Blogy

Spíš 55%. Přestože se i tato inscenace Cirku La Putyka vyznačovala vysokým profesionálním nasazením všech performerů (skvěle byly zpracovány zejména akrobatické kousky), ale vlastně i skoro všech tvůrců (výborná hudba, kostýmy, light design), v mnohých aspektech jen shrnovala vše, co již bylo nejen v produkci La Putyky někdy k vidění. Scénografie například připomínala některé Cpinovy práce, choreografie se zase často „odkazovala“ na tandem SKUTR. Rozhodně nechci autory obviňovat z plagiátorství (za šest let jejich jejich nepřetržitě invenční tvůrčí práce by byl i nesmysl něco podobného tvrdit)...

Hra vybízející k mnohavrstevnatému čtení zůstala v Zetelově inscenaci především realistickým příběhem o muži, který za pomoci „Boha“ přežije teroristický útok. Je určitě možné hru uchopit i takto obligátně (nemyšleno pejorativně), skýtá totiž velkou příležitost pro herce v hlavní roli, nicméně škoda absence nadstavby, jež by z klasického příběhu učinila podívanou s jistým přesahem. Před časem se to podařilo M. Glaserovi v budějovické verzi, v níž se hrálo o mnoha tématech, jež z jeviště k divákovi jakýmsi samospádem zřetelně doputovala – ať se již jednalo o problematiku víry jako takové, fanat...

Na úvod se přiznám, že jsem váhal, zda tento blog sepsat, mám totiž pocit, že možná prozradí více, než by bylo vhodné, že jeho čtenáře může ochudit o případnou radost z objevení toho, co jsem nalezl sám. Pokud to tak u někoho zapůsobí, omlouvám se, budiž mi přičteno k dobru, že nepůjde o újmu na zážitku dětského diváka. Nyní máte možnost přestat číst, pokračujete na vlastní nebezpečí. Pro koho? Africkou pohádku je možno vnímat skrze její primární účel dětské inscenace, pro nějž má slušně nabito - interakce s nejmenším divákem, chytlavé písničky, půvabná výprava a jednoduchý (tedy přímý a sro...

Inscenaci vnímám ve dvou základních liniích. První vypráví o lidech, pro něž je adrenalinová zábava smyslem života, nebezpečí vyhledávají – i proto se sdružují v terapeutické skupině, která by jim s jejich „problémem“ měla poradit (dění je protkáno akrobatickými výkony z jejich umění, z nichž nejvíce zaujmou skoky na trampolínách, házení šipek na živý terč či točení se v kruzích). Druhou linii spatřuji v angažování vozíčkáře P. Valcháře, jenž právě při hazardu prohrál zdraví (krátkým dokumentem o jeho životě končí první část představení) a zůstal upoután na vozík. Zpočátku je skupinou zdravých...

Nevyvážená dramatizace, která je rozčleněna do několika dialogů, jeden monolog a jeden trialog. Především první část během sedmdesáti minut nepřináší významnější posun v dění, neustále se probírá jedno a to samé, až některé pasáže vysloveně nudí. V části po pauze dochází k evidelntnímu zlepšení, což je dáno nejen lehčím vedením tužky autora adaptace, ale i větší dramatičností situací a zejména pak přiléhavým uchopením postavy Charlotty herečkou R. Rázlovou, která se na divadlo vrátila po mnoha letech. Scény, v nichž vystupovala, patřily ve viděné repríze k těm nejvydařenějším. Její vykreslení ...

Dva provázané monology dvou zralých žen - matky a dcery, jež se v dospělosti nikdy nemohly setkat (Milena zemřela v koncentračním táboře, když dceři Honze bylo jedenáct let). Autorky jejich fiktivní dialog umístily do kuchyně, která je snad v každé domácnosti styčným bodem setkávání všech rodinných příslušníků a kde se probírají problémy všeho druhu. Režie navíc tímto scénickým postupem a celkovou koncepcí vychází z Mileniny úspěšné knihy Mileniny recepty, jedná se o sbírku jejích kuchařských receptů z roku 1925. Dialog, zabývající se spoustou všemožných témat, se skládá z různých citací z děl...

Původně jsem k hodnocení chtěl napsat pouze jediné slovo TRAPAS, nicméně aspoň některé výjevy z novinkového muzikálu stojí za připomenutí. Vyjma dvou songů (Vždy je pár důvodů a Čest) se jedná o hudebně nevýrazný dýchánek z legendárních čajů o páté, který dnes už nemá možnost zaujmout. Textová složka je sice o něco lepší než básnické skvosty Lou Fanánka Hagena z Davidových opusů, nicméně doteď mi v hlavě zní rýmy „odměnil ji štědrou odměnou“ či “sní si krásný sen“. Proč T. Trapl ač Němec používá francouzského přízvuku, je mi záhadou, stejně tak jako příšerná stylizace R. Fišarové do naprosto m...

