Blogy

PidiFest 2016 skončil, inscenace jsou dohrány, ceny rozdány, Bobík nalezen (a odvezen za hranice), alkohol vypit, místní i přespolní (doufám) v pořádku dorazili domů, spánkový deficit se časem dožene, co zbývá? Pro mě osobně se ještě jednou ohlédnout a podat písemné svědectví, snad o něco méně zmatené než mé živé vystoupení, forma blogu je mi přece jen výrazně bližší. Nebudu si ale hrát na kritika, který z objektivních výšin shrne dění těch čtyř dnů, berte následující jako zápisky člověka, "který byl u toho" (aspoň někdy). Motto letošního ročníku bylo "Divadlo spojuje." a myslím, že se (ne nu...

Národní divadlo uvedlo na Nové scéně hru Caryl Churchillové Láska a informace. Když divák nahlédne do programu, zjistí už z rozložení textu, že se nejedná o klasickou divadelní hru. Text je rozčleněn do krátkých celků, které na sebe nijak logicky nenavazují a ve kterých nejsou nijak definovány ani postavy. Při čtení by asi na recipienta měla dýchnout přehlcenost informacemi, která je pro dnešní dobu typická a která vede k jistému odcizení v mezilidských vztazích, k psychickým onemocněním všeho druhu. Britská autorka se zkrátka snaží s ironií vyprávět o neduhách dnešní civilizace. Upřímně řeče...

Duben se chýlí ke konci, blíží se první máj. Někdo se těší na polibek pod rozkvetlou třešní, někdo se snad chystá oslavit práci, část pražské divadelní kritiky však už teď jistě chladí šampaňské, aby ho mohla bouchnout z radosti nad tím, že z Pařízkovy svatyně konečně vyfičeli nedomrlí pohrobci té osvětlovačky z Ostravy. Divadlo Komedie sice bude po neurčitě dlouhou dobu zavřené a jeho další osud je nejasný, ale to ničemu nevadí, nabízí se důstojné alternativní využití, totiž zatarasit dolní foyer obrovskou dřevěnou kostkou, tu každý měsíc rozsekat/rozřezat a podpálit a na této hranici skutečn...

Miro Gavran je v současnosti asi nejznámější chorvatský žijící dramatik s jehož tvorbou se můžete setkat na českých jevištích. Nyní se jeho hra Vše o ženách dostala také na prkna malé scény příbramského divadla. Režijní nabídku přijala Kateřina Fixová, sama herečka a dramaturgyně. I přípravu scény a kostýmů má na svědomí žena, a to Agnieszka Pátá-Oldak. A jak jinak než plně ženské je i obsazení. Tři ženy si mezi sebe rovným dílem dělí 15 postav. A jelikož v inscenaci není rolí hlavních a vedlejších, seřadím je na úvod abecedně: Helena Karochová, Ivana Krmíčková a Monika Timková. Dělám to má...

Ve vinohradském D21 se po Čapkovi či Ibsenovi pustili do dalšího klasika. Hry Antona Pavloviče Čechova má pravidelně na repertoáru snad každé kamenné divadlo a Racka je (nebo ještě nedávno bylo) možné vidět v Praze minimálně ve dvou slušných nastudováních - v Národním divadle v režii Michala Dočekala a v Dejvickém divadle, kde hru připravil Michal Vajdička. Obě inscenace považuji za velmi povedené, ale je jasné, že malý soubor, jakým je D21, musí jít trochu jiným směrem. Tvůrci se rozhodli hru výrazně zkrátit, takže oproti Dejvicím, kde Racek trvá přes 3,5 hodiny, to v D21 stihnou za necelé d...

Penis pravdy jsem nejdříve zhlédl při první repríze a výstupem byl tento komentář: "Inscenace, jež mi spíše než coby živý organismus přijde jako důsledek ošklivé autonehody, po němž zůstalo na silnici maso zábavy a z něj trčící obnažené kosti hlubších myšlenek. Přijmete-li tuto divadelní dělenou stravu, není to nakonec vůbec marné." Jenže stejně jako se na začátku hry Emil po skoku ze střechy paneláku zvedne a začne tak výprava hodná Společenstva Prstenu, i tato inscenace se z mého hodnocení otřepala, aby se při derniéře zaskvěla způsobem mnou nečekaným. A to si zaslouží pár slov. Pavel Göbl ...

Předehra S textem Smrt Člověka-Veverky jsem se poprvé setkal během scénického čtení z cyklu KOMEDIE+. Líbila se mi ústřední metafora a kontrast mezi rozličnými pohledy či snad emočními nastaveními na popisované mimořádné události, ovšem jinak jsem z něj byl rozpačitý. K mému překvapení se pak v Komedii rozhodli tuto hru inscenovat, jak zaznělo na popremiérovém přípitku, během "čekání na popravu" nechtěli divadelníci sedět s rukama v klíně a Ondřej Mataj v textu našel zalíbení. Ona premiéra byla tedy mým druhým setkáním, líbilo se mi scénické řešení, obzvláště efekt prosvícení prostoru mezi d...

