě maturity, poté po třiceti a znovu po pětadvaceti letech, je satiricko-ironickým podobenstvím o ztroskotání velkolepých mladických snů v přízemní šedi života.

Až po roce 89 hojně vycházejí díla Ladislava Klímy, před tím to jaksi (oficiálně) nebylo možné. Průkopnické a tehdy velmi odvážné bylo uvedení jeho satirické hry Matěj Poctivý ve Studiu Ypsilon (1985). Tato hra tepající poměry v době svého vzniku (1922) způsobila skandál, Ypsilonka si za ni o třiašedesát let později vysloužila „zostřené sledování“.

Lidskou tragikomedii autor na sklonku svého života celou diktoval v plicním sanatoriu své přítelkyni. „Když si představíte, že to má 150 stran a že to celé nosil v hlavě...,“ poznamenal dramaturg Štěpán Otčenášek. „Tuto hru lze chápat jako jeho duchovní závěť. Zabývá se v ní svými stálými filozofickými tématy – vztahem skutečnosti a snu, smrti a života, což jsou kategorie, které se u Klímy prolínají. Stav mezi bděním a sněním je pro něj velmi příznačný. V textu lze zároveň cítit ironii i sebeironii, jako by přece jenom na sklonku života doznal, že jeho krajně subjektivistickou filozofii nelze na tomto světě zrealizovat. Je v ní patrný příklon k pozemské realitě tohoto celoživotního idealisty, který vlastně realitu neustále popíral a praktikoval to i na sobě.“

Štěpán Otčenášek, Hana Burešová (foto: Michal Novák)
Štěpán Otčenášek, Hana Burešová (foto: Michal Novák)


„Ta filozofie na té hře nás samozřejmě velice zajímá,“ navazuje režisérka Hana Burešová. „Každý kdo se setká s Klímou, stane v úžasu nad světem, který si stvořil a který žil. A ještě to umí sugestivně předat. V Lidské tragikomedii je navíc pro divadlo výborné, že má ten odstup a sám se sobě trochu vysmívá. Při inscenování se musíme ztotožnit s jeho myšlením, které bylo ovlivněno Berkelym, Shopenhauerem nebo Nietzschem. Všechny „klímovské“ filozofické teze nás bavily, myslím, že i herce. Jen bych nikomu nedoporučovala se podle nich řídit.“

Na toto dílo si režisérka Hana Burešová myslela už v začátcích své kariéry. „Tehdy nás na Klímu upozornil Jaroslav Dušek. Než jsme to dali dohromady, inscenoval to, krásně, Arnošt Golflam v HaDivadle. To nemělo cenu přebíjet. Po letech nám přišlo líto se s Klímou nesetkat, navíc nám k tomu dorostli herci. Bude to každopádně dobrodružství. Sama jsem zvědavá na reakce diváků, divák zde musí být spoluhráč, poslední část je dokonce trošku improvizovaná. Někdo asi bude zívat šíleně, přesto doufáme, že někoho zaujme právě to, jaký zjev české literatury mu předkládáme. Je to vlastně takový nekonvenční underground... Rozsáhlý nejen délkou, ale je i hezkou příležitostí pro herce vyjádřit tři etapy člověka, kdy se mění ten člověk fyzicky, i nějakým způsobem psychicky, ale tak, že zůstávají všechny jeho typické vlastnosti a začínají se prosazovat spíše ty negativní, často až v groteskní poloze. Hra je srážka pěti životních postojů, názorů na život, následně obnažuje, jak ty postupy a ideály, zprvu teoretické, jsou přenášeny do praxe a jak celý ten proces zápasí se společenskými konvencemi, ale i přírodou...stáří je nemilosrdné a dává na frak všem iluzím.“

150 stran by divák „neuvnímal“, proto tvůrci přikročili k logické úpravě, zkrácení textu na polovinu. Přesto diváci se musí připravit na tříhodinovou délku inscenace a dvě přestávky. „Radši jsme tam ty pauzy dali, aby si diváci odfoukli a herci se připravili na „zestárnutí“,“ vysvětluje Hana Burešová. Paní režisérka dále představila dvě hlavní figury: „Jaroslav Pulec (Jan Vondráček), to je ten Klíma, opravdový. Další postava „Odjinud“ (Marek Němec) je jeho mystické a (téměř) ideální alter ego. Je to chvilkami legrace a chvilkami vážné, prolíná se to neuvěřitelně do sebe, že vlastně ani nejste schopni oddělit, kdy to je vážné a kdy ne.“

Hlavním výrazovým prostředkem této inscenace bude slovo. „V tomto případě není možné jej nahradit nějakým vizuálem. Klímova řeč je velice sofistikovaná, literárně stylizovaná, z tohoto pohledu je to pro herce lákavé, ale i nesmírně těžké. Klíma záměrně ještě používal obrácené slovosledy a archaismy, aby to posouval do dávných časů. Zajímavé také je, ačkoli postavy stárnou, zůstávají viset v jakémsi bezčasí. Tímto principem se řídil i scénograf Martin Černý nebo kostýmní výtvarnice Jana Preková,“ dodává Hana Burešová.

-mys-