45% Problematický text A. Goldflama, který se tváří být něčím víc, než doopravdy je. Jestliže měl autor snahu o zobrazení postavení žen ve společnosti, které připodobnil ke křehkým panenkám (verze V. Čermákové a kostýmní výtvarnice J. Preková z nich učinily pohádkové bytosti), vlastně tím jen podtrhl své genderové uvažování na pozadí notoricky opakovaných pravd. Nic na výsledku nemění ani fakt, že herečky dokázaly po celou dobu představení díky nespoutané režii V. Čermákové udržet jistou míru „zábavnosti“, čímž sice stále útočily na divákovu pozornost, nicméně poselství samotné hry se tím ješt...

Z inscenace není zřetelné, proč se objevila v dramaturgickém plánu divadla. Režie J. Novotného se totiž spokojila pouze s klasickým, byť s poměrně dost zkráceným, přečtením textu. To by samo o sobě ještě nebylo na překážku, jenže když se režisér na minimalistické scéně čítající pouze dva stoly a několik židlí pustí do rozehrávání situací, projeví se zásadní potíž v plném světle. Chtě nechtě nutno konstatovat, že nynější herecký soubor Divadla Komedie není tak silný, aby bez pečlivé stavby jednotlivých scén zvládl tak těžkou záležitost jako je hraní v minimalistickém stylu. Největší problém pak...

J. Korčák na jevišti mosteckého divadla předvedl doslova mravenčí práci s hereckým souborem. Z inscenace bylo zřetelné, že se snažil zpracovat figury dle autorových představ, jak jsou popsány v samotné hře, což se mu podařilo na výbornou. Nejvíce vynikly vedlejší postavy, ať už se jednalo o poštmistra T. Vacka, Bobčinského a Dobčinského S. Oubrama respektive O. Lišky či J. Domkáře jako lékaře. Snad jen M. Rošetzký zůstal roli soudce cosi dlužen. S podobným pocitem jsem vnímal i výkon J. Krause coby Hejtmana. Herec ho sice vypodobnil přesně jako úplatného bezskrupulózního, ale i jako "důležitéh...

S. Moša na Hudební scéně vytvořil velkolepou podívanou a to nejen co se týče scénického řešení - hraje se na obrovské kovové konstrukci, jejíž základy stojí „na vodě“. Na vodě tak vlastně stojí nejen samotné Benátky, ale i vztahy mezi některými postavami... Na tomto živlu ovšem závisí především život benátského kupce Antonia, kolem jehož nešťastně „prohrané“ libry masa se dění točí. Inscenaci je možno nazvat v tom nejlepším smyslu slova jako moderní, režisér ji jemně aktualizuje, přičemž příběh vypráví vcelku pietně. Za pomoci výpravných kostýmů, jiskřivého překladu J. Joska (osobně je mi v to...

75% Komedie Je úchvatná! klade značné nároky, zejména co se zpěvu týče, na představitelku hlavní role. Není proto divu, že si na ni divadla netroufají. JD je však výjimkou, poněvadž tamní soubor disponuje všestranně nadanou herečkou zralého věku. D. Bambasová dle očekávání roli zpěvem nechvalně proslulé operní pěvkyně Jenkinsové vystřihla suverénně a bez sebemenšího zaváhání. Kupříkladu herečkou interpretované falešné árie Adély z Netopýra či Královny noci z Kouzelné flétny patří k vrcholům čirého vkusně podaného komediantství. Odzbrojující je i elán Bambasové, která po celou dobu dvou hodin j...

Mikuláškovo poetické ztvárnění posledních měsíců života F. Kafky, v nichž mu byla velkou oporou jeho partnerka Dora Diamantová, kterou potkal pouhých jedenáct měsíců před svojí smrtí, ozvláštnilo repertoár Dejvického divadla. Setkání dvou různých poetik (na jedné straně svébytného režijního stylu a na straně druhé zavedeného souboru s vysokým uměleckým renomé) se ukázalo jako šťastné, objevilo totiž nečekané přístupy z obou zmiňovaných stran. V Dejvickém divadle jakoby hned Mikuláškova režie byla tak nějak "herečtější", inscenace nepůsobila tolik naaranžovaně, a naopak herci z Dejvic si zase m...

65% Po zhlédnutí nového českého muzikálu je zřejmé, že si s ním dal tvůrčí tým práci a nevznikl tak prapodivný paskvil, jak tomu většinou bývá o kousek dál – tedy v Divadle Broadway. Kromě již zesnulých autorů J. Hubače a P. Vrby, kteří libreto respektive písňové texty původně tvořili pro K. Svobodu, je nutné zmínit především J. Škorpíka, jenž složil ne sice zcela originální, nicméně velmi vkusnou a dobře poslouchatelnou hudbu, z níž by klidně obstály přinejmenším dvě skladby jako samostatné hitové písně. Režie se chopil R. Balaš, který vytvořil nepodbízivou a dokonce i dobře herecky zvládnuto...

Další Morávkova opulentní podívaná - režisér paralelně rozehrává několik dění na různých místech jeviště i hlediště, prostě kde jen je to aspoň trochu možné, přičemž na divákovo vnímání „útočí“ všemi možnými způsoby. V notoricky známém duelu Salieri-Mozart poměřili své síly otec a syn Donutilové. A výsledek? Čestná remíza. V obou případech se jednalo o vyloženě milé překvapení. Martin Donutil se zhostil nelehkého úkolu ztvárnění Mozarta odkazujícího na Formanův slavný film ukázkově, vyhověl přání režie, ovšem samotnou postavu přesto nenapodoboval. Bylo ho všude plno, dokázal být romantický, al...

Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že byla studentům nadcházejícího absolventského ročníku vybrána těžká látka, po zhlédnutí inscenace lze s klidem říci, že jejich síly byly odhadnuty správně. Nejprve však musím vyzdvihnout precizní režii, která se spolu s velmi dobrým hudebním doprovodem postarala o solidní základ, na němž mohli studenti stavět a zároveň se o něj i opřít. L. Olšovskému se podařilo přesně vystihnout stísněnou berlínskou atmosféru nadcházející války a vzestup nacismu. Vůbec také nevadilo, že účinkující adekvátně neodpovídají věku postav, zvládli je totiž ztvárnit velice s...

Klimáčkova hra v sobě opět mísí vážnější téma (zde shánění zaměstnání absolventů bez patřičné praxe) s humorem. V tomto případě však toho bizarního vtipu bylo na úkor vážnější látky možná až příliš, což však považuji spíš za problém režie. I proto inscenace jako celek vyzněla tak trochu do ztracena, i když by stačilo tak málo – prostě jen udržet její rovnováhu. Herecky jsou přesvědčivé jak E. Josefíková, tak J. Goetzová, dívky se skvěle doplňují a vytvářejí charakterově velmi nejednoznačné postavy. Do role podivně úchylného dirigenta filharmonie byl obsazen R. Stärz. Jeho ztvárnění této figury...

Komedie z divadelního prostředí jsou vděčnou studnicí potenciálních vtipů a bláznivých situací, proto se k nim dramatici tak rádi vracejí. Jednu takovou hříčku uvedlo do svého repertoáru Divadlo Palace a při výběru textu, který inscenátoři přesadili do českého prostředí, mělo šťastnou ruku. Jedná se věru o zábavnou podívanou, kdy v první části sledujeme zkoušky stupidní bulvární komedie, jejíž premiéra je pak uvedena po pauze. Dění vévodí dvojice V. Hybnerová a V. Záveský, ovšem ani R. Trsťan a J. Žáček si se svými kolegy nezadají. Každý z uvedených herců stylově drží určený charakter své post...

Možná se mělo jednat o sondu do života současných mladých lidí žijících v Berlíně, inscenace na mě však působila pouze jako romantická lovestory o dvou lidech, kteří se na začátku příběhu setkávají, prožijí milostný románek, poté se odloučí, aby se v závěru opět potkali a pohlédli na to, kam je osud zavál a jak si s jejich osudy pohrál. Délka inscenace neodpovídá síle sdělení, text nepřináší nic moc objevného. Největší problém jsem spatřoval v netypickém uspořádání jeviště. Poněvadž Strašnické divadlo nemá moc dobrou akustiku, polovině dialogů jsem nerozuměl, což považuji za vysloveně školácko...

Inscenace M. Taranta se rozjíždí velice pomalu, navíc notnou chvíli trvá, než se divák v mumraji nejrůznějších postav pořádně zorientuje. Chaotičtější úvod však po chvíli vystřídá důkladně inscenačně zpracované drama o životě jednoho z nejznámějších zbojníků, které více než v jiných verzích akcentuje nejen romantickou ústřední dějovou linku, ale také osud Derbaka a téma těžké postižitelnosti morálních prohřešků, na něž obyčejné právo kolikrát nestačí. Z „duelu“ Nikola Šuhaj a Eržika vyšla vítězně P. Tenorová, jež stvořila věrohodnou postavu ženy neustále se pohybující na rozhraní života a smrt...