Proč? Michal Novák svůj komentář uvádí těmito slovy: "Nasazení Moliérova Misantropa do repertoáru porozumíme už při prvním dějství, kdy text spustí obžalobu společnosti sevřené do přetvářky a převrácených konvencí." Kdybych měl následující řádky shrnout do stručné odpovědi, asi by zněla: "Je to, co se tváří jako obžaloba, skutečně obžalobou?" Podívejme se na to trochu podrobněji. Na jedné straně tu máme Alcesta, pana Spravedlivého, radikálně upřímného člověka, nadlidského až nelidského. Totiž, psychologicky vzato je radikální upřímnost existující fenomén, který ale stěží u někoho najdete v r...

Divadlo je živé umění, jehož "produktem" není inscenace, ale vždy konkrétní představení. Pozorování možná banální, ovšem občas se připomene tak silně, že je třeba se o ně podělit. Inscenaci ZLOČINY.ŽENY.DOC jsem zhlédl dvakrát, premiéru před deseti měsíci a včerejší derniéru. A ač si stojím za tím, co jsem tenkrát napsal, dnes to můžu považovat jen za zbytečně dlouhý úvod k tomu, co jsem viděl a hlavně prožil včera. Důvody mohou být různé a nejspíše neexistuje jen jedna příčina, dílem půjde o rozdílnost mého rozpoložení v ten který večer, o to, co jsem byl zrovna ochoten přijímat, svou roli n...

Jan Kačer je jedním ze zakládajících členů pražského Činoherního klubu, působil zde jako režisér a herec a v prvních letech úspěšné existence divadla patřil k jeho klíčovým a vůdčím osobnostem. To mimo jiné znamenalo, že byl za normalizace trnem v oku a patřil mezi první, kdo museli soubor nedobrovolně opustit. Ve druhé polovině 80. let sice jako režisér v divadle opět zkoušel, ale žádná z premiér se nakonec neuskutečnila. Po roce 1989 se někteří z dřívějších „zapovězených" členů mohli ke spolupráci s divadlem vrátit, byť třeba jen symbolicky. Bylo vlastně překvapivé, že v případě Kačera nic t...

Zkáza Titanicu se jeví jako ideální námět pro muzikál - velkolepé prostředí, silný tragický osud velkého zaoceánského parníku a v tom tisíce osudů jednotlivých pasažérů a členů posádky. Rok 1997 by se dal bez přehánění nazvat rokem, kdy legenda Titanicu povstala ze dna oceánu. Na Broadwayi byl uveden muzikál Petera Stonea a Mauryho Yestona, jehož úspěch ale zastínil oscarový snímek Jamese Camerona. Muzikál ovšem se snímkem nemá nic společného, takže kdo by očekával v brněnském muzikálu ústřední filmovou píseň Jamese Hornera, bude zklamán. Režisér Stanislav Moša se s tímto muzikálem nepotkal p...

Vojcek (Projekt Vojcek) v Divadle D21 je zrcadlem nastaveným divákovi. To se sice dá říct o divadle obecně (konečně i požitek z "bezduché řachandy" je dán primárně vaší ochotou nechat se tímto druhem humoru bavit), ale právě u této inscenace jsem si dosti výrazně uvědomil. Pokud na představení zabloudíte omylem, aniž byste znali práci režiséra Jiřího Ondry či Büchnerův text, nelze vyloučit, že si povzdechnete "Proboha, kam jsem to vlez(la)?". Pokud už jste navštívili některou z Ondrových inscenací, mohla by se reakce změnit na "No jo, další ondrovina, zajímalo by mě, o čem ten Vojcek vlastně ...

Pokud něco na smíchovské inscenaci Misantropa zaujme na první pohled, tak je to povedená scéna Jozefa Cillera. Tvoří ji poloprůhledné paravány s útržky Molièrových textů, které evokují stránky knih. Celková atmosféra pak nemá daleko k vernisáži v nějakém muzeu či galerii. Do tohoto konceptu zapadají i kostýmy Zuzany Hudákové laděné do černé a bílé. Režisér Lukáš Brutovský neklade důraz na komediální stránku, z jeho práce s textem úplně nevyplývá, proč nasadit Misantropa na repertoár právě teď a tady. Pojďme si tedy celou inscenaci rozebrat s důrazem na jednotlivé postavy, jelikož právě jako v...

