Zpráva

Divadlo Kalich uvádí v české premiéře hru z roku 2020, S pravdou ven. Pod hrou je podepsaný úspěšný francouzský autorský tandem, proslavený mimo jiné oblíbenou komedií Jméno.

Nově zvolený prezident republiky má za hodinu a půl pronést inaugurační projev před celým národem. Ale jakmile si začne nahlas opakovat svůj text, začne ho svědit nos do té míry, že není schopný zachovat chladnou tvář a šklebí se při každém slovu. Co s tím? Lékař ho vyšetřil a problém prý vězí jinde. Přivedou mu tedy toho údajně nejlepšího psychiatra. Začne konverzace, která změní jeho život…

Ve skvělé konverzační přestřelce, která srší vtipem i podněty k přemýšlení o prapůvodech našich nejistot a selhání, diváky pobaví trefně vystižené nešvary a zlozvyky všech lidí s velkou zodpovědností vůči sobě i ostatním. Být lídrem, a nebýt srovnaný a vyrovnaný, zkrátka není jen tak.

ROZHOVOR S PETREM RYCHLÝM:

Ještě před premiérou jste stačili odehrát dvě reprízy před publikem. S jakými reakcemi diváci novinku přijali?
S kolegou Lubošem Veselým jsme byli mile zaskočeni velmi skvělými reakcemi během celého představení. Cítili jsme, jak ho publikum s námi prožívá a bezvadně se baví. A nakonec potlesk vestoje jak na veřejné generálce, tak i na předpremiéře v Karlových Varech nám udělal obrovskou radost.

Jaké téma hry ve vás po dozkoušení nejvíce rezonuje?
Je to téma vzpomínky na rodiče a na dětství. Musím říct, že se mě to velmi dotýká, a věřím, že i každý divák si tam najde místečko, kde se s námi ztotožní.

Je důležité, ať už pro vás, nebo pro diváky, že hrajete zrovna politika, přímo prezidenta?
Není to vůbec důležité. Pozor, aby tady nedošlo k omylu. Není to politická hra. Jde o vtipnou situaci, která se stane zrovna prezidentovi, a to Francie. Podle mě se autoři inspirovali filmem Králova řeč.

Nezdá se vám, že touha, někdy až chorobná, obstát před veřejností, být přijímán, milován publikem je tématem nejen hlavního hrdiny této komedie, ale i obecně herecké profese?
Je to součást naší profese. Nejde o chorobou touhu obstát, ale obstát!!!!! Chcete prostě odvést dobrou práci, aby divák, který si zaplatí vstupenku, odcházel spokojený a přišel zase příště.

Věříte, že nás může až do dospělého věku ovlivňovat naše dětství, jak k tomuto poznání dochází váš hrdina?
Ano. Budu osobní. Od svých deseti let jsem toužil stát se profesionálním hercem. Rodiče mi to neumožnili. Nepodepsali mi přihlášku na konzervatoř a doporučili mně studovat ekonomickou školu, která mě nebavila. Jakmile jsem odmaturoval, šel jsem ke své milované profesi. Ale ztratil jsem tím čtyři roky. A nemám oficiální herecké vzdělání.

Hrát celou inscenaci jen ve dvou, to jistě znamená mít stoprocentní důvěru ve svůj herecký protějšek. Jak se vám hraje s Lubošem Veselým?
Považuju za své štěstí, že to se mnou hraje právě Luboš. Mně se jeho herectví vždy moc líbilo. Nikdy se nepodbízí divákům, je neuvěřitelně kolegiální a obrovsky citlivý, což je to, co nás spojilo. Dovolím si říct, že během zkoušení se z nás stali přátelé. Musím poděkovat Ondrovi za to, že Lubínka do této role obsadil.

Jak byste přiblížil spolupráci na inscenaci se svým synem Ondřejem, který ji režíroval? Dozvěděl jste se díky ní třeba o něm něco nového?
Bylo to úžasné. Potkalo nás životní štěstí, a to v tom, jak se vzájemně respektujeme. Při zkoušení zmizely role otců a synů, ale byli jsme si vzájemně kolegy. Byl neskutečně skvěle připravený a moc se mi líbila vize, kterou nám představil. Dozvěděl jsem se toho spoustu. A jako otec jsem na něj pyšný. Všechno vám neprozradím. Jen jednu věc. Ondra režii nevystudoval - má konzervatoř (nechtěl jsem následovat své rodiče), ale jako režisér je sakra skvělej. Pokud bude chtít herectví pověsit na hřebík a věnovat se režii, já jako první takové rozhodnutí podpořím.

ROZHOVOR S ONDŘEJEM RYCHLÝM:

S jakými pocity jste hru S pravdou ven poprvé dočítal, čím vás zaujala?
Četl jsem ji s pocitem výjimečnosti. Je opravdu jen hrstka textů pro dva herce, kde je vyvážený herecký prostor obou postav i obsah. Zaujalo mě, jak ta hra umí být vtipná, hravá a pak najednou zvážní. Téma, které ve mně nejvíce rezonuje, je rodina. Každý se potřebuje nějak vypořádat se svými rodiči a často potřebuje, aby ho přijali takového, jaký je. Prezident z naší inscenace takové štěstí na vztah s otcem neměl. Fakt, že máme s tátou takový vztah, že spolu můžeme i pracovat, beru jako dar.

Je důležité, že se děj točí zrovna kolem politika, přímo prezidenta?
Vůbec ne. Témata, která se ve hře řeší, jsou velmi chytře univerzální a dala by se aplikovat na jakoukoliv postavu. Pro diváka je hezký kontrast, že člověk, který se má stát velkým lídrem, to nemá srovnané sám se sebou.

Nezdá se vám, že touha, někdy až chorobná, obstát před veřejností, být přijímán, milován publikem je tématem nejen hlavního hrdiny této komedie, ale i obecně herecké profese? Musel jste ji vy osobně někdy v sobě krotit, aby vám nebyla na obtíž?
Upřímně ji u sebe vnímám i dnes a snažím se tuto touhu zapudit, protože vím, že se nikdy nemůžu zavděčit všem. Herecké povolání je velmi zvláštní v tom, že jste stále absolutně závislý na okolí. Pořád spoléháte na to, kdo vám co řekne, a nikdy vlastně opravdu nevidíte výsledek své práce. Tohle je taky jeden z důvodů, proč mě tolik láká režie.

Věříte, že nás může až do dospělého věku ovlivňovat naše dětství, jak k tomuto poznání dochází náš hrdina?
Samozřejmě. A jako čerstvého otce mě tyhle myšlenky neustále dohání. S mojí ženou Terezkou si o tom doma pořád povídáme a posloucháme podcasty o výchově dětí. Stále se dá něco dělat lépe a vidíme, že každé naše chování má na naše děti obrovský vliv.

Jak byste popsal spolupráci s oběma herci inscenace?
Já jsem jim samozřejmě důvěřoval od začátku. Je úžasné, že ta důvěra byla oboustranná. Oba chovají velkou vášeň k svojí profesi a mají k ní naprosto profesionální přístup. Ani vteřina času ze zkoušky nepřišla na zmar. Nebojí se vyzkoušet cokoliv. Táta má extrovertní přístup a vše si hned chce zkusit a rovnou zahrát naplno. Taky má úžasnou paměť a skvěle fixuje. Byl jsem často v šoku, jaké herecké polohy v sobě má - které jsem třeba před tím ani neznal. Luboš je spíše introvert v tom nejlepším slova smyslu. Chvilku nad situací dumá a pak začne hrát a spadne vám brada. Oba mají rádi svobodu a jistou nevyzpytatelnost na jevišti. Oba jsou také neuvěřitelně spontánní a pohotoví. Tím vzniká krásná dynamika, neboť se na jevišti navzájem překvapují. Už teď je jasné, že každé představení bude jiné, a tím unikátní.

V inscenaci Mrk v Divadle v Dlouhé jste režíroval svou partnerku Terezu Krippnerovou, zde svého otce Petra Rychlého. Je účast někoho vám osobně takhle blízkého důvodem, proč s kývnutím na nabídku na režii více váháte, anebo naopak právě to vám rozhodování usnadní?
Pro mě je to určitě těžší rozhodování. Při zkoušení Mrku to bylo pro psychickou hygienu rodiny náročné. Není snadné přijít z práce domů a mít tam herečku, se kterou pracujete celý den, a ona tam má zase toho svého režiséra. Proto jsem také se zkoušením s tátou váhal. Vážím si našeho vztahu a bál jsem se, co by to s námi mohlo udělat. Stačila nám ale jedna káva a promluvení do duše od Terezky a nabídku jsem přijal. Taková nabídka může přijít třeba jen jednou za život a dnes jsem moc rád, že jsem ji neodmítl.

Dozvěděl jste se díky tomu, že jste ho při spolupráci na hře S pravdou ven mohl poznat jinak, o svém otci třeba něco nového?
To teda ano. Oba jsme se poznali z úplně jiné stránky, než jsme se znali dosud, a tím to pro mě bylo určitě jedno z nejvzácnějších zkoušení. Nechci znít pateticky a zabíhat do detailů, ale můžu s čistým svědomím říct, že toto zkoušení náš vztah velmi prohloubilo. Je krásné vědět, že tuhle zkušenost už nám dvěma nikdo nevezme.

zdroj zprávy: Jaroslav Panenka