Soubor Antonín Puchmajer, D.S. opět přichází s posunováním hranic nového divadla, a to nejen činoherního. Nová inscenace Jako (škorperetka) je hudební melodram, založených na osobních vzpomínkách významného českého překladatele. Autorský tým (Švejda, Škorpil) přetvořil deníček Jakuba Škorpila do výsostně stylizovaného, hudebně činoherního útvaru, příbuzného s životopisnými „operami" Miloše Orsona Štědroně (Velvet Havel, Kabaret Ivan Blatný, Kabaret Gočár) či díly Aleše Březiny (Zítra se bude, Toufar). V hlavní roli vystupuje Jakub Škorpil, dále účinkují Barbora Jonášová, Zuzana Pokorná a Hana ...

Hlavním bodem programu tiskové konference, která se konala dnes v příbramském Divadle A. Dvořáka byl dramaturgický plán na rok 2016. Nový rok začne podle očekávání. Uplyne totiž 400 let od úmrtí anglického básníka a dramatika Williama Shakespeara. To nemůže prakticky žádné divadlo nechat bez povšimnutí. V Příbrami proto uvedou 25. února jeho komedii o všech možných, ale i těžko uvěřitelných podobách lásky – Sen noci svatojánské. Text inscenace přináší poutavý příběh podobný snu, v němž kouzlo zasáhne do osudů šlechticů, prostých řemeslníků i mladých milenců, aby nakonec každý dostal, co mu n...

Inscenace Radima Vizváryho, tentokrát i pro děti, s názvem Pejprbój, zapůsobila na pražském Přehlídce divadla pro děti a mládež ASSITEJ jako zjevení. Tanečník a mim dokázal vybudovat i pro náročné diváky, (některým byli sotva tři roky), inscenaci, která udrží po celou dobu diváckou pozornost. Nejdříve vidíme na jevišti postavené papírové role, asi metr široké. K nim přijde bílá postava Pejpr bóje, která svojí nešikovností role shodí, k velkému veselí publika. Pejpr bój postupně začne role rozvíjet, a bojovat s nimi, vědom si své lidské převahy. Role ho ale většinou převálcují. Jedná se velmi z...

Zdobí kdejaký suvenýr a soukromé i veřejné prostory po celém světě: ženy z plakátů Alfonse Muchy. Zakleté v pózách mezi propletenci ornamentů, navždy strnulé v půvabných křivkách jako solné sloupy. Možná se jen ohlédly, možná se v Muchovi vzhlédly, vzhlížely k němu, dohlížely na něj, braly ohledy na komplikovanou duši všestranného umělce, na otázky po smyslu tvorby, na nadšení i pochyby. Dnes jsou součástí naší každodennosti obdobně jako folklórní ornamenty nad vchody do jihomoravských vinných sklípků - a zastínily akademického malíře Muchu. Cyklus Slovanská epopej na suvenýrech nenajdete. Cy...

Nejnovější inscenaci Národního divadla se nedá upřít jedna přednost - krásně se na ni dívá. Režisér Daniel Špinar patří k tomu málu českých režisérů, kteří si umí dobře poradit i s rozlehlým jevištěm, které se jeví pro činohru poněkud nevhodné. Pomáhá si trochu operní stylizací, která se ke zhuštěné úpravě Nezvalovy Manon Lescaut hodí. Inscenaci vévodí skutečně velkolepá výprava. Oku lahodí velká výstavní síň, ve které se Manon a rytíř des Grieux poprvé setkají (u Nezvala se potkávají v hospodě), pařížský budoár s oblačnými tapetami i Duvalovo sídlo se zářící diskokoulí a blýskavými třásněmi ...

Příbramské divadlo předvedlo 25. a 26. února svoji první letošní premiéru. U příležitosti čtyřstého výročí úmrtí anglického dramatika světového věhlasu Williama Shakespeara uvedlo jeho komedii Sen noci svatojánské. Režijně má hru na svědomí Jaromír Hruška, pro kterého to byla první spolupráce s divadlem A. Dvořáka v Příbrami. Hlavním Hruškovým působištěm je českokrumlovské Městské divadlo, kde pracuje jako dramaturg a zástupce ředitele, znám je také jako porotce divadelní přehlídky Štít v Prachaticích. Režíroval například představení pro Horácké divadlo v Jihlavě Král Jelenem. Scénu, kostýmy...

V Městském divadle Kladno mají na repertoáru tak trochu záhadnou inscenaci Otec / Matka. Vlastně dvě inscenace, Otec a Matka. Nebo možná nemají. Že je to zmatené? A to je jen začátek. Můj příběh To bylo tak, v říjnu loňského roku uvedlo divadlo inscenaci Otec / Matka sestávající ze dvou her současného francouzského dramatika Floriana Zellera. Šlo o poslední počin uměleckého šéfa Daniela Přibyla, který o pár týdnů později ve funkci skončil. Inscenace byla posléze rozdělena na dvě uváděné samostatně, já trochu zaspal, takže jsem si naplánoval návštěvu až na únor, konkrétně Otce 10. a Matku